Náš velký útěk

Dánská psycholožka Andrea má čtyři děti a se svým mužem jsou stále méně spokojeni se způsobem života, který jim nabízí civilizace. Připadá jim, že jejich existence se skládá jen z vydělávání peněz, za něž pořizují množství věcí, které vlastně tak úplně nepotřebují. Jejich děti komunikují mnohem více se svými tablety než spolu nebo s rodiči. Rozhodnou se proto radikálnímu kroku: opustit civilizaci, nastěhovat se na rok do opuštěného domku hluboko ve švédských lesích.


Peníze


Neměli jsme stálé zaměstnání, neměli jsme úspory, neměli jsme penzijní připojištění, neplatili jsme si nemocenskou a nikam jsme nezakopali truhlu s pokladem, finančně jsme na tom byli bledě ještě před odjezdem… de facto švorc. Takže jsme v lese žili z přídavků na děti. Což bylo možné jen proto, že jsme žili bez tekoucí vody, bez zavedeného tepla a elektřiny, neplatili jsme do společného domovního fondu ani za parkování. Příležitostně jsme napsali nějaký článek a poskytovali poradenství. Sem tam měli přednášku. Dokonce i blog se s přibývajícími měsíci stal určitou formou příjmu. Dostávali jsme dotace a dary, balíčky a někdy za námi dorazily i návštěvy – čtenáři přiváželi velké koše jídla a černé pytle s přebytky ze sklepa. Stravu jsme si opatřovali v přírodě. Naučili jsme se zdroje využívat maximálně.


Když jsem zrovna nemyla nádobí, nevařila, nehrabala listí či se nepokoušela znovu a lépe uspořádat věci v krabicích, lehala jsem se Sigurdem v houpací síti. Napnuli jsme ji mezi dvě borovice a vylehávat tam s pohledem upřeným k nohám svým i jeho a mrakům na nebi bylo krásné.  Čas jsou peníze. Za přibližně čtyři tisíce dánských korun měsíčně jsme si pořizovali čas. Čas, který jsem trávila v houpací síti.


 


Já a on


Na šok z přestěhování do lesa jsme zareagovali každý jinak. Zatímco on se vzpřímil, já se shrbila, zatímco on nabral sílu, já zeslábla. Když vyšiluju kvůli problémům s místem, nevrlosti a tomu, co nezvládám, když propadám nezvladatelné panice, když se hroutím a sžírá mě pocit dočasnosti, bere mě Jeppe do náruče. Objímá mě jako medvěd. Jako velký silný medvěd, který bude mě i děti vždy schopen ochránit. Proti všem nebezpečenstvím. Načež mám problém i s tím a zas a znovu si připadám jako blbec. „Zatracený ženský a mužský role!!!“ Jeppe chce kácet stromy a budovat, chce si posedět s kamarádem, zakouřit si pod širým nebem a být děsně free a já jsem ta, co prostě nikdy není šťastná, nikdy si nedokáže užít přítomnou chvíli, ta, co dělá z komárů velbloudy a hromadí problémy a všímá si jen toho, co nefunguje.


 


Práce


Každý den jsme chodili do lesa kácet stromy.  Vždycky jsme všichni pohromadě vyrazili po pěšině do lesa. Když někdo z nás zahlédl soušku, došla k ní celá skupina a strom obestoupila. Děti měly za úkol odstranit spodní větve a pokácet stromky, které rostly okolo a překážely. Zpočátku jim sekyry od kmene odskakovaly, protože do něj zatínaly ostří jen vodorovně. Kapitán je naučil, že do dřeva se seká kolmo, z boku, seshora i zespoda, že sekyra musí dopadat neustále, z nejrůznějších směrů,


Silas poskakoval se sekyrou kolem soušky a rychle, zručně kácel okolní stromky. Sebastian s Victorií společně osekávali větve a odhazovali je na hromadu, abychom o ně nezakopli. Nakonec Jeppe s Kapitánem dvouruční pilou strom podřízli. Nejprve si k němu klekli a vyřezali do něj mělký zářez obyčejnou pilkou. Pak do zářezu vsadili pilu a pustili se do práce, urputně, rytmicky a vytrvale.


Od sněhu se odrážel sluneční svit a vracel se zas zpátky nahoru, ostrý jako nůž, a mě znovu rozbolela hlava. Snad to bylo tím světlem, svěžím vzduchem, nebo snad průzračnou vodou z hluboké studny – či možná pronikavou vůní pryskyřice, chladem. Nevím, ale nepočítala jsem s tím. Myslela jsem si, že mě tady migréna nadobro přejde. Podobných okamžiků, kdy nebylo nic tak, jak jsem si představovala. Nenapadlo by mě, že mě rozbolí hlava. Nenapadlo by mě, že mi Sigurd na mém boku bude připadat tak těžký. Nenapadlo by mě, že mi budou vlhké prsty na nohou odporně mrznout, ani že navěky zůstanu pozorovatelkou, chůvou. Domnívala jsem se, že práce bude radostná, nepočítala jsem s takovým… praktickým zařizováním.


 


Návštěvy


Nikdo z nás nepočítal s tím, že po přestěhování do hlubokých lesů budeme hostit víc návštěv než ve vile. Lidé z lesa, lidé z města v údolí, čtenáři mého blogu… vozili nám kánoe, lyže, velké pytle brambor, vlněné oděvy, knihy. Svět dosud nikdy nebyl tak štědrý a vlídný a my jen udiveně přihlíželi. Dlouho nám trvalo, než jsme se naučili přijímat.


