Život v karanténě

Někdo má prostě takovou povahu, že vyhlášení karantény považoval za dobrou příležitost uklidit si byt, přečíst si konečně všechny knížky v knihovně a dokoukat si seriály. Jiní se obávali katastrofy a mohlo jim být i fyzicky nevolno. Jenže co když už karanténa trvá týdny? Co když nějaká omezení budou platit měsíce? Jak to zvládnout psychicky i fyzicky?


Jak učit děti? Jak se starat o rodiče? Jak se navzájem nepozabíjet? A jak toho naopak využít? Studentka Eliška pocítila v den vyhlášení celostátní karantény fyzickou nevolnost – bolela ji hlava a chvílemi jí bylo na zvracení. Nemohla se navíc rozhodnout, kde zůstat, zda v Praze, nebo u rodičů. Pro mladou podnikatelku Terezu byla karanténa katastrofou. „V úterý mi skončila jedna práce, v pátek další dvě a včerejškem i ta poslední.“ Navíc má slabou imunitu, tak nechce riskovat. Jenže je zvyklá dělat 12–14 hodin denně, pořád zaměstnávat mozek. A je bez rodiny a bez partnera. „Je hrozné jen sedět doma a povídat si s lidmi přes messenger.“


Příjemný „gaučink“? 

Jiní jsou o něco optimističtější. Vysokoškolačce Lauře sice vadí, že nemůže do školy, chybí jí přednášky a semináře a čerstvě načepovaná plzeň, „na druhou stranu, trávit tři čtvrtiny dne v posteli s notebookem, pivem a potravinovými zásobami a večer se jít projít není vůbec špatné. Takže jediné, co mě rozčiluje, je, že se bojím o dědu.“  A opět jinak to vidí zubařka Alena, která je po nemoci na vozíčku a nyní už spíše na lůžku. Je jí 67 let a bere to fatalisticky. „Jsem v podstatě závislá na tom, jestli to na mě někdo z okolí naprská nebo ne. Asistentka, fyzioterapeutka, masér, manžel, dcera, všichni jsou v každodenním kontaktu s okolím i s lidmi. Musí, jinak to nejde. Nebojím se, jen mě žere, že prokrastinuji a mám spoustu nevyřízených věcí, které jsem ještě chtěla stihnout, kdyby to přišlo. Místo toho si ventiluji mysl na Facebooku, civím na zprávy, koukám se na filmy…“


Jak na domácí školu?

Pro drtivou většinu rodin s dětmi je nutnost dlouhodobého vzdělávání dětí jenom doma úplnou novinkou. Jak to tedy vypadá v takové domácí škole? Naše početná rodina ji  provozovala celá desetiletí. Velká rodina je na tom pochopitelně lépe. Přirozený tým dětí může docela dobře fungovat velmi autonomně: starší se starají o mladší, děti se velmi efektivně vzdělávají navzájem, optimálně se tak socializují a rodiče nejsou ani zdaleka tolik přetížení, jak by se mohlo zdát.  Takové domácí vzdělávání mnohem více respektuje preference a individualitu dětí ve vzdělávání, tj. využívá přirozeného zájmu a talentu. Můžete dětem dopřát více svobody při výběru předmětů. Můžete více využívat nové technologie, dokonce vytvářet on-line přirozené vzdělávací komunity, nejen používat materiály dostupné na internetu. Takže nebát se toho! Děti se v rodině naučily mluvit, chodit, jíst a spoustu dalších důležitých věcí, není důvod se obávat, že by nedokázaly v rodině zvládnout i vzdělávání na úrovni základní školy. A není od věci připomenout známou skutečnost, že stárnoucí rodiče nelitují toho, že se věnovali dětem, naopak jim často bývá líto toho, že si na děti nenašli více času a že už to nejde vrátit. Zní to možná dost hloupě, ale mnozí rodiče možná časem budou koronaviru vděční, že je přiblížil jejich dětem... František Steinhauser, absolvent domácího vzdělávání

Placená zóna

Matyáš Zrno