Hepnarová: Akt seberealizace

Citaci z dopisu použili režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda jako název filmu Já, Olga Hepnarová, který od 18. března běží v kinech. Rozkrývají v něm duševní stav člověka, který zabije osm lidí, aby se společnosti pomstil za domnělá i skutečná příkoří. Na projektu pracovali deset let. Rozhodující posun nastal ve chvíli, kdy se scénáře ujal producent Vojtěch Frič, spolumajitel studia Frame100r a Love. Frame.

* Proč jste se rozhodl podpořit nekomerční film?

Vojtěch Frič: Třeba bude komerční. Nikdy není předem jasné, co lidi zaujme. Občas stojí před kinem frontu i na film, který se líbí mně. Spousta projektů, které se zpočátku jevily jako alternativní, umělecké a pro masové publikum nepřijatelné, nakonec vydělávala peníze. Nechám se překvapit.

* A co vás překvapilo při práci na filmu?

Vojtěch Frič: Jednal jsem s partnery a spolupracovníky z Česka, Slovenska, Polska a Francie. Zatímco v zahraničí náš záměr rychle pochopili a přijali, v Česku to tak hladce nešlo. Volbu i pojetí tématu jsme museli hájit a vysvětlovat. Češi se obávali kdečeho. Že film bude příliš politický a příběh Hepnarové zanikne v líčení hrůz komunismu. Že bude naopak málo politický a hrůzy komunismu nezobrazí dost přesvědčivě. Že budeme adorovat kriminálnici. Mohl bych sestavit katalog obav. Protože jsem potíže očekával spíše v zahraničí, trochu mě to zaskočilo. Naštěstí scénář k filmu četla prominentní polská režisérka Agnieszka Holland a náš film podpořila. Díky ní se nám nakonec podařilo všechny pochybnosti českých kolegů rozptýlit.

* Proč vás Olga Hepnarová zaujala natolik, že jste se rozhodli o ní natočit film?

Tomáš Weinreb: Zmínku o Hepnarové jsem zaslechl poprvé v roce 2007. Ohromilo mě to. Teroristický čin v Česku? Nemohl jsem uvěřit, že se u nás něco takového stalo.

Petr Kazda: Pak se nám do ruky dostala kniha Zabíjela, protože neuměla žít od Romana Cílka, který se případem Hepnarové zabýval. Začalo nás zajímat, jestli společnost selhala a zda lze zabránit tomu, aby se něco podobného zopakovalo.