Jsi to, co jíš...?

Platí opravdu že „jsi to, co jíš“?

Ano, třeba známá antropoložka Judith Farquhar zdůrazňuje, že „jídlo vytváří podobu lidství – přímo produkuje těla a životy, příbuzenská seskupení a komunity, ekonomické systémy a ideologie, zatímco je samo vytvářeno těmito formacemi“. Platí, že stolování je důležitou společenskou událostí. Společná konzumace jídla má v symbolické rovině často význam potvrzení pospolitosti, spojenectví, toho, že jsme to „my“. Tak to bylo a zůstává to tak i dnes.

Pokrmy, které jíme, jsou tedy nejen stavebním materiálem pro naše těla. To, jakým způsobem potravu produkujeme, připravujeme a konzumujeme, vypovídá mnohé o tom, kdo jsme, odkud pocházíme a kdo jsou naši předchůdci. Obstarávání jídla je tedy vskutku výjimečnou aktivitou, která je klíčová pro naše přežití. Právě proto produkce, příprava i konzumace jídla tvoří odnepaměti jednu z nejvýznamnějších součástí lidské činnosti. 

Nebo spíš tvořily? Dneska už obstarávání jídla zabere jen půl hodiny v supermarketu... A koupíme si kdykoliv cokoliv, bez ohledu na roční období.

Ano, to je zásadní změna. Pokud jste dnes dítě ve městě, tak máte pocit, že jídlo je naprosto automaticky dostupné pořád. Kdykoliv. A víceméně v jakékoliv množství. Pohádka o dvanácti měsíčkách dnes ztrácí smysl, jahody koupíte kdykoliv. A to nás odděluje od znalosti našeho okolního prostředí a přírodních cyklů. Už nevíme, kolik práce dá jídlo vypěstovat, jaká je to radost, když se něco urodí, kolik píle a trpělivosti to vyžaduje a také jaký je to nejistý podnik – nikdy nevíte, jaké bude počasí. Stačí, aby na jaře přišly mrazy, padaly kroupy a v létě se neurodí žádné ovoce.

Ale vede to k pestřejší stravě...

Jak se to vezme. Dnes máme sice víc typů jídel, ale vlastně méně druhů. Brambor byly v Americe stovky druhů. Jablek jsou rovněž stovky druhů. V obchodě jich však nalezneme pouze pár. Často kolem sebe slyším, že ovoce a zelenina ze supermarketu je jak voda – bez chuti. Ztrácíme diverzitu chutí na úkor důrazu na to, aby to hezky vypadalo. V antropologii důraz na vizuální stránku jídla označujeme termínem gastroporno – pokrm je určený především pro konzumaci očima. 

Všechno má svoje. Vzdalujeme se od přírody, ale zase máme pořád co jíst. Buď díky globálnímu trhu, nebo díky konzervaci.

Za což ovšem do velké míry mohou války.

Války? 

Ano, vynález trvanlivého jídla sám o sobě pramení hlavně z potřeb zásobovat armádu (metodu konzervace ve skleněných nádobách vynalezl pro potřeby armády za napoleonských válek Nicolas Appert). Ona válka je vůbec docela příležitost měnit stravovací návyky – lidé jsou totiž obvykle v jídle dost konzervativní, ale za války jim nezbude nic jiného než jíst to, co je. Válka nám přinesla konzervy, margarín a překvapivě i rozšířila Coca-Colu. Ta do druhé světové války do běžného každodenního jídelníčku v USA nepatřila. Ale protože se prodávala na základnách, vojáci si jí oblíbili. Na základě toho se Coca-Cola stala jedním z nejpopulárnějších amerických nápojů, který se později v rámci globalizace rozšířil po celém světě. 

Mimochodem, margarín byl vynalezen tak, že Napoleon III. vyhlásil mezi dvorními chemiky soutěž o vynález levného másla pro vojáky a chudé... A tak byl objeven margarín. Nejprve na živočišné, potom na rostlinné bázi. A tady zase vidíme, jak je jídlo znakem sociálního statusu. Podle toho, kdo co jí, poznáme, do jaké společenské vrstvy patří. Bohatí si mohu užívat nejrůznější exotická jídla, nebo naopak domácí bioprodukty, ti nejchudší jedí dnes často právě ty nejlevnější průmyslově vyráběné potraviny. Třeba na Šumavě koncem 19. století vyráběli lidé máslo, které ale paradoxně skoro nikdy nejedli. Bylo pouze na prodej. A za část příjmu si kupovali mnohem levnější margarín. 

V Americe i Velké Británii se sociální status pozná podle tloušťky. Chudí jsou tlustí a obvykle jedí pouze hotovou zmraženou stravu ohřívanou v mikrovlnce (dokonce i chleba se sýrem a šunkou si kupují připravený, zmražený) a kuchyň vlastně vůbec nemají. Bohatí lidé dbají na výživu, umí vařit a bývají štíhlí. 

To je paradox dnešní doby. V minulosti to bylo naopak. Ke kvalitním potravinám měli přístup jen bohatí, takže tloušťka byla symbolem zámožnosti. To dodnes funguje v některých afrických společnostech. Kamarádka z Ghany mi říkala, jak se jí doma smějí, že je hubená. Tam jsou „in“ ženy, které jsou při těle.