Jako vaše dlouholetá čtenářka vás zdravím a dovoluji si poslat pár postřehů z prázdnin. Byla jsem s vnučkou ve Vídni. Kromě mnoha pamětihodností jsem jí ukázala i světelnou tabuli na nádraží Wien Hauptbahnhof s odjezdy vlaků, které mířily do Německa, Švýcarska či Francie. „Co je na tom zvláštního?“ ptala se vnučka. „Chápeš, že můžeme do každého z těch vlaků nasednout a jet, kam se nám zachce?!“ odvětila jsem s nadšením. „To je na nádraží přece normální,“ nemohla pochopit vnučka. A tak jsem jí musela vysvětlit, že pro moji generaci to normální není, že to pořád chápu jako zázrak. Za socialismu totiž cestovat svobodně nešlo. Museli jste poníženě žádat o výjezdní doložku a shánět k tomu všemožné bumážky. Svoboda není samozřejmá. Važme si jí a braňme ji. A vyprávějme dětem o minulosti.
V jednom hotelu na kraji Vídně jsme narazili na německou školní třídu, která s sebou měla postiženého chlapce. Pozorovala jsem, jak se k němu děti přirozeně chovaly a braly ho jako kamaráda. Když jsem se dala do řeči s jejich učitelkou, řekla mi, že chlapec se učí ve specializované škole, kde mají pár dětí ve třídě, ale na výlety a další akce jezdí se svou kmenovou třídu, do níž začal chodit původně. To je podle mě příklad smysluplné inkluze. A podobně jsme to dělali donedávna i u nás. Současná podoba inkluze mi ovšem přijde jako neúcta k předkům. Že by oni dělali všechno špatně a my najednou našli geniální řešení? Nemyslím si.
A konečně dovětek z příjezdu. Když jsme při návratu domů přesedli na český pantograf, zaujala mě maminka u výstupních dveří. Držela v náručí malého chlapečka, a než vlak zastavil, otočila se na cestující. „Nezlobte se, on Vojtíšek musí zmáčknout obě tlačítka u dveří, aby se otevřely. Nemačkejte je prosím nikdo jiný. On by se Vojtíšek hrozně rozzuřil,“ pravila maminka a zvedla svého malého tyrana, aby dosáhl na čudlík. Hned mě napadlo, jak mají učitelé učit tak zpovykané děti, když na ně nestačí ani jejich vlastní rodiče?
Přeji všem pedagogům pevné nervy a časopisu Rodina a škola hodně zajímavých článků.
V jednom hotelu na kraji Vídně jsme narazili na německou školní třídu, která s sebou měla postiženého chlapce. Pozorovala jsem, jak se k němu děti přirozeně chovaly a braly ho jako kamaráda. Když jsem se dala do řeči s jejich učitelkou, řekla mi, že chlapec se učí ve specializované škole, kde mají pár dětí ve třídě, ale na výlety a další akce jezdí se svou kmenovou třídu, do níž začal chodit původně. To je podle mě příklad smysluplné inkluze. A podobně jsme to dělali donedávna i u nás. Současná podoba inkluze mi ovšem přijde jako neúcta k předkům. Že by oni dělali všechno špatně a my najednou našli geniální řešení? Nemyslím si.
A konečně dovětek z příjezdu. Když jsme při návratu domů přesedli na český pantograf, zaujala mě maminka u výstupních dveří. Držela v náručí malého chlapečka, a než vlak zastavil, otočila se na cestující. „Nezlobte se, on Vojtíšek musí zmáčknout obě tlačítka u dveří, aby se otevřely. Nemačkejte je prosím nikdo jiný. On by se Vojtíšek hrozně rozzuřil,“ pravila maminka a zvedla svého malého tyrana, aby dosáhl na čudlík. Hned mě napadlo, jak mají učitelé učit tak zpovykané děti, když na ně nestačí ani jejich vlastní rodiče?
Přeji všem pedagogům pevné nervy a časopisu Rodina a škola hodně zajímavých článků.
Související články
Co je v dnešní době důležitější, než vzdělání? Moderní časopis určený všem rodičům dětí školou povinných a jejich učitelům přináší aktuální informace ze světa školství, rady, tipy a zkušenosti. Na svých stránkách vyvolává diskuzi s odborníky i s veřejností na polemická témata. V každém čísle najdete rozhovor se zajímavými lidmi, kteří mají ke školství skutečně co říci. Rodina a škola pomáhá najít správnou volbu pro vzdělání další generace.