Environmentální žal

Trápí se tím, že se otepluje planeta. Že vysychají vodní toky. Že vymírají živočišné druhy. Že usychají lesy. Jsou to lidé, pro které se stav planety stal záležitostí natolik osobní, že trpí tzv. environmentálním žalem či ekologickou úzkostí. Děti nutí své rodiče přestat jíst maso a ženy odmítají mít děti. Řada lidí kroutí hlavou a považuje to za výstřelek bohaté společnosti, která neví roupama co by…. Třeba Americká psychologická asociace se ale dopady změn klimatu na psychiku lidí vážně zabývá.

Nejznámějším případem environmentálního žalu je samozřejmě šestnáctiletá Švédka Greta Thunberg.  O klimatické změně zaslechla podle svých slov poprvé, když jí bylo osm. O tři roky později dostala deprese a přestala mluvit, údajně z toho, že nikdo s tak zjevným problémem nic nedělá. To ji dovedlo k její slavné stávce za klima.  Její případ ale nemusí být nejvhodnějším příkladem, má totiž diagnostikován Aspergerův syndrom, obsedantně kompulzivní poruchu a selektivní mutismus. Environmentálním žalem ale trpí i lidé jinak duševně zdraví. Máme i první terapeutku, která se na environmentální žal specializuje – Zdeňku Voštovou. Environmentální žal podle ní zpravidla obsahuje „nejen strach z budoucnosti v souvislosti se změnou klimatu a dalšími environmentálními problémy, ale i smutek z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa a my ani budoucí generace už nezažijeme přírodu takovou, jak si ji pamatujeme z našeho dětství“. V rozhovoru pro Deník Referendum zmiňovala, že měla klientku, která řešila, „zda vůbec do tohoto světa počít dítě. Někdy se mohou tyto pocity rozvinout v existenciální zmar a beznaděj vedoucí až k myšlenkám na sebevraždu.“  

Žal, nebo vztek?

Nejčastěji trpí environmentálním žalem ženy. Ničí je, že jejich obavy o osud planety s nimi okolí nesdílí (nebo ne dostatečně silně). Drtí je bezmoc. Nesnesou pohled na hořící Amazonii nebo plastovou tašku. „Některé symptomy environmentální úzkosti můžeme přirovnat k posttraumatické stresové poruše – s tím, že zde mluvíme o poruše pretraumatické. Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí,“ říká Voštová. A dodává, že lidé trpící environmentálním žalem se cítí nepochopeni okolím, které je má často za poněkud přecitlivělé hysteriky. Někteří psychologové naopak jejich prožitek označují jako „pretraumatickou“ poruchu.  Na britských univerzitách se vážně diskutuje, že by se klimatickým vědcům mělo povolit na veřejnosti plakat, aby se lépe vyrovnali s tíhou poznatků o stavu planety. A Organizace klimatické psychologie (ano, existuje) varuje, že už i dětským pacientům s environmentálním žalem musí být podávána antidepresiva. A psychologové už připravili návod pro rodiče, jak mluvit s dětmi o klimatické změně, aby to nepoškodilo jejich duševní zdraví.

Někdy se ale žal může obrátit ve vztek. Vztek vůči těm, co za to můžou – jezdí autem, provozují elektrárny, jí maso…  Takový vztek může třeba u radikálních aktivistů z hnutí Extinction Rebellion končit i tím, že blokují dopravu včetně sanitek (se slovy „je nám to líto, ale…“). Jenže to může snadno skončit i tím, že i my sami můžeme pocítit svůj díl viny za to, že přispíváme ke změnám klimatu. Potíž je, že se tím dostanete do spirály sebeobviňování, ze které není úniku.  Své o tom ví třeba předsedkyně kanadské strany Zelených. Napila se z plastového kelímku, někdo ji vyfotil a hned to má na krku. Své o tom ví i Luisa Neubauer (německá zelená aktivistka a pravá ruka Grety Thunberg). Jak na ni prozradil její Instagram, vesele si létala (!) po celém světě. A ušetřen není ani podnikatel David Macháček, který u nás rozjel byznys se slaměnými ekologickými brčky. Vozí je totiž z Číny (letecky!).

V konečném důsledku je každý z nás nějak vinen. A nemusíte ani létat, stačí se napít z plastového kelímku… Lítáš? Ne? Dobře… Ale jezdíš autem! Jezdíš elektrickým autem? Nemáš jezdit žádným autem („Greta nám vysvětlila, že nemáme mít vůbec auto,“ vysvětloval loni otec Grety Thunbergové)! Jíš maso? Ne, jen čočku… Dobře, ale odkud je ta čočka? Nevozí se náhodou z Indie? A co máš na sobě? Oblečení z Číny? Ha! Muselo se přivézt přes půlku zeměkoule.  To si totiž nevyberete…

Do sudu!

