Je to ve hvězdách

Na naši výpravu do hvězdárny jsme dlouho čekali. Důležité je, aby nám obloha odkryla svou tvář a zaskvěla se ve své hvězdné nádheře. Pan hvězdář vítal naši společnou výpravu rodičů, dětí a učitelek již na chodníku předhvězdárnou. Bál se, že nám hvězdy špatně posvítí na cestu a my zabloudíme. Cestou vzhůru po úzkých schodech vyprávěl o skvělé viditelnosti planety Venuše, která je právě nejblíže Zemi, o asteroidu míjícím nás jen o kousíček a odalších planetkách, které asi těžko uvidíme. Děti obdivovaly hvězdářský dalekohled a s otevřenou pusou poslouchaly výklad o planetě Venuši. Myslím si, že naše zvídavé děti, plné touhy po poznání, budou jednou svědky úžasnýchkosmických objevů a v dospělosti se pousmějí při vzpomínce na naši výpravu ke hvězdám, při které jsme jim my dospělí nedokázali odpovědět na důležité otázky. Většinou jsme na dotazy typu zda na Venuši někdo bydlí, je-li tamvoda nebo poletíme tam někdy, jen krčili rameny. Tihle malí zvídálkové jistě pochopí, že jsme nespolkli moudrost světa. Humor nám však nechybí a fantazie máme také dost. A tak jsme se jeden po druhém střídali u dalekohledu.Maminka Moničky přirovnala Venuši k zapečené housce, paní učitelka Maruška tvrdila, že vypadá jako vanilkový věneček. Sláveček byl přesvědčený o své pravdě:"Venuše je jako cédéčko."Jen tatínkové se zdrželi hlasitýchnázorů. Snad proto, že pod jménem Venuše si představují cosi úplně jiného. Závěr naší návštěvy hvězdárny patřil pohádce. Vesmírná pohádka promítaná na starodávné promítačce byla tou nejlepší tečkou za noční výpravou. Spokojenéděti i rodiče se rozcházeli do svých domovů s otázkou na rtech:"Je na Venuši život?"Ráda vám odpovím:"To je ve hvězdách."