Představte si docela obyčejného Honzíka ze čtvrté třídy, kterému to ve škole nejde. Učí se pomalu, občas nedává pozor, někdy dělá chyby v diktátech, někdy v matematice. Někdy prý navíc zlobí, říkala paní učitelka.
Jakkoli ještě nikdo nikdy přesvědčivě nedefinoval, co to takové „zlobení“ je, všichni to Honzíkovi dávají pěkně sežrat. Na rozdíl od Mařenky, která přinesla od psychologa potvrzení o tom, že zlobí kvůli zlému tatínkovi. Na rozdíl od Toníka, který zlobí ještě víc, ale má z poradny papír na ADHD, tak to nevadí. Na rozdíl od Adama, který radši diktáty nepíše vůbec, protože má poruchu. Není to vůči Honzíkovi nefér?
Kde začíná nemoc
Obory psychiatrie a psychologie vyživované neurovědeckými, genetickými a dalšími objevy nepřestávají kráčet dopředu. Zatímco kdysi se snažily prokázat, že duševní obtíže nejsou důsledkem posednutí ďáblem, ale docela obyčejnými nemocemi, poslední dobou zjišťujeme, že nemocemi ve skutečnosti nejsou.
Správná nemoc totiž má mít jasně rozpoznatelné příčiny a symptomy. U psychiatrických problémů ale příčiny neznáme. Neumíme tak úplně určit, kde taková nemoc začíná a končí, co ji způsobuje a čím přesně se liší od ostatních nemocí. A hlavně ani takovou „nemoc“ neumíme spolehlivě odlišit od zdraví.
Každý někdy prožívá strach, úzkost nebo ztrácí pozornost. Z pragmatických důvodů jsme se jako společnost domluvili, že duševní zdraví a nemoc odlišíme. Pokud vás projevy psychických obtíží trápí tolik, že zásadně ovlivňují váš život nebo životy lidí okolo, jste nemocní – jinak jste zdraví. Jde ale o velmi neurčitou hranici, která se navíc neustále mění.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.