Narušitel systému

Ať devítiletá Benni skončí kdekoliv, nakonec je jisté, že ji vyhodí. A tak křehká a nebezpečná blonďatá holčička s tváří anděla střídá školy, dětské domovy a pobyty na dětské psychiatrii. Kdykoli ji zase odněkud stěhují, dostane na památku fotoalbum. A že jich má už nepočítaně. Jenže ani v Německu není dětských domovů a rodinných skupin nekonečně mnoho. A paní Bafané, zkušená a očividně bezmocná sociální pracovnice, už nemá kam se obrátit. Třicet sedm odmítnutí. Nikdo malou Benni nechce.
Co je na té holčičce plné energie a poseté modřinami po celém těle tak zvláštního? Hned první záběr dává něco tušit: Potlučené Benni právě psychiatr vysvětluje, proč jí musí zvýšit dávku léků tlumících agresivitu. Škola? Ani náhodou! Vychovatelky už se ani neobtěžuje oslovovat jménem. Když se v noci zase jednou počurá, zakřičet „vychovatelko!“ bohatě stačí. Vždyť se stejně bude zase někam stěhovat. A nemá ponětí, kam to bude tentokrát.

Proč ji nikdo nechce? Tahle krásná holčička totiž trpí nezvladatelnými záchvaty vzteku. Vyvolat je může cokoliv, třeba zmínka o škole nebo odmítnutí. A také dotek na tváři, tam se jí smí dotknout jen maminka. Když Benni zuří – anebo když sní –, plátno zrůžoví. Růžová je její barva a barva jejího vzteku. Benni je opravdu nebezpečná, sobě i okolí. Když vrhá dětská odrážedla proti dveřím takovou silou, že prorazí nerozbitné sklo, když strčí do batolete, když vyhrožuje dospělým nožem – protože chtějí, aby šla do školy. Rozbije spolužačce obličej o desku lavice, aniž by dva dospělí dokázali včas zasáhnout. V okamžiku, kdy malé dítě skončí v nemocnici, rozplývá se poslední možnost najít láskyplné útočiště u další „tety“. A přece s Benni nelze nesoucítit.
Benni je totiž něco, co podle režisérky němečtí sociální pracovníci neoficiálně nazývají „narušitel systému“, ten, kdo nezapadá do škatulek, na koho neplatí běžné postupy. Kdo vyžaduje individuální přístup. Děti, jako je ona (a Nora Flingscheidt odhaduje, že jich bude mezi dětmi, které nežijí doma, kolem pěti procent), sbírají jeden minusový bod za druhým, až nakonec nikdo neví, kam s nimi, a to doslova. Poslední naděje systému, který se brání? Výchovný tábor kdesi daleko. Když nepomáhá nic, pomůže jen farma v Keni… Jediná paní Bafané se snaží dítě bránit: na něco takového je Benni přece ještě malá.

Hlavní problém? Benni (vlastně Bernadette, ale to jméno se jí nelíbí) chce k mamince. Strašně moc chce zpátky k mámě, která vychovává ještě dva mladší sourozence. Jenže máma se jí bojí. Už to s ní vzdala. A kromě toho žije s násilnickým přítelem, kterého Benni nesnese. Když Benni uteče domů, skončí to pokaždé tragicky. Benni se rozzuří, od nevlastního otce dostane pár ran pěstí a zavřená ve skříni čeká, až si pro ni přijede policie.
Bylo by snadné odsoudit matku za to, že svou dceru nechává napospas institucím. Ale ve filmu ji vidíme jako docela lidskou postavu. Svou nejstarší dcerku opravdu miluje. Ale nestačí na ni. Na Benni totiž nestačí nikdo. Matka se bojí o mladší děti. Nemá sílu s ní být, vyhýbá se kontaktu, a tím přivádí k zoufalství nejen Benni, ale i paní Bafané. Když už se zdá, že se blýská na lepší časy, a maminka slíbí, že si Benni vezme domů, dějí se zázraky. Benni rozkvete. Jenže na poslední chvíli maminka couvne – a všechno znovu nabere špatný směr. Jenže matka se dcerky nedokáže ani definitivně vzdát, a tím to pro ni dělá ještě těžší. Lidé, které Benni potkává během své pouti německým sociálním systémem, to povětšinou myslí dobře. Jsou málo placení, často vyčerpaní a hlavně bezmocní. Benni dojímá svou křehkostí, svou očividnou touhou po lásce, po mamince. Většina z nás by ji chtěla zachránit. I lidé, kteří o Benni pečují, překračují hranice, a i když si to uvědomují, je těžké to nedělat. Paní Bafané se zhroutí v slzách na chodbě a Benni ji utěšuje. Micha ji vezme na tři týdny do přírody v rámci programu pro delikventní mládež. A nakonec i domů, což se vymstí všem.

Na filmu je z pohledu psychologa fascinující jeden moment: nikde se nedozvíme, že by někdo skutečně řešil „Proč“. Co Benni dostalo tam, kam je? Film naznačuje, že ji trápí noční můry a možná vzpomínky, ale nic víc. Na obličej si nenechá sáhnout, protože ji podle matky někdo jako miminko dusil plenkami. Tady systém skutečně selhává. Terapii traumatu jí nikdo neposkytne, dokud nebude mít trvalý domov. A ten mít nemůže, dokud nezmění své chování. Začarovaný kruh. I ve svých záchvatech vzteku je ponechána sama sobě, dokud se neobjeví Micha, člověk, který je zvyklý pracovat s dospívajícími delikventy. Ale ani on mnoho nezmůže. Vlastně to jediné, co může Benni dostat, jsou léky. Hodně léků. Ale i tady se jednoho dne narazí na strop. Vždyť už teď bere léky, na které je příliš malá. Když se konečně někde cítí dobře, musí odtamtud pryč, protože taková jsou pravidla a ta se nedají změnit. A tak nakonec zbyde jen ta Afrika.
Shrnuto: Výborní herci. Výborný scénář. Helena Zengel, představitelka Benni, podává svou roli tak autenticky., až z toho mrazí. I všechny ostatní postavy jsou uvěřitelné a civilní. Film s několika závěry, o kterém budete přemýšlet. Narušitele systému stojí za to vidět!