Kalendář Robinsonky

Poslední léta se dívám výhradně na německou televizi. Po přechodu na digitální vysílání už českou televizi nechytám. Vývoj situace kolem Covidu-19 v Itálii a následně v Německu jsem sledovala tedy na německých programech. Děsila mě ta rychlost šíření. A tak už v úterý 25. února mi bylo jasné, že virus přijde i k nám do Česka. I když jsem v jádru optimista, už v ten den jsem se rozhodla nakoupit, odzimovat chalupu a začít si psát seznam věcí, které tam budu chtít přestěhovat.

Vzhledem k jarním prázdninám a velkému počtu spolužáků mých dvou dcer, kteří vyjeli buď lyžovat nebo letecky za teplem, jsem očekávala karanténu nějaké třídy. V tom jsem se mýlila, k odjezdu na chalupu ale přesto došlo.

                     

10. 3. 

Dnes vláda oznámila uzavření škol. V zemi je 63 lidí nakažených koronaravirem. Odpoledne začínám balit. Jak jsem ráda za seznam, na který 14 dní připisuji věci, které mě napadnou. I holky jsou připravené, protože i ony měly dva týdny na to, aby si rozmyslely, co si s sebou chtějí vzít. Moje vize je totiž ta, že odjedeme z města a po celou dobu karantény neopustíme vlastní, naštěstí velký pozemek na venkově. A že si ten čas spolu hezky užijeme.


11. 3.

Auto nakládám k prasknutí a jedem. V létě cestuji s dcerami tímto autem měsíc po horách. Vaříme si, spíme v něm a pohodlně se do něj vejdeme. Dnes mi sedmdesátikilometrová cesta připomíná komunistické doby, kdy se do menšího auta naskládala celá rodina a se zavařenými sklenicemi odjela na dovolenou. Holky měly tašky i pod nohama a na klíně se s námi stěhovaly i tři rostlinky tulipánků. 


12. 3.

Začínáme s domácím vyučováním. Jsem nadšená z aktivního přístupu dcer, které si samy nastavují budíka, aby se v osm mohly začít učit. Realita byla malinko jiná. První hodinu nestihly, ale i tak paráda. Dokonce ze mě, které je blízká myšlenka domácí školy, vzejde usměrnění, že se nemusí učit přesně podle rozvrhu. Když je krásně, tak být víc venku, a když prší, tak se víc učit. Každopádně první den klapl na jedničku, holky se učily úplně samostatně asi do jedné. Během dvou dnů jsem dostala deset emailů od učitelů s velkým množstvím učiva snad ze všech předmětů, včetně německé i anglické konverzace. Mezitím jsem dojela ještě něco málo nakoupit, natankovat plnou nádrž a objednat u kamarádky 10 kg brambor a cibuli. Pak už užíváme bezstarostného venkova. Začínáme obědem – místním kohoutem. Po jídle zjišťuji, že vláda vyhlásila nouzový stav.


13. 3.

Druhý den domácího vyučování už tak ukázkový nebyl, ale bylo sluníčko. Dětem už zrušily i tréninky, soustředění a závody, a tak jediné, co mi ještě zbývá rozhodnout, je, jestli příští týden půjdu do práce nebo si vezmu ošetřovačku, na kterou mám coby samoživitelka nárok. Po západu slunce se na chvíli vracíme ke školním povinnostem s uklidňujícím praskáním v kamnech v zádech. Za okny je slyšet silný vítr, ale uvnitř mě se pomalu začíná vše zklidňovat a radovat, že se mi snad podaří nepříjemnou situaci maximálně přeměnit v zajímavý zážitek a intenzivní čas s mými dcerami. Starší odesílá svůj první úkol elektronicky. Úvahu na téma domov. Celkem trefné, právě jsme vyměnily městský byt za chalupu s kamny na dřevo v jedné místnosti. V textu to potvrzuje – domov pro ni neznamená komfort, ale pocit jistoty, klidu, bezpečí a milí lidé kolem. Ty milé lidi kolem ji momentálně nenabídnu, ale ostatní snad i tady ano. 


14. 3.

První víkendový den v koronové době. Válely jsme se do devíti. Po snídani se holky chvíli učily. K obědu samy připravily vynikající pizzu, kterou se naučily na kroužku vaření. Tímto zdravíme pana učitele! Odpoledne jsem výrazně dřív, než jsem měla v plánu, prozradila dětem, že chalupa má i seník. Ano, celá ta léta jim to zůstávalo zatajené, protože tady je vždy, co objevovat. Byl to můj tajný trumf, až nás přepadne trudnomyslnost. Ale když mladší začala vyprávět o Lise z Bullerbynu, jak spala na seníku, podlehla jsem. 


15. 3.

Každou neděli, co zůstaneme na chalupě, vyfotím zlatý déšť. Uvidíme kolik časosběrných snímků to bude. Při snídani jsme se chvíli koukaly na online přenos mše z prázdného kostela. Kolik nových pocitů nám tyto dny ještě přinesou? 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.