Dětem škola chybí

11. března letošního roku se uzavřely všechny základní školy v České republice a rodiče, učitelé i děti se ocitli z hodiny na hodinu v nové situaci. Jak na to podle vašich zkušeností zareagovali?

Zpočátku to byl hlavně šok. Nejprve jsme možná nabyli dojmu, že přicházejí prázdniny. Vzápětí jsme si však uvědomili, že se děti budou muset doma učit a rodiče jim s tím budou muset pomáhat, a učitelé začali připravovat domácí výuku. Zejména v té první vlně bylo hodně práce na rodičích, ne všichni to stíhali a bylo to opravdu náročné. Myslím si, že chvíli trvalo, než se povedlo vyvážit množství úkolů, které přišly ze školy, s tím, že učení probíhá v domácím prostředí, což je opravdu jiný režim, než když jsou děti ve škole. Rodiče mají samozřejmě svoji vlastní práci, musejí zabezpečit domácnost a postarat se i o další děti. Pro některé bylo skutečně velmi náročné tohle všechno zkoordinovat.

Škola je pro děti navíc socializační prostředí, což jim teď nejspíše chybí.

Pro mnohé je to určitě náročnější než fakt, že se nějak učí nebo neučí. Zrovna včera mi jedna paní učitelka, která má prvňáčky, vyprávěla, jak pro ně zkusila připravit výuku přes Skype, a dopadlo to až tak, že se objevily slzičky. Moc to nešlo, na jednu stranu se mohli spolu vidět, na druhou chyběl osobní kontakt, který zejména u malých dětí elektronika úplně nenahradí.

Rodičovské weby jsou plné nešťastných příspěvků rodičů, kteří si s nenadálým přívalem úkolů a učiva nevědí rady. Měla byste pro ně nějaké tipy? 

Významnou roli hraje to, že komunikace rodičů a školy je výrazně jednosměrná, ze strany školy k rodičům, a ne vždy tam je nějaké vzájemné propojení. Máme dojem, že když elektronická média běžně využíváme, tak pokud pošleme e-mail se zadáním úkolů, je to normální situace. Spousta rodičů se ovšem potýká s tím, že nestíhají tu spoustu úkolů, nebo opravdu nevědí, jak s dítětem pracovat. Buď proto, že nikdy takové učivo nevysvětlovali a nemají k tomu didaktické znalosti, nebo proto, že jejich dítě má nějaké speciální vzdělávací potřeby, takže postup, o kterém se domnívají, že je naprosto běžný, u jejich dítěte nefunguje. Měli bychom proto myslet na to, že zejména v případě malých dětí musejí být učitelé s rodiči v kontaktu. Musejí spolu více komunikovat a snažit se úkoly vyladit tak, aby to děti zvládaly a aby se z toho nehroutil nikdo zúčastněný, děti ani dospělí. U nás ve škole na nás mohou rodiče, kteří si s něčím nevědí rady, hned vznést dotaz, snažíme se jim být v době domácího učení co nejvíce k dispozici. Využíváme například skupiny na WhatsApp, kde mohou položit otázku a hned dostanou odpověď. A když vidíme, že něco nejde, snažíme se na to téma natáčet krátká videa, kde učitelky dětem ukazují, jak se se co dělá, ukazují jim, jak mají o úkolu přemýšlet. Takhle videa sdílíme všem rodičům.

Myslím, že zaskočeni jsou i učitelé. Na distanční vzdělávání nejsou připraveni a někdy to možná malinko „přehánějí“. Kamarádka má dvě děti, její muž stejně jako ona pracuje nyní z domu a děti mají několik hodin denně online výuku. A k tomu jeden rodinný počítač v obýváku. Co s tím?

A v některých rodinách nemusí být ani jeden počítač, že? Mnohé postupy v rámci vzdělávání na dálku vycházejí z charakteristik střední, nebo dokonce vyšší střední třídy, tedy předpokládají, že máme doma více než jeden počítač a že jsme online, což rozhodně není úplně běžná situace. Mám obavy, že tohle povede k velkému rozevírání nůžek. Některé děti jsou z tohoto pohledu úplně mimo, zatímco jiné stráví hodiny ve svém pokoji u svého počítače, kde se mají čas učit, a některým to může dost dobře vyhovovat. Jsou rády, že jsou samy a mohou pracovat podle svého tempa.

Pokud ale děti technologie k dispozici nemají, je na nás, abychom pro ně vymysleli jiný systém. Rodiny si s tím neporadí a je to otázka pro školství, jak věci dělat jinak. Třeba že to nebude několikahodinová online výuka, ale spíše možnost jednorázových konzultací v čase, kdy mohou obě strany. Nebo přibude více práce, kterou dítě dělá samo metodou „tužka a papír“, kdy si materiály vytiskne a pracuje s nimi, ale není nuceno k tomu, že by v tu a tu hodinu mělo sedět u počítače, protože to v některých případech prostě není reálné.

Má za dané situace smysl nějak hodnotit výkony dětí? Samozřejmě je třeba ocenit snahu, ale co známkování?

Už jsem se setkala s tím, že když se dítě nemohlo účastnit online výuky, dostalo za to pětku. Týká se to tedy spíše středoškoláků, ale přijde mi to i tak nevhodné. Vždycky je třeba mít záložní plán pro děti, které tyto možnosti nemají. Cítím velkou úlevu, že v naší škole používáme slovní hodnocení a známky nemusíme řešit. Situace, ve které jsme, poukazuje na to, jak je klasické známkování problematické.

