Díra v hlavě

Na jaře roku 2013 jsem se dozvěděla, že se v mé hlavě zabydlel červotoč. Nádor. Byl to šok. Během pár dní jsem zestárla z osmadvacetileté holky v důchodkyni. Dokonce i mé tělo mě v tomto pocitu různými způsoby utvrzovalo. Díky kombinaci stresu, rozbouřených hormonů při zastavování kojení, operaci mozku, vedlejším účinkům léků a nevyspání jsem se dostala do jiného stavu vědomí. Pro mé blízké okolí to byla nečekaná zkouška nervů. Pro mě dny, kdy jsem objevovala nepoznanou krásu světa. Úchvatné barvy, chutě, zvuky, hluboké city, své obnažené vnitřní dítě. Ztratila jsem jakékoliv zábrany a zapomněla na vychování. Žila jsem naprosto spontánně. Lidé, kteří si prošli závažnou chorobou, se často shodují, že jim změnila život, a jsou za to vděčni. Já bych ráda ukázala, jakou moc přinesla má nemoc mně. Není potřeba nechat se vyděsit diagnózou a řešit prognózy. Nejdůležitější je náš přístup a víra v uzdravení. Kdo věří v dobré konce, uslyší o zázracích a možná si prožije i ten svůj. Psaní této knihy mi dělalo radost a fungovalo jako má osobní terapie.
Jak to začalo? Je osm hodin ráno, jedu autem na magnetickou rezonanci. Důvodem je zkontrolovat, proč jsem měla párkrát v průběhu šestinedělí silné migrény spojené se zvracením. Připisovala jsem to hormonům a porodu císařským řezem. Mamka ale zpozorněla a objednala mne na neurologické vyšetření.

Ležím v tunelu při vyšetření na magnetické rezonanci a poslouchám všechny ty šílené zvuky, které přístroj vydává. Když je vyšetření u konce, sestřička mě instruuje, ať zatím počkám na paní doktorku, která už je na cestě, aby mi sdělila výsledky. Ptám se, zda má kontrastní látka nějaký vliv na mateřské mléko. Mám doma plně kojené miminko. Sestřička si není jistá: „Pro jistotu vynechte jedno kojení, mléko odstříkejte a vylijte. Proberte to, prosím, ještě s paní doktorkou.“ Po chvilce dorazí paní doktorka: „Paní Sedláčková, při vyšetření jsme identifikovali nádor ve vaší levé spodní hemisféře. Nález je poměrně větších rozměrů. Nyní vás převezme do péče neurologie, primář již o vás ví.“ Rozbušilo se mi srdce a cítím, jak se mi žene krev do tváří. Tak, a je to tady.  Zní to vážně. Ale zvládnu to. Musím! Kvůli mé rodině. Dobře to dopadne. Nemůže to být jinak! Magdě je teprve pět měsíců, nemůžu ji tady nechat bez mámy. „Máte nějaké otázky?“ – „Jakou dobu po magnetické rezonanci budu moci kojit?“ je první, na co se zeptám. „Stačí, když vynechám jedno kojení? Že už Magdu nikdy kojit nebudu, mě v tuhle chvíli ani nenapadlo. Snažím se vysvětlit, že potřebuji jet domů, kde na mě čeká manžel a dcera. „Obávám se, že bude potřeba okamžitá hospitalizace. Nemohl by vám někdo z rodiny přivézt věci do nemocnice?“ Když se snažím vyjednat si pozdější nástup do nemocnice, jsem neúspěšná a odkážou mě na rozhovor s primářem neurologie. Nechápu, že bych na základě výsledků jediného vyšetření nemohla svobodně opustit nemocnici a vrátit se do ní, až se mi to bude hodit. Skutečnost, že mám v hlavě nádor, mi nyní nepřijde takový problém jako to, že nemohu odejít. No nic, nevzdávám to a čekám na rozhovor s primářem. Zatímco doktorka z magnetické rezonance sepisuje zprávu, jdu do čekárny. Nejsem zde sama, sedí tu se mnou pár milých důchodců. Sedám si, beru do ruky telefon a zhluboka dýchám.

Jak to říct…? 

