Chocholoušek a ti druzí

Pološílený docent Chocholoušek z legendární komedie proslul především nezapomenutelnými hláškami, avšak pro nás je zajímavější jeho diagnostický styl. Ten je totiž postaven na tom, že cokoli pacient řekne, slouží pouze k utvrzení názoru, který už má lékař dávno hotový. Samozřejmě nemusíme brát vážně vše, co se říká v bláznivých komediích, a už vůbec nehodláme pány Lipského, Svěráka a Smoljaka podezírat ze snahy o vytvoření negativního obrazu české psychiatrie; smutným faktem však zůstává, že leckdo se může k takovému pojetí dušezpytců upnout. Nutno ale uznat, že takový Chocholoušek je pořád lepší než vrchní sestra Ratchedová v klasickém kusu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem, která zajistila, že do psychiatrické léčebny dobrovolně rozhodně nepůjdete. Samostatnou kategorii pak představuje doktor Hannibal Lecter z románů Thomase Harrise, kterého nejvíce proslavil Anthony Hopkins. Soudní psychiatr, u něhož se snoubila genialita s nezvladatelnou touhou po zabíjení a kanibalismu, byl dokonce několikrát vyhlášen za největšího filmového záporáka. Hopkins za tuto roli dokonce získal Oscara, přestože byl na plátně necelou čtvrthodinu.

Psychiatr, nebo terapeut? To je jedno!

Než půjdeme světem filmových „psychoušů“ dál, musíme upozornit na jeden dlouhodobý nešvar, kterým je filmový svět prorostlý –filmařům totiž často splývá psycholog, psychiatr a terapeut v jedinou bytost. Psychiatr, který provádí terapie pomocí asociací, zatímco klient leží na koženém gauči, je stále častým motivem, který se nepodařilo vymýtit. Něco podobného asi napadne každého scenáristu, jenž chce do svého filmu zahrnout psychologickou práci. A většina lenivých tvůrců si nedá tu práci, aby si o zmiňovaných termínech něco přečetli alespoň na Wikipedii. Zmatek často prohlubují ještě laičtí překladatelé či tvůrci titulků, kteří se s těmito jemnými nuancemi také neumějí poprat. Nebuďte proto překvapeni, když budou tyto výrazy v dalším textu zaměňovány. Často totiž není ani ze samotného filmu zřejmé, jaké vzdělání a odborné směřování hrdina vlastně má.

Koncem devadesátých let vzniklo hned několik analýz, které ukázaly, jak plochým způsobem je většina psychologů a psychiatrů ve filmu vykreslena. Především se jedná o styl arogantního, manipulativního, bezcitného a autoritativního psychiatra, který bez snahy o odhalení hlubších souvislostí dokáže vyřknout nekompromisní diagnózu a následně se svým pacientem či klientem manipulovat, jak se mu zlíbí. To jsme mohli vidět naposled třeba v loňském vztahovém dramatu drsného francouzského tvůrce Françoise Ozona s názvem Dvojitý milenec. Příkladů je však více a jistě jste nějaké z nich sami viděli: Oblečen na zabíjení (thriller Briana De Palmy z roku 1980 s Michaelem Cainem), Vedlejší účinky (v režii Stevena Söderbergha děsila psycholožka v podání Catherine Zety-Jones), Mechanický pomeranč (slavný a dlouho zakazovaný film Stanleyho Kubricka o tom, jak se může klasické podmiňování vymknout kontrole). A u už zmiňovaného Mlčení jehňátek může nás, kterým záleží na dobré pověsti psychologie, alespoň uklidnit, že během krátké doby pobytu Anthony Hopkinse před kamerou spousta diváků možná ani nepostřehla zmínku o jeho psychiatrickém zázemí. Přesto známějšího filmového psychologa/psychiatra asi nenajdeme. Bohužel.