Tuhle debatu by vyhrál jen starořecký filozof Diogenes, který – jak známo – žil v sudu, navíc v době, kdy se sudy ještě vyráběly v Athénách a nemusely se vozit z Číny. Dneska by neobstál. I když… zase stojíme před dilematem. Je ekologičtější plastový sud dovezený z Číny, nebo dřevěný sud vyrobený někde za rohem, ale z pokáceného stromu? A když nejíš maso, bude méně dobytka (to je dobře, vypouští metan), ale zase se tím pádem musí hnojit něčím jiným (fosfáty, a to je špatně!). Třídíš odpad? Dobře! Ale co když se stejně zrecykluje jen třetina plastů a ten zbytek se (za značných ekologických nákladů) stejně likviduje? Vyplatí se to ještě? A co ten nešťastný kelímek? Pořídil sis trvanlivý, abys nepoužíval jednorázový, neekologický? Jenže ten svou výrobou vyprodukuje násobně více emisí? Propočetl sis dostatečně uhlíkovou stopu obou výrobků, než sis zakoupil ten pevnější trvanlivý? Nebo použiješ papírový kelímek a máš dobrý pocit, že jsi pomohl planetě? Jenže ouha… Vnitřek kelímku pokrývá vrstva polyethylenu, která zajišťuje voděodolnost a nelze ji ve standardním recyklačním procesu oddělit.

Pokud se z přirozené dobrovolné skromnosti dostaneme k počítání uhlíkové stopy u každého výrobku, nedostaneme se z pasti (sebe)obviňování. Je to přesně ta situace, kdy se na každého něco najde. I děti v sedmé třídě se při hodině angličtiny dočtou, že nákupem džínů zruinují planetu, protože džíny jsou z bavlny, která potřebuje hodně vody, a navíc se musí převážet přes půlku planety. Musí odpovídat na to, kolik párů džínů vlastní nebo jak často kupují nové. A asi se exemplárně stydět, pokud nenakupují  v obchodě s oblečením z organické bavlny.

Co s tím? Nejlepší je smířit se s tím, že každý smrtelník má pouze omezené možnosti, jak změnit svět. My žijeme ve společnosti, kde se o to můžeme alespoň pokusit. Pastevec v Nigeru takový luxus nemá. Je ale dobré si zjistit, co skutečně přírodě pomáhá a co děláme jen pro dobrý pocit, že pomáháme.  To jsme zjistili s biopalivy (v průměru pro životní prostředí o 80 procent horší než prosté spalování fosilních paliv) i u fotovoltaiky (v Německu kvůli nim například kácejí lesy). Bioplynové stanice zase vedou ke spotřebě biologického materiálu (sklizňové zbytky, těžební zbytky z lesů), který by se jinak stal zdrojem živin v lesích. A ani nechtějte vědět, jak energeticky a ekologicky náročné je vyrobit větrnou elektrárnu…  

Proto opatrně… Chcete přestat jíst maso? Jenže hovězí dobytek je nezbytný kvůli produkci hnoje (pokud nechceme hnojit chemií) a pro udržení ekosystému. Klidně jezte maso, ale nekupujte z velkochovů, ale z pastvin (tam je totiž ekosystém nenahraditelný). Jste proti automobilům? Jistě je to snadný cíl, ale osobní doprava se na produkci CO2 podílí pouhými několika procenty.    

Terapie až na konci…

Praktické (a proveditelné) rady najdete třeba na ekolist.cz v sekci Zelená domácnost. Jak co nejúsporněji topit, jak rozumně využít fotovoltaiku v rodinném domku, jak na chalupě nejlépe hospodařit s vodou nebo co udělat pro opylovače na vaší zahrádce. A také není od věci si vzpomenout, jak tvrdý a neromantický byl život, který bez všech těch dnes odsuzovaných technických vymožeností vedly ještě naše babičky či prababičky. Přečtěte si něco o velkém suchu z roku 1946 nebo o kůrovcové kalamitě na Šumavě v letech 1876–1890. Uvědomíte si, že člověk a příroda dokáží přežít i velké rány. A teprve když nic z toho nepomůže, mají možnost jít k terapeutovi…

Matyáš Zrno