Sbírám síly k tomu, abych zavolala manželovi. Je mi mizerně, že mu to musím říct po telefonu. Na jeden hluboký nádech ze sebe vychrlím: „Honzí, ahoj. Jsem ještě v nemocnici a mám špatný zprávy. Na magnetický rezonanci mi něco našli, vypadá to na nádor na mozku a nechtějí mě už pustit domů.“ Na druhém konci slyším tiché zalapání po dechu. Ten zvuk, který se Honza snažil přede mnou skrýt, odráží hluboký šok a zároveň strach o mě. Můj hlas není tak klidný, jak bych si přála, a on to hned poznal. Píchne mě z toho u srdce. Mrzí mě, že mu působím takovou bolest. Zároveň na sobě cítím kradmé pohledy ostatních lidí v čekárně. Dívám se do země a pokračuji: „Honzí, musíš s Magdou k dětské doktorce. Zvládneš to, nebo už potřebuješ do práce? Mohla bych se domluvit s mamkou, jestli by zašla s Majdou k doktorce ona.“ – „Já to zvládnu,“ ozve se pevný hlas v telefonu. „Jen mi řekni, co mám všechno udělat.“ Co nevidět vychází lékařka a doprovází mě na ambulanci neurologie za primářem. Ten na mě po prosbě o odložení hospitalizace na lůžkovém oddělení až na odpoledne chvilku mlčky zírá. Pak odvětí: „Vy jste inženýrka, že, paní Sedláčková?“ Svou otázkou mě poněkud překvapil. „Ano,“ odpovídám zaraženě. Nechápu, kam tím míří. „A mohu se zeptat, čeho inženýrka?“ „Ekonomie,“ odpovídám stále nechápavě. „Aha, vidíte. To je poměrně exaktní věda, dá se říci, že?“ Váhavě pokyvuji hlavou, protože se necítím dost silná v kramflecích, abych se s ním pouštěla do debaty na téma, nakolik je ekonomie vědou exaktní. Hlavně jsem si myslela, že se budeme bavit spíš o mém zdravotním stavu. Usoudím, že když nebudu odporovat, bude mít radost a rychleji se posuneme k jádru věci. Váhavě přikyvuji. „Tak vidíte!“ zvolá nadšeně, „tím jsme měli začít a ušetřili bychom si spoustu času. Vy prostě musíte mít nějaký důkaz, abyste uvěřila a pochopila závažnost situace. Viděla jste svůj snímek?“ „Ne,“ odpovídám, sama zaražená skutečností, že mě do této chvíle ani nenapadlo ho chtít vidět či přemýšlet nad tím, kde přesně nález je a jak ten skvost vypadá. Když mě primář dovedl k monitoru, na kterém se rozprostíral můj mozek přes celou obrazovku, zarazila jsem se. Hm, tak to jo, to je slušný. „Dobře, zůstávám,“ ustupuji od monitoru. Nádor zabírá přes čtvrtku mé hlavy. Sám o sobě tak velký není, jak mi ihned vysvětluje pan primář. Ale s otokem vypadá na snímku obrovský. Teď už chápu, proč mě nechtějí nechat se samotnou pohybovat po areálu nemocnice, natož mimo něj. A to jsem teprve před chvílí přijela na vyšetření sama autem… Z budovy, na kterou jsem měla dosud jen hezké vzpomínky, protože je v ní i 3D ultrazvuk, kam jsem chodila na prohlídky v posledním trimestru těhotenství, a porodnice, kde se narodila Majdalenka, mne sanitář doprovází na neurologii do jiného pavilonu. Jdeme podzemím, dozvídám se tak o systému spojovacích chodeb. Když přijdu na pokoj, připadám si, jako kdybych se propadla do minulého režimu. Dvoulůžkový pokoj je zařízený, řekněme, striktně. Spolupacientka je po lumbální punkci a vypadá, že spí. Nechci ji rušit, tak si polosedám, pololehám na postel. Trochu se mi příčí ležet v džínách na posteli, ale sedět na kovové židli mě neláká. Než se stihnu trochu rozkoukat, vejde mladá doktorka.

Může to být smrtelné... 

Primář zmínil, že ošetřující lékař se mnou probere moji diagnózu a způsob léčby. Konečně se dozvím něco konkrétního. „Máte nádor mozku.“ „Dobře. A co s tím budeme dělat?“ ptám se. Po dramatické pauze doktorka konečně promluví: „Jak asi víte, nádory na mozku mohou být smrtelné.“ Cože?! To si ze mě dělá prdel? Myslí si, že když mám přes čtvrtku mozku nějaký nesmysl, nedochází mi nic a musí mi tlumočit nebezpečí nádorových onemocnění? Čekala jsem, že by lékař měl dodat trochu optimismu, ne naznačovat pacientovi, aby to rovnou zabalil. Dostalo mě to. Zíráme na sebe. Já nevěřícně, jestli je vážně tak cynická, ona zkoumavě, co já na to. Když z mé citlivé lékařky žádné další moudro nevypadne, promluvím nakonec sama: „A jak to tedy budeme řešit?“ „S největší pravděpodobností operativně. Zítra ráno vás převeze sanitka do nemocnice Na Homolce, do které standardně posíláme takové případy...“ Uleví se mi, že v příbramské nemocnici budu krátce.