Deprese krade radost ze života

Deprese. Co to znamená? Jak byste ji popsal? Jak se projevuje?

Depresi jako nemoc je potřeba odlišit od běžného smutku. O depresi mluvíme, když se objeví pokles nálady, který trvá déle než dva týdny, a to po většinu dní tohoto období, a není k tomu zřejmý důvod. Pokud jsme smutní po úmrtí člena rodiny nebo po jiné nešťastné události, je to normální smutek. Pokles nálady není jediným příznakem, obvykle se k němu přidává porucha spánku a chuti k jídlu, což jsou typické příznaky. Většinou to bývá tak, že člověk méně spí a méně jí, ale může to být i obráceně, tedy větší potřeba spánku a chuť k jídlu. K projevům deprese patří i pesimistické vyhlídky, nízké sebehodnocení a nedůvěra ve své kroky a rozhodnutí. Může se přidat i špatné soustředění. Člověk s depresí ztrácí schopnost prožít radost. Zdálo by se, že je to logické, ale ono nejde o setrvalý smutek, životu spíše schází jiskra. Nedokážu se radovat ze situací, které mě dříve těšily, jako že vyšlo sluníčko, že jsem se dobře najedl nebo že dítě přišlo ze školy. Objevuje se také porucha vůle, tedy že se do některých věcí nedokopu. Platí, že v životě musíme zapojovat vůli, rozhodnout se pro něco a pak to udělat. Ale když jsme zdraví a uděláme to, máme z toho pak radost a čerpáme z toho sílu do příště. Tenhle sebeposilující cyklus se při depresi rozpojí.

Mohou depresi provázet i fyzické příznaky?

 Je to somatický syndrom, což je zmíněná porucha spánku a chuti k jídlu. Může se objevit i porucha sexuality. Deprese se v případě somatizace neprojevuje tolik v psychickém jako v tělesném prožívání. Mohou to být nevysvětlitelné bolesti hlavy nebo kolem žaludku či zažívací obtíže. Vedle toho stojí deprese, která má výraznou úzkostnou symptomatiku, což se projevuje podobně, jako když máme trému. Svírá se nám hrdlo, třeseme se, potíme se… Někdy deprese vede ke stavům, jež je potřeba důkladně lékařsky vyšetřit, a je dobré vyšetření absolvovat, protože spoléhat na hypotézu, že to „máte z nervů“ nebo že „to je psychogenní“, není dobře. Pokud se tělesné onemocnění vyloučí, může se skutečně jednat o depresi.
Depresi někdy provází nepochopení. Překvapivě i ze strany zdravotníků. Kamarádka byla nedávno na operaci a při premedikaci se anesteziolog zmínil o jejích „nervících“. 

Zdravotní sestra pak na chodbě nahlas komentovala, že tady zase mají nějakého „blázna s depresí“. 

Bohužel se to děje a se stigmatizací se potkáváme minimálně ve stejné míře jak ze strany běžné populace, tak zdravotníků. Je to smutné, ale je to tak. Vede to k neblahým důsledkům, mezi něž patří, že lidem s jakoukoli duševní poruchou se dostává méně kvalitní tělesné péče, protože jejich příznaky bývají často přehlíženy. Vypadá to třeba tak, že když si člověk s depresí stěžuje na bolest na hrudi, doktor usoudí, že to má právě z deprese, a nevyšetří ho tak pečlivě, rychle a razantně, jak by měl. Lidé s vážnou duševní poruchou umírají asi o patnáct let dříve než lidé duševně zdraví. A jedná se většinou o kardiovaskulární onemocnění a cukrovku, není to tím, že by měli vyšší sebevražednost. Stigmatizace se týká i psychiatrické péče, která si potom mnohem hůře říká o finanční zdroje. Česká republika dává na psychiatrii polovinu až dvě třetiny toho, co dávají jiné evropské země. Problém je i v tom, že současná medicína je velmi specializovaná a nevidí člověka komplexně. V nemocnicích se běžně na konzilia volá internista nebo třeba chirurg, ale psychiatra tam většinou nemají. „Nejdříve si ho tady vyšetříme a pak ho pošleme těm cvokařům.“ A ve většině případů navíc do „toho ústavu“.

Dá se s tímhle něco dělat? 

Jeden z destigmatizačních programů, který v současné době probíhá, cílí právě na zdravotníky. Probíhají komplexní akce, nejde jen o vzdělávání. Snažíme se jimi ukazovat, že duševní poruchy jsou stejným zdravotním problémem jako jakákoli jiná zdravotní obtíž.
Z čeho nepochopení, o kterém se bavíme, plyne? Je to například nedostatek informací o tom, co všechno může duševní porucha způsobovat. A pak celospolečenský kontext, kde se o duševních poruchách mluví s negativní konotací. Nikdy se ve zprávách nedočtete, že účastník nehody byl cukrovkář nebo kardiak, ale pokud by se zjistilo, že se léčil na psychiatrii, bylo by to v hlavních titulcích. Celé je to podle mě podporované strukturou péče, kdy ve všeobecných nemocnicích chybí psychiatrická oddělení. Z necelých sto osmdesáti jich má psychiatrii zhruba třicet. Na primářské poradě u ředitele tedy psychiatr nesedí, nikdo jim tam nepřináší pohled na tuhle problematiku.
Kolika lidí se deprese týká? Pokud mluvíme o klinické, tedy „čisté“ depresi, je to šest procent populace, ale vedle toho musíme mluvit o depresi v rámci bipolární poruchy, což je přibližně jedno procento. Smíšené úzkostně depresivní stavy přidají další procenta. Depresivní stav může prožít zhruba desetina populace.