Bývalý elitní voják, který nyní pracoval jako ředitel čehosi. Sklady měl napěchované válečným harampádím, které nebylo možné jen tak vzít a vyhodit, ty artefakty byly nabité válkou, jejich energie by ho pronásledovala a takovou energii nelze jen tak vzít a zahodit na smeťák, tím to nehasne. Takhle to vysvětloval. „Potřebuju ty věci dát někomu, kdo ve světě koná dobro. Potřebuju, abyste vyvážili energii těch věcí,“ prohlásil jako opravdový hipík, jenže měl vlasy na ježka, kravatu a nula iluzí, a navíc patřil k naší generaci, ke ztroskotancům. Daroval nám všechno: oblečení, ponožky, kyslíkovou masku, karimatku, batohy, čutory, kompas, nit, kanady, prostě všechno.


Byl tu taky školník. Napsal nám zdvořilý e-mail a zeptal se, zda smí na pár dní přijet na výpomoc. To by nás potěšil! Takže přijel s autem nacpaným náčiním, lampičkami, bateriemi, barvou. Naše počínání bylo jeho velkým snem, jenže jeho žena i děti dávno prohlásily, že by s ním do toho nikdy nešly. Poslední léta strávil kreslením 3D skic svého domu snů. Toho domu, který by rád postavil vlastníma rukama hluboko v lesích. Tvrdě u nás dřel celý jeden víkend. Pomáhal nám kácet stromy, dávat větve na hromadu, pomohl mi se záhonky. Při odjezdu prohlásil: „Díky, že jsem směl přijet. Změnilo mi to život.“


Měli jsme i dámské návštěvy. Tak například potápěčku, která dokázala zadržet dech déle než kdokoli jiný a naučila to Victorii. Potápěčka v sobě skrývala přírodní sílu, touhu po přírodě silnější než touhu po univerzitě a přátelích, potřebovala být venku, musela žít pod širým nebem, jinak by zešílela.


 


Krize


Zbožňovala jsem představu o velké rodině v tradičním pojetí, ale vlastně mě nebavilo být hospodyní.  Nejednalo o nové a zajímavé výzvy, poněvadž všechny moje úlohy byly jen věčnými reprodukcemi a opakováním téhož.    „Proč musím tyhle posraný věci dělat vždycky já?“ Následovalo partnerské zúčtování. Však už taky uběhla spousta času od chvíle, kdy jsme spolu byli naposledy sami a mohli se spolu vypořádat. „Já kácím stromy, chodím pro vodu, štípám dříví, stavím dům, nosím odpad na spalovací ohniště, večer vozím Kapitána domů, ráno vstávám jako první. Prosekávám křoví, dělám všechno, co mi řekneš!, řekl Jeppe“


„Já myju nádobí, peru, uklízím, vařím, starám se o děti, den co den, a ty si přitom trajdáš s kámošema po horách!“


„Aha, takže já si svou práci nesmím užívat!? Jde tady teda o to, kdo víc trpí?“


„Hele, vážně. Ty kácíš stromy a stavíš domy a to je úžasný a chlapský, a já se odsud nehnu, jen myju podělaný nádobí a peru podělaný oblečení, což mě k smrti nudí a už na to prostě nemám! Panebože, už nevím, jak dál! Nejsem šťastná,“ prohlásila jsem nakonec. Rozplakala jsem se. Jako žena. A to Jeppe nestrpěl. Jako muž.


„Andreo!“ Vzal mě do náruče a jako ve společné modlitbě spolu se mnou sklopil hlavu. „Tohle je svoboda. O tomhle jsi vždycky snila.“



„Až se nastěhujeme do domu, bude všechno jinak! Začneme novej život.“ Políbil mě na tvář. „Na to prádlo se vykašli,“ řekl. „Všechno oblečení vyházíme a každej bude mít jen jedno náhradní. Kromě toho,“ dodal a dotkl se svých kalhot, „tyhle kalhoty nosím už dva týdny a je to bomba, seděj mi jako ulitý a dokonale přilnuly k tělu.“


Pohledem jsem sklouzla na jeho ruce. Kdysi to byly ruce pianisty, kdysi se mě dotýkal, ale teď už ne, od našeho posledního milování uběhly celé týdny. Důvodem bylo vyčerpání, a také nedostatek prostoru. To byl další problém.


 


Průšvih


„KDE JE SIGURD!?“ Nějakou chvíli už jsem ho nikde neviděla ani neslyšela. Vyskočím a volám ho. Jako jeden muž odhodíme talířky a rozeběhneme se od týpí na všechny strany. Letím k řece. Doslova. Jsem skoro u vody, když slyším Jeppeho volat: „Mám ho!“ Stojí spolu za domem, při pohledu na Sigurda vykřiknu. Je celý od dehtu, bílé tělíčko má zmazané černým térem, má ho i v očích, nose, puse a uších.


Vedle něj leží kanystr s podomácku vyrobeným dehtem. Kapitán ho sem přitáhl už dávno, prý se nám bude hodit na střechu. Popadnu ho a běžím k parkovišti, vyběhnu po štěrkové cestě až k Jeppemu. Šlape na plyn, ale já chci, aby ještě přidal. Volám do nemocnice. Říkají, ať si pospíšíme. Nemáme dost peněz na benzin. Nemáme dost peněz na kartě k účtu. „Do prdele, jeď už!“ ječím.


Lékaři ho vyšetřují. „Dehet není nejčastější příčinou otravy, se kterou se tady setkáváme,“ prohlásí jeden z nich. Radí se a shodnou se, že si ho ponechají na pozorování. „Za dvě hodiny budete moct vyrazit domů. Dobře, že se nic nestalo,“ prohlásil lékař.


Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk. Přežije rodina mimo civilizaci?


Portál, 2018


-red-