Tisíce let karantény

Karanténa má dlouhou historii. Už v roce 1127 ji uplatnily Benátky v boji s leprou. Častěji přicházela ke slovu během středověkých morových ran. Z té doby pochází také označení karanténa, odvozené od italského „quaranta giorni“ čili „čtyřicet dnů“. Tak dlouho trvalo, než byl vpuštěn do přístavu k vylodění koráb podezřelý z toho, že přiváží morovou nákazu.

Roli karanténních stanic plnila i středověká leprosária určená malomocným. Podnět k jejich budování dal církevní koncil konaný v roce 583 v Lyonu. V provozu zůstala bezmála půldruhého tisíciletí. V leprosáriu na ostrově Spinalonga u břehů Kréty žili nemocní až do roku 1956. Leprosárium na havajském ostrově Molokai bylo uzavřeno dokonce až v roce 1969.

Karantény byly uvalovány i na celá města. Jako jedno z prvních okusil takovou uzávěru při vleklé epidemii moru už v roce 1377 Dubrovník. Karanténa život měst těžce paralyzovala a obyvatele vystavila silnému stresu. Dobová svědectví z přelomu 16. a 17. století například uvádějí, že během morových karantén zarůstala plevelem a trávou dlažba i na těch nejrušnějších londýnských ulicích.

Od koňské chřipky ke covid-19

Současné karantény a další omezení uplatňovaná v boji se pandemií covid-19, vyvolanou novým koronavirem SARS-CoV-2, mají do drsných poměrů středověkých lazaretů a leprosárií daleko. Přesto není jejich režim pro člověka příjemný a zhusta má za následek psychické problémy nejrůznějšího rázu.