Papoušek na hlavě

Ano, ustane on-line výuka, která dětem zabrala hodinu až dvě denně. On-line výuka, provozovaná často za vytí psů, rušených mikrofonem ze spánku na gauči, či mňoukání koček, jež se žákům občas procházely i po klávesnici počítače. Jedné žákyni, jak jsem se doslechl, při on-line zkoušení dokonce přistál na hlavě papoušek, vypuštěný z klece potměšilým bratrem. Ostatně, domácí mazlíčci, jež se naposlouchali mnoho hodin distančního vyučování, budou oproti svým předchůdcům rozhodně vzděláni. A možná že Alík s Mindou už dokážou určit vedlejší větu přívlastkovou lépe než jejich páníčci. A rozhodně lépe než děti, které se z různých důvodů dálkové výuky vůbec nezúčastnily, což se po prázdninách ukáže jako velký průšvih.  

Anebo taky neukáže. Možná je učivo tak předimenzované, že se okrouhá na to nejpodstatnější, co zvládnou všichni. Taky si pamatujete učitelky, co hořekovaly, když třída jela na tři dny na výlet, že nestihnou probrat látku? Teď vypadlo skoro půl roku. A stalo se něco? Osobně bych doporučil odpustit vzduch z přefouknutých balónů biologie, fyziky či chemie anebo zcela pustit do větru balónky typu občanská výchova či člověk a svět práce. Vždyť tyto předměty lze učit postoji a skutky. A místo čtení článků o volbě povolání můžeme děti naučit třeba opravit bicykl, uvařit guláš nebo ušít roušku. Myslím, že právě teď je čas na změny. Dokud školství stojí na hlavě, jako ten papoušek. Až se zase postaví na nohy a vykročí starými zajetými cestami, bude pozdě. A třeba se stačí do té doby změnit i základní filozofie školy, která nebude připravovat děti k přijímačkám, ale k životu. 

Nejvíc jsem však zvědavý na to, co udělaly korona prázdniny s rodiči a dětmi. Sleduji to kolem sebe. U sousedů v dětském pokojíčku se zpočátku svítilo ještě přes půlnoc. Sourozenci, neuvyklí na tolik volna, si začali stavět lego třeba od půlnoci do dvou. Ale pak zjistili, že je přeci jen lepší, když má den nějaký řád. Taky znám řadu dětí, které měly dík škole a kroužkům přesně zorganizovaný čas, aby se s rodiči vídaly co nejméně. A najednou byli všichni nuceni trávit spolu dlouhé týdny. A zjistili, že je to docela fajn. Ani neměli ponorkovou nemoc, jak se báli. Občas se štvali, to ano, ale nemůžete mít přece „ponorku“ se svou rukou nebo nohou, protože je to součást vás. A to jsou přece i děti.