Jestli se nepletu, jaro s sebou nese zhoršení depresí a více sebevražd. Proč, když je tak pěkně?

Kolísání počtu sebevražd není úplně typické. Části lidí s depresí se ale stav zhorší v souvislosti s tím, jak se významněji mění poměr světla a tmy, a to na podzim i na jaře. Důležitější je spíše změna než to, kam směřuje. Když už je večer světlo, je z tohoto pohledu jedno, zda do osmi nebo do devíti, a naopak. Mezi poruchy nálad patří i sezonní afektivní porucha, která je na tyto změny zvlášť citlivá a na jaře a na podzim se zhoršuje. Mám pacientku, která mi napsala, že jí je hůře, protože „to jaro přišlo brzo“.

Jste psychiatr. Kdybych vám teď řekla, že bych chtěla spáchat sebevraždu, co byste udělal? Zavřel byste mě tady? O čem byste se mnou mluvil? 

Začnu od toho zavření. Jsou situace a stavy, kdy je nutné, abychom člověka uchránili od jej samého. Můžeme se zkoušet bavit o důvodech, podpořit hledání smyslu a odklad sebevraždy… Pokud je člověk opravdu depresivní, jeho myšlení je zúžené a odolává racionálním argumentům. Jako by to byl tunel, který vede k jediné myšlence: „Nic nemá smysl.“ Pak je hospitalizace, a to i bez souhlasu nemocného, zcela na místě. Je to jediné, co můžeme v danou chvíli udělat, a až to nám umožňuje léčit. Pak máme šedou zónu, kdy si člověk s touhle myšlenkou pohrává, napadá ho to, ale stále má možnost chytit se kotev, které v životě má. Než by byl hospitalizován, celou situaci bychom s ním probrali, zjišťovali bychom, jak závažné jeho rozhodnutí je. Škála je velmi široká, od prchavého nápadu na sebevraždu, který se objeví, když je člověk v těžké situaci, po bludné přesvědčení, že jeho existence na světě zapříčiní katastrofu, protože je už zcela mimo realitu, v psychotické depresi. 

Když k vám přivezou člověka po neúspěšném sebevražedném pokusu, jak pak hodnotí to, o co se pokusil? Lituje, že se to nepovedlo? Nebo je rád? 

Setkal jsem se s obojím. Vždy záleží na situaci daného člověka a na hloubce jeho deprese. Někdo to vnímá jako jistou úlevu, jako by to osud nechtěl a on z toho získá novou sílu. Ale jsou i lidé, kteří jsou rozzlobení, že to nevyšlo, nadále chtějí život ukončit.

Existuje něco jako program prevence sebevražd?

Někdy se mluví o tom, jestli je sebevražda společenský nebo spíše medicínský problém. Většina lidí, kteří spáchali sebevraždu, měla nějaký problém s duševním zdravím, což může být deprese, ale také psychóza. Nedá se ale říci, že by každá sebevražda měla diagnostikovatelný důvod. Medicína se z této otázky i tak nemůže „vyzout“.

Program prevence sebevražd je celospolečenská záležitost a probíhají debaty o tom, co by mohlo pomoci. Jde především o včasnou diagnostiku a sdílení, přiznání si emocí. Prevence musí zasáhnout více než těch zhruba 1500 lidí, kteří se u nás ročně zabijí.

A co mapování „hot spotů“, tedy míst, kde častěji dochází k sebevraždám?

To je součástí programu. Když na slavném Golden Gate v San Francisku umístili tabulku s číslem na linku důvěry, až zázračně zde přestalo docházet k sebevraždám.

O psychických poruchách se dnes mnohem více hovoří, přiznávají se k nim i známé osobnosti. A mění se i samotná česká psychiatrie. Co doposud přinesla probíhající reforma psychiatrické péče? 

Duševní zdraví se díky reformě stalo veřejným tématem, které už není smetáváno ze stolu. Vznikla centra duševního zdraví, investuje se do rekonstrukce psychiatrických oddělení, rozvíjí se spolupráce se Světovou zdravotnickou organizací… Psychiatrie a duševní zdraví jsou konečně věci, které jsou brány vážně. Ve stigmatizovaném prostředí je duševně nemocný považován za někoho nebezpečného, nespolehlivého nebo hrozně divného, pohled se polarizuje, kdežto pokud se o tématu mluví otevřeně, lidé si uvědomí, že problém s duševním zdravím může představovat úzkostná porucha, která vznikne tak, že jsme to přehnali s prací nebo nás čeká maturita. Může se o tom mluvit otevřeně, a tak se k tomu více lidí i snáze přihlásí. 

Psychiatrické nemocnice se postupně otvírají i zdravé veřejnosti. Tady u vás už se člověk snad 25 let nemusí hlásit na vrátnici, ale areál je přístupný ve dne i v noci. Lidé sem chodí na procházku, na rande, do kostela, zaběhat si… Dokonce sem chodí na festivaly. V čem je význam akcí, jako je například festival Mezi ploty? 

Festivaly jako Babí léto a Mezi ploty, které vznikly na začátku devadesátých let, byly průlomem a doposud jsou symbolem otevírání a změny. Ještě před deseti lety ale samotný festival nic nezměnil. Dnes, kdy se destigmatizace stává komplexní aktivitou, to už neplatí. Mezi ploty se také mění, je to více komunikační akce. Takové akce nepochybně mají významné místo ve změně pohledu na duševní poruchy.