Online archiv

Zdá se vám, že porce jídla, které dostáváte ve své oblíbené restauraci, jsou čím dál tím větší? Patrně se nemýlíte. Porce jídla v restauracích i balení potravin v obchodech se totiž v posledních desetiletích neustále zvětšují.Dokonce i porce jídel v kuchařkách jsou čím dát tím větší. S velikostí porcí bohužel souvisí i to, kolik jídla celkově sníme. Tímto tématem se zabýval také Tori DeAngelis v lednovém vydání časopisu APA monitor. Podle KellyBrownella z Yale University, experta na problematiku obezity, se potravinářský průmysl snaží o to, aby lidé jedli co nejvíce. A jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je nabízet větší porce či balení jídla, a to často zavýhodnější cenu. Význam velikosti porcí byl opakovaně zkoumán. Např. přehledová studie Barbary J. Rolls, publikovaná v časopise Nutrition Today (březen/duben 2003), shrnuje výzkumná zjištění takto: (1) Když více jídladostaneme, také ho více sníme; (2) velikost balení ovlivňuje množství jídla, které sníme; (3) přejedení při jedné příležitosti není kompenzováno tím, že bychom při dalším jídle snědli méně; (4) máme-li přístup k velkým porcímjídla, může to vést k potlačení našeho přirozeného citu pro nasycení. Ve své studii publikované v roce 2002 v American Journal of Clinical Nutrition (Vol. 76, No. 6) např. Rolls se svými spolupracovníky předkládala v průběhuněkolika dnů 51 pokusným osobám různě velké porce makaronů se sýrem. Ukázalo se, že čím větší porce byla nabídnuta, tím více lidé snědli - v případě největších porcí byl kalorický příjem až o 30 % procent vyšší než v případěporcí nejmenších. Účastníci výzkumu měli navíc za úkol zhodnotit své pocity hladu a sytosti po jídle. Bez ohledu na množství zkonzumovaného jídla byly tyto pocity velmi podobné. Podobnou studii prezentoval v roce 2001marketingový specialista Brian Wansink v časopise Food Quality and Preference (Vol. 12, No. 1). Celkem 139 náhodně vybraným návštěvníkům divadla poskytl větší či menší porci popcornu. I nyní se ukázalo, že lidé, kteří dostalivětší balení, snědli více než ti s menším balením. Navíc se zjistilo, že lidé, kteří popcorn hodnotili nepříznivě, ho snědli více než ti, kteří ho hodnotili kladně. Podobné tendence se však netýkají pouze jídla. V jednomvýzkumu se například prokázalo, že pokud mají lidé k dispozici prací prášek ve velkém balení, používají také větší dávky prášku při každém praní. Zajímavá studie se objevila loni v září v časopise Psychological Science. Známýpsycholog z University of Pennsylvania Paul Rozin porovnával 11 dvojic podobných restaurací v Paříži a Filadelfii (řetězce fast-food, pizzerie, cukrárny, etnické restaurace apod.). Vyšlo najevo, že v Paříži jsou servírovanéporce v průměru o 25 % menší než ve Filadelfii. Může to být vysvětlením toho, proč jsou Francouzi ve srovnání s Američany relativně štíhlý národ, a to i přesto, že si víceméně pravidelně dopřávají i tučná jídla, jako jsoucroissanty nebo sýr brie. Existují různé strategie, jak se s problémem velkých porcí a velkých balení vypořádat. Může jít například o osvětové kampaně pro spotřebitele nebo o změnu způsobu označování určitých výrobků. Podleněkterých výzkumů je prospěšné, když se lidé naučí více vnímat a sledovat výživnost jídla (namísto jeho množství). V literatuře jsou popsány i nejrůznější praktické návody, jak postupovat - např. nahradit část masa v hamburgerusalátem či rajčetem. Rolls uvádí, že lidé by měli jíst uspokojivé porce jídel s nižší energetickou hodnotou (např. zeleninu, ovoce apod.). Pak pro ně nemusí být samotné množství zkonzumovaného jídla tak ohrožující. Pomoci mohoui producenti potravin - např. zvýšením obsahu vzduchu v nízkotučných potravinách. Výrobce tím sníží své náklady, spotřebitel nepřibere na váze. Oblíbená čokoládová tyčinka Snickers tak může mít o 10-15 % nižší energetickouhodnotu, aniž by kdokoli poznal rozdíl v chuti.

