Hledání depresivních genů

Na depresi mají psychiatři a terapeuti desítky zcela rozdílných postupů.  Od léků cílících na serotonin či noradrenalin přes terapii zabývající se myšlením, mezilidskými vztahy, meditací nebo sebepřijetím až po neurotechnologie, které mozek stimulují, ozařují jasným světlem nebo poskytují neuro-feedback.  Dlouho se zdálo, že genetická analýza by mohla pomoci zjistit, na jaký typ deprese se hodí jaká léčba. Letošek však přinesl velké zklamání. Dvacet let udávaný  modelový příklad  genetického výzkumu v psychiatrii obnášel množství drahých a bezvýsledných návazných studií, publikační zkreslení a šíření mylných, povrchních vysvětlení psychopatologie. Výzkum „genu deprese“  se přirozeně soustředil na serotonin – látku, která podle všeho s depresí úzce souvisí, byť přesně nevíme jak. Serotonin nestačí vytvořit, aby fungoval, je zapotřebí jej z buňky vyloučit ven. Z mezibuněčného prostoru je ale také zapotřebí serotonin odebírat: buď rozkládat na menší, neúčinné látky, nebo odčerpat zpátky do buňky původu. Ani jedno se nestane samovolně – rozložení obstarávají enzymy a odčerpávání transportéry. A právě na ně se biologové zkoumající depresi soustředili: zejména na serotoninový transportér SERT.

SERT a antidepresiva 

Transportér SERT bloudí okolo buňky a čeká na serotonin. Když jej objeví, chemicky jej na sebe naváže. Pokud máme SERTu málo, mezi buňkami působí víc serotoninu; pokud máme SERTu moc, přenese serotonin zpátky do buněk, takže je jeho funkce oslabená. Na to se zaměřila většina běžných antidepresiv.