Šikana je jako saň

„Novotný z 6. B? A nespletli jste se? Zrovna s ním ve svých hodinách žádné problémy nemám.“ Tak může vypadat jedna z typických reakcí nepoučeného pedagoga při poradě na téma šikana.

V podobných reakcích se odráží poměrně hluboce zakořeněný mýtus, že tendenci šikanovat má především žák nevalného prospěchu, drzý, agresivní, pocházející z rozvrácené, případně sociálně slabé rodiny.  Na první pohled problémový typ, jehož konflikty s učiteli jsou na denním pořádku. „Jenže šikanovat může i velmi milý, okatý usměvavý chlapec ze slušné rodiny, který pana učitele vždycky pěkně pozdraví,“ konstatuje Michal Černý, ředitel Masarykovy ZŠ v Praze Klánovicích. 


Ubližování není normální

V prvních stadiích se šikana týká oběti, agresora, případně několika přisluhovačů, ale ještě neprorůstá organismem celé třídy, takže problém nemusí být v běžné hodině nijak patrný.  „Pokud se šikanu nepodaří v těchto stadiích odhalit a zastavit, začne ovlivňovat celou třídu včetně chování žáků v hodinách. Mají najednou úplně jiné zájmy než sledovat výklad, a učitelé nechápou, co se se třídou vlastně děje,“ doplňuje ředitel Černý. Sám měl v dětství s šikanou osobní zkušenost a jako pedagog proti ní cíleně bojuje. 

„Řekl bych, že tak 75 % učitelů v naší škole už chápe, že něco takového se může přihodit i v jejich třídě, i když s žáky pracují, jak nejlépe dovedou. Šikana je prostě devítihlavá saň, které musíme utínat jednu hlavu za druhou, a být neustále ve střehu, jestli jí další hlava nedorůstá,“ říká. 

Není divu, vždyť šikanování mladších žáků staršími bylo popsáno už ve středověkých evropských školách. První moderní psychologické výzkumy školní šikany začaly koncem 60. let minulého století ve Skandinávii – vše nasvědčuje tomu, že jde o nebezpečný, sociálně patologický fenomén, jemuž musíme věnovat pozornost neustále. 

Někdy se hovoří o onemocnění skupiny a o léčbě. Léčbě celé skupiny, oběti i agresorů, aby si uvědomili, že druhému nelze beztrestně působit psychické nebo fyzické utrpení, že cítit uspokojení z ubližování druhému není normální, stejně jako není normální myslet si, že si ubližování zasloužím. V boji s touto saní je potřeba skloubit prevenci, represi a psychologickou práci s obětí, agresorem i jejich rodiči.


Placená zóna

Daniela Kramulová