Denně sleduje u nás televizní vysílání 44 % dětí od 5 do 14 let, chlapců i děvčat bez rozdílu. Tyto děti sledují televizi v létě průměrně 2,3 hodiny denně v pracovní dny a ve volných dnech 4 hodiny. V zimě pak děti tráví uobrazovek o něco více času: 3 a 4,5 hodiny. Vyplývá to z loňského výzkumu, který prezentoval koncem roku na konferenci Člověk a média PhDr. Radek Mezuláník. Z výzkumu dětských diváckých zájmů dále vyplynulo, že přibližněčtvrtina dětí má vlastní televizor. Dále jenom pětina dětí sleduje pouze pořady, které jim rodiče povolí. Tato čísla jsou podle Radka Mezuláníka velmi blízká (především počet hodin strávených u TV) podobnému výzkumu provedenémumezi středoškoláky. Naopak výzkum u mladších dětí prokázal, že v nejnižší věkové kategorii (do pěti let) děti sledují pouze pořady, které jim rodiče pustí. První místo v oblibě zaujaly komedie, dále pak hudební pořady, seriálya zábavné relace. Při podrobnějším rozboru se ale ukazuje několik faktů. Jednak televize je pro děti a mládež zdrojem zábavy, informační a vzdělávací funkce se nesetkává s velkým ohlasem. Dále se ukazuje, že ČT lépe než NOVAodpovídá svým programovým složením zájmům dětského diváka; a co je paradoxní, struktura oblíbených pořadů se liší od struktury vysílaných relací, a to přesto, že dramaturgové často opakují, že"televize vysílají to, coděti nebo diváci chtějí vidět". Podle Mezuláníka je to dokladem toho, že je programů pro děti a mládež nedostatek:"Děti potřebují ty tři hodiny, které jsou u obrazovky, pokrýt, a jestliže tam nejsou pořady určené proně, sledují zkrátka to, co se právě vysílá. V tomto se naši dětští diváci neliší od vrstevníků v ostatních evropských zemích."Dalším důsledkem je, že děti fakticky sledují víc detektivek a reklamních spotů než např. filmůo rodičích a dětech, pořadů o ručních pracích, zahrádkaření či modelaření a vůbec vzdělávacích pořadů."Obecně stále platí, že kritériem všech televizí není spokojenost, ale sledovanost,"soudí Mezuláník a upozorňujena manipulativní dosah tohoto faktu."Evropská unie připravuje z iniciativy švédské ministryně kultury zákaz televizní reklamy pro děti do 12 let,"doplňuje."Tento návrh je podepřen mnoha studiemi, kterépotvrzují, že děti velmi často nejsou schopny odlišit reklamní vysílání od ostatních relací. Tuto schopnost získávají zejména v závislosti na rodinné výchově v různém věku, některé od čtyř let, jiné mnohem později. Většina dětídospívá k jasné diferenciaci ve věku okolo 10 let, ale teprve ve věku 12 let si jasně uvědomují, co je skutečným cílem reklamy. Reklama orientovaná na děti do 12 let tvoří ovšem v mnoha státech až 20 % celkového televizníhokoláče. Jde zejména o reklamy na hračky, potravinářské výrobky, ale i předměty běžné spotřeby. Tak například ve Francii až 43 % výdajů průměrné rodiny (v přepočtu jde asi o 600 až 700 miliard korun) souvisí s potřebami dětí do12 let. V Německu a ve Velké Británii se potvrdilo, že až 10 % výdajů pro děti souvisí přímo s televizní reklamou."

Kde hledají pomoc psychoterapeuti, když se sami ocitnou v nesnázích? Psycholog John Norcross oslovil 1500 psychoterapeutů, psychologů, psychiatrů a sociálních pracovníků v USA a snažil se zjistit, kde sami hledají pomoc vosobních problémech. Odpovědělo celkem 509 respondentů. Psychoterapeutickou pomoc alespoň jednou vyhledalo 71 % z nich, většina z nich absolvovala přitom více než 100 terapeutických hodin v terapii a 20 % z této skupinypodstoupilo psychoterapii třikrát a více. Většina psychoterapeutů vyhledala pomoc svých kolegů ze stejných důvodů jako ostatní klienti, zejména se jednalo o partnerské problémy, depresivní a úzkostné potíže. Při výběru vhodnéhovlastního terapeuta se odborníci z pomáhajících profesí zaměřují především na to, aby zvolený terapeut byl kompetentní, zkušený a měl dobrou profesní pověst. Z lidského hlediska upřednostňují vřelého a pečujícího terapeuta, cožbylo pro ně důležitější než příslušnost k terapeutickému směru, důležitá nebyla ani výše honoráře či publikační činnost terapeuta. Někteří z nich ovšem raději dali přednost terapeutům ze svého terapeutického směru, například 90% psychoanalytiků si jako svého terapeuta vybralo opět psychoanalytika. Drtivá většina (přes 90 %) byla s terapeutickou pomocí spokojena a řada z nich uvedla, že zkušenosti z vlastní terapie mohli použít i ve své terapeuticképraxi. Někteří také uváděli, že byli sami velmi překvapeni, jak velký význam má v psychoterapii osobní vztah mezi terapeutem a klientem, jak důležitá je vřelost terapeuta a jeho schopnost empatie.

