Zklidněte si hlavu!

Právě jste dopsali knihu. O čem je?

Studnička: Jmenuje Každá bolest má svou příčinu.  A celý ten náš koncept je o tom, aby si lidi věci spojili. Že něco v dětství prožíváte a že dítě v raném věku není schopné kompenzovat napětí, které na něj přenáší třeba naštvaný táta, naštvaná maminka, učitelky atd. Tu emoci v sobě nějak zablokuje. A nějak reaguje. Někdo agresí, někdo se uzavírá, někdo pláče.  A my si ty rané modely chování přenášíme do dospělosti, aniž bychom si to uvědomovali. Vezměte si standardní životní situace. Žena nachystá manželovi oběd a manžel nepřijde včas. A jedna žena se naštve, druhá to hodí do koše, třetí je to jedno, čtvrtá se rozbrečí a vyčítá mu, že ji nemá rád.  Docela široká paleta... Přitom je to jeden a ten samý podnět.

A chudák chlap se nestačí divit…

Studnička: Přesně tak (smích). Jedna mu vyhazuje jídlo, druhá ho mlátí, třetí mu brečí. A žena zase nerozumí tomu, proč proboha nepřišel, když ona se tam dvě hodiny točí okolo plotny. A ta emoce spouští napětí a bolesti. Takže ve zkratce: vysvětlujeme lidem, že dětství ovlivňuje dospělost a že to, jak se chováme, ovlivňuje náš zdravotní stav.

Rychnovský: A ta spíš moje část je tom, že každý z nás by měl umět asi 6–8 základních cviků, které kopírují pohybový vývoj kojence. To posiluje ty nejdůležitější svaly, které dělají páteř rovnou, stabilní a zdravou, Naučíme se dýchat, uvolnit… Jsou to cviky v různých polohách, které opravdu kopírují kojence. Než se totiž dítě postaví, tak také zkouší různé polohy, které zajišťují, aby mělo zapojené důležité svaly.  A není to nijak složité. Člověk leží třeba na boku a dělá lehkou rotaci. To, co dělá dítě, když se učí převalovat. Není to vůbec fyzicky náročné. Je to o vnímání, které svaly mám zapojit do pohybu a jak to spojit s dechem.

Studnička: To co umí roční či dvouleté dítě, se musíme naučit znovu.  To je, jako když se člověk rozhodně ve čtyřiceti začít běhat.  Ale než začne běhat dítě, tak se na to připravuje dva roky. A člověk nic nedělá čtyřicet let a chce najednou vyběhnout. Pak si odpálí kyčel, koleno a záda…

Rychnovský: Musíme den co den něco malého dělat. Málo, ale pravidelně.  A to je nejtěžší. Já mám i lidi, co cvičí jógu a trpí bolestmi. A je to buď proto, že cvičí špatně, anebo má napětí v jejich těle takovou sílu, že jim nedovolí, aby jim tělo sloužilo dobře. I když dělají jakoby zdravý pohyb. Jóga se masivně rozšiřuje, ale ne vždy dokáže člověka zklidnit. Často se dělá narychlo, na sílu, v horku, prostě ne tak, jak se má.  Je to masová věc, instruktor má často moc lidí a nestíhá je kontrolovat, takže dělají špatné pohyby a spíš si ublíží. Třeba dělají dobře pohyby, ale špatně dýchají. A dech je základní stabilizační síla, která nám drží záda. Dech je nejvíc spojen s mozkem.

Co jsou největší stresory u dospělých? 

Studnička: Práce, vztahy, výkon… Neumíme pracovat s dětmi, komunikovat s nimi, a pak přijde puberta a je to v háji. Přitom děti v pubertě jsou úplně stejné jako předtím, když s nimi komunikujete správně. Jen je s nimi větší legrace. Jde o to, že když vztahy nefungovaly ani před pubertou, tak se dítě nedokázalo bránit. V pubertě se už brání.  A bohužel se brání tak, že to je fakt „nářez“. Když je problém s malým dítětem, tak rodiče ještě spíš pochopí, že je to jejich vina. U puberťáka už to hodí na pubertu.

Co radíte?

Studnička: Obnovit důvěru…