V některých školách dostávají děti různé online písemky, píšou slohy... takže je třeba dobře nadefinovat pravidla hodnocení. Rozhodně si nemyslím, že je fér klasifikovat děti za to, co se už musely naučit samy doma.

Situace je složitá i pro děti s běžným vývojem. Co děti s poruchami učení v dané situaci? Existuje i pro ně nějaká možnost online podpory?

Jako DYS-centrum se jim věnujeme v rámci možností, protože i my jsme zůstali ze dne na den doma. Snažíme se přes Facebook prezentovat základní poradenské náměty. Jakmile vyvstanou nějaké otázky, dáváme tam informace, jak si s tím či oním poradit. A stálým klientům jsme nabídli možnost online konzultací, které jsou sice určitým způsobem limitované, ale je to lepší než nic. Jsme k dispozici přes Skype, vždy v předem dohodnutém čase, jako by klienti přišli do DYS-centra, jen se spojíme virtuálně.

Řešíme hlavně učivo, ve škole se ale děti učí mnohem více. I různé výchovy a další „méně důležité“ předměty hrají velkou, často i socializační roli. Jak tohle v domácím prostředí nahradit?

Je dobré hledat způsoby, jak udržet kontakty s druhými mimo rodinu, třeba i za využití moderních technologií. A už jsem se setkala s tím, že se lidé vracejí k psaní dopisů.

Pro děti je nouzový stav náročný, protože nemají kontakty s kamarády a vrstevníky, a když jde o jedináčky, jsou odstřižení o to víc. Je velmi dobré, když na to rodiče nezapomínají. Mnohdy je zprostředkování kontaktu s druhými důležitější než to, jestli děti splnily těch pět úkolů, které měly udělat. Je fajn, když myslí na to, aby si děti zatelefonovaly nebo se viděly alespoň přes Skype nebo WhatsApp.

Jak řešíte danou situaci u vás v Základní škole Poznávání? 

Máme svůj YouTube kanál, na kterém sdílíme fotky dětí, připravujeme prezentace, kde se děti mohou vidět a alespoň si zamávat. Přiměly nás k tomu žádosti dětí, přičemž víme, že si děti mezi sebou volají a vidí se přes Skype. Každý den máme ve škole komunitní kruh, což je takové společné posezení, určitá porada o tom, co nás čeká. Je to i příležitost popovídat si o nějakém tématu, které právě nastalo. Zkusíme to nyní zorganizovat online, děti se budou moci potkat a vidět alespoň ve virtuálním světě. Uvidíme, jak to bude fungovat, jsou to přece jen malé děti a je to pro ně náročné. Na druhou stranu máme výhodu, že naše děti mají moderní technologie k dispozici. Nicméně budu je muset alespoň minimálně ovládat, mít kvalitní připojení, dodržet určitá pravidla komunikace ve virtuálním prostředí, aby celé setkání k něčemu bylo…

Nebo nepřijdou na to, jak si zapnout na Skype kameru, jako se to stalo mně…

Přesně tak. Musíme počítat se všemi těmito riziky.

I když nás tahle situace zastihla nepřipravené, je možné, že se díky ní i něco naučíme? 

Myslím, že to jistě přinese řadu momentů, při nichž se něco naučíme. Přijde mi velmi zajímavé, že když děti mají možnost pracovat každé svým tempem, samy za sebe, a nejsou součástí školní třídy, kde se jede určitým způsobem, přináší to možnosti poznávat, jaké jsou jejich učební preference a kdy se jim dobře pracuje. Pro děti samotné to je také výborná zkušenost, protože najednou zvládnou věci, které ve škole nezvládaly. Najednou mají kolem sebe klid, možná jim rodič umožní pracovat jinak, než jak si to přeje paní učitelka, a ono to může fungovat lépe. A rodiče více proniknou do toho, co děti ve škole dělají. Byla bych ráda, kdyby se rodiče a učitelé naučili tímto způsobem více společně komunikovat. Nemusí to být každý den, ale je to způsob výměny informací, který podle mých zkušeností někdy vázne. To, že spolu mluví, je ve prospěch dětí.

Co byste vzkázala rodičům a pedagogům?

Napadlo mě, že když tu nějakou dobu nebudou otevřené školy a děti se budou učit doma, možná se ukáže, jaké množství věcí se v učení dělá navíc a zbytečně. Nemyslím si, že by se z dětí měli stát ignoranti, když teď dva měsíce nebudou ve škole. Přijdeme myslím na to, že dětem nejvíc chybějí sociální vazby, a když se v učení nestihne všechno, co „by se“ mělo, je to vlastně úplně jedno. Neměli bychom se tím stresovat.

V době nejistoty je naopak potřeba najít si co nejvíc základních jistot. Ukotvení, které potřebují dospělí i děti v podobě rutiny, věcí, na které jsme zvyklí. Hlavně se neděsme tím, že se teď musíme tohle všechno naučit. A nezapomínejme na humor a vtip. Společně se s dětmi zasmát je mnohdy nejlepší lék na různé trable.

Mgr. Marie Těthalová

Doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., se narodila v roce 1977. Pracuje jako psycholožka v neziskové organizaci DYS-centrum Praha, z.ú., vyučuje na katedře psychologie FF UK a v letošním roce spoluzaložila Základní školu „Poznávání“. Mezi její profesní zájmy patří kognitivní přístup ke vzdělávání, dynamická diagnostika, specifické poruchy učení či obecněji speciální vzdělávací potřeby žáků. Podílela se na lokalizaci několika diagnostických metod v ČR, je autorkou či spoluautorkou řady odborných publikací i časopiseckých článků.