Pozor na škatulkování

Představte si, že už třetím rokem učíte osmáka Davida Petráčka. Vídáte se několikrát týdně, takže si troufnete říct, že ho máte přečteného. Totální flegmatik, čtyřka ho moc nerozhodí, ale nakonec všechno nějak uhraje za tři. A najednou opravujete jeho písemku a nevěříte vlastním očím – má to naprosto bez chyby. Co vás napadne jako první?

Pokud je to něco jako: „Konečně se chytnul! Já od začátku věděl, že v tom klukovi něco je,“ zasloužíte gratulaci za pozitivní přístup. Pokud vás v první chvíli napadne, kam si ten hajzlík schoval tahák, nebo začnete přemýšlet, kdo mu to mohl přímo před vašima očima spočítat, případně jestli správné výsledky propašoval někdo z 8. B o přestávce, pak jste typickým představitelem běžných kantorů. Anebo rovnou běžné populace. 

Nejspíš zároveň dostanete chuť Petráčka hned vyzkoušet, abyste si potvrdili své podezření, že s jeho nabytými znalostmi to není tak horké, a při příští písemce se zvlášť pečlivě zaměříte na každý detail.

Vaše myšlenky jsou totiž plně v souladu s vašimi dosavadními poznatky. Existuje jistá míra pravděpodobnosti, že můžete mít pravdu a k zázračnému zmoudření žáka Petráčka nedošlo. Ale je tu přece jen možnost, že se David opravdu chytnul. Třeba se rozhodl stát se pilotem a došlo mu, že trojky nemusí stačit. Nebo mu imponuje nový soused, který pracuje na atraktivním výzkumu. A možná je za tím nohatá Vendula Nováková ze 7. A, jejíž rodiče hledají staršího spolužáka na doučování. 

Jak je to s přístupem žáka Petráčka k učení, se ukáže už v dalších hodinách. Pokud začne opravdu opakovaně prospívat na výbornou, nejspíš vás to trochu vykolejí. Rozmetal totiž vaše přesvědčení, že o něm víte své, a podle toho se k němu také už třetí rok chováte. 


Kognitivní disonance

Člověk má přirozenou potřebu, aby jeho postoje byly v souladu s jeho činy. Když se naše názory rozcházejí s naším chováním, vyvolává to v nás pocit psychické tenze. 

Čas od času se onen soulad naruší. Stačí, aby se něco změnilo, a informace přicházející z okolní reality shodu našich myšlenek a chování rozhodí, což v nás vyvolává nepříjemné pocity. Tento jev nazval americký sociální psycholog Leon Festinger teorií kognitivní disonance. Zatímco někteří jeho oponenti namítají, že je to jen zobecněný vypozorovaný postřeh, a žádná „pořádná“ teorie, jiní, v čele s uznávaným psychologem Elliotem Aronsonem, naopak tvrdí, že je to jeden z nejvýznamnějších poznatků sociální psychologie 20. století. 

Pokud se naše myšlení a chování dostanou do rozporu s realitou, naše mentální nastavení používá dva způsoby, jak se s danou situací vyrovnat, abychom zase docílili souladu. Jednoduše řečeno: změníme buď názory, nebo chování. 

Téměř klasickým příkladem vyrovnávání se s rozporem myšlení a chování jsou kuřáci vystavení informacím o tom, že kouření škodí zdraví. Buď si je vezmou k srdci, dají se přesvědčit pohledem na rtg snímek plic dlouholetého kuřáka, případně smutnou zkušeností někoho blízkého a přestanou kouřit. Anebo se proti argumentům obrní, vystaví si různé psychologické obrany, jimiž se přesvědčují, že oni sami nekouří tolik, aby to zanechalo fatální následky, že mají dobrou kondici, že je cigareta chrání před stresem, který by byl pro organismus horší. Zkrátka přizpůsobí myšlení svému chování a informace ignorují. 


Placená zóna

Daniela Kramulová