Náš kočičí den ve školce

Snad všichni si pamatujeme na pohádkovou otázku, kterou svěřili utrženému sluchátku Mach a Šebestová: „Haló haló, proč je koček málo?“ Dnes se dá otázka úplně otočit: „Haló haló, kde se tu to kotě vzalo?“ Páteční ráno v mateřské škole nebylo takové jako vždy. Poklidné probouzení třídy narušilo mňoukání ještě ospalých a očividně hladových koťátek. Tlačila se na okenní tabuli balkonových dveří, kam děti chodí mávat rodičům, kteří odcházejí do práce. Jedno kotě pruhované, druhé celé bílé a to třetí v černých ponožkách se zoufale doprošovalo vstupu do školky. Co budeme dělat? Můžeme uvažovat emotivně. Pustíme koťata do třídy, dáme jim mléko, později situaci vyřešíme. Můžeme reagovat reálně. Koťata musejí zůstat venku, zavoláme do kočičího útulku. Protože nic není černé nebo bílé, řešíme situaci kompromisem. Pani uklízečka v rukavicích bere koťata do papírové krabice a odnáší je do skladu hraček. Zatímco mlíčko mizí v hladových tvorečcích kosmickou rychlostí, sháníme pro ně kočičí útulek. Telefonní čísla nalezená na internetu jsou v tuto ranní hodinu nedostupná, kočky prostě i se svými ochránci ještě spí. Zkoušíme volat i do táborského psího útulku. Poradíte, co s koťaty? Odpověď ze mne dělá naprostého hlupáka. My jsme přece psí útulek. Volejte do kočičího útulku v Českých Budějovicích. Překonávám touhu po pomstě, a i když mám dopal na narážku na své IQ, pokouším se znovu dovolat na číslo kočičího útulku v Českých Budějovicích. Bingo. Ospalá paní mi za doprovodu ranní kočičí písně vysvětluje, že kočičí útulek jako takový neexistuje. Opuštěné kočky si prostě berou k sobě domů nadšené chovatelky a s láskou se o ně starají. Bohužel je tolik opuštěných kočiček, že jejich možnosti jsou vyčerpány. Zkuste prý zavolat veterináři. Ten vám poradí. Vzdávám tento boj s tím, že situaci budeme řešit sami. V tuto chvíli se již těšíme z toho, že naše kuchařka Verunka se zhlédla v pruhovaném koťátku a vezme si ho domů. Co s ostatními? Uvidíme. Náš kočičí den v mateřské škole nekončí. Děti, ti úžasní citliví človíčkové, řeší problém s námi: „Já mám koťátka moc rád, ale máme malý byt.“ „Já mít doma zvířátka nemůžu, sestřička má alergii.“ „Moje babička si to bílé s černými ponožkami možná vezme, ale musím se zeptat.“ „A proč vlastně ty koťátka tady někdo odložil?“ „Copak je to správné?“ Konec dobrý, všechno dobré. Koťátka si našla nový domov. Ujali se jich dobří lidé z naší mateřské školy. Kočičí příběh jsem ještě večer vyprávěla svým vnoučatům, Terezce a Toníčkovi. Vnučka se rozplakala: „Babičko, víš, že Ježíšek mi nemůže nadělit pod stromeček žádné zvířátko, protože je to moc drahý dárek, ale já jsem mohla mít kočičku úplně zadarmo.“ No a teď úplně vážně. Tomu veterináři jsem nevolala. Teď vím, co by mi poradil. Neodkládejte prosím koťata k mateřské škole, lepší je to u kravína. A vůbec nejlepší bude, když popřemýšlíte nad tím, jak tomu všemu předejít. Zkuste to. Děkuji.