Pro rock, stejně jako pro ostatní žánry současné populární hudby platí, že kromě svého hudebního poselství vytvářejí i širší kulturní prostředí. Řada takových fenoménů byla v minulosti psychologicky i sociologicky zkoumána, aťuž se jedná o hnutí hippies (pozdní Beatles) či vitalistickou a energickou rockovou kulturu (Rolling Stones). Hudba odráží to, co společnost prožívá, jak je to v případě hektického a nervózního městského života vyjádřeného vestudených opakujících se metalických rytmech Talking Heads, obsesivní úzkosti ve skladbách Nine Inch Nails, disharmonického šumu a hluku průmyslové civilizace v ostrých a chaotických zvucích industrial rocku či pocitu odcizenía totální dezintegrace death metalu. Tyto hudební směry nemůžeme pochopit, pokud nepochopíme společenský kontext, v němž se rozvíjely. Nepochopíme hudbu industrial rocku bez pochopení pocitů odcizeného člověka uprostřed plněmechanizovaného, citově vyprázdněného světa. Podobně jako určité nekrofilní postoje metalové hudby s důrazem na destruktivní a desintegrující prvky, které opět zrcadlí pocit dehumanizace, smrti individua i postindustriálníspolečnosti. Opakující se motiv odcizení v současné populární hudbě ukazuje podobně jako ostatní typy umění jeden z typických rysů současné společnosti."Do současné populární hudby se promítá mnoho rysů života dnešníspolečnosti. Nejvíce mě však znepokojuje existence takových hudebních směrů, jako například black metal nebo death metal, do kterých se promítá dnešní nihilismus, pocity prázdnoty, preference násilí či přímo oslava zla. Je tocosi nového. Hudba byla v naší kultuře vždy svým založením pozitivní - byla spojena s krásou a radostí (ovšem někdy i smutkem), nikdy však přímo neoslavovala zlo nebo ošklivost,"říká Marek Franěk. Klasický rocksedmdesátých let se vyznačoval značným vitalismem, ovšem následující hudební směry v populární hudbě začaly dávat čím dál větší důraz na disonanci, rytmický a melodický antagonismus až po kompletní rozpad hudební struktury, jakto vyjadřuje industrial rock složený z civilizačního hluku včetně zvuku cirkulárky, tiskařských strojů či aut. Tato psychická apokalypsa je vyjádřená v rockových skladbách a skladbách new wave zrcadlících odcizení přelomusedmdesátých a osmdesátých let (skupiny Suicide, Residents), podobně jako post-punk hard core (skupiny Black Flag, Dead Kennedys) či nekonečné pomalé skladby acid rocku, v nichž se tóny přelévají, vytvářejí bizarní obrazce,přetvářejí realitu podobně jako LSD a končí v šílenství, totální dezintegraci či depresi (Codeine, Black Heart Procession), tedy v opačné pozici, než tomu bylo v případě energického a vitálního klasického rocku. Z toho vyplývá,že rocková hudba není zdaleka organický a ucelený fenomén, naopak v roztříštěných stylech a skladbách do značné míry vyjadřuje roztříštěnou realitu. I tvrdá hudba odmítající a kritizující společnost se ale stává sama produktemtrhu a masové kultury. Tlak konzumu z ní ovšem vytváří zvláštní formu, která pomalu ztrácí svůj obsah a své poselství."Západní společnost svým liberalismem určitě přispívá k tomu, že lidé se mohou zabývat skoro vším, coje napadne. Tvrdá hudba bezpochyby patří k těmto svobodám,"říká Michael Šebek."Svůj podíl má i to, že tvrdá hudba se dá dobře prodat těm, kteří o ni mají zájem. Trh se zde tedy určitě bohatě prosadí."

Pozitivní emoce mohou zvyšovat naši odolnost vůči běžnému nachlazení a rýmě. Vyplývá to z nové studie Sheldona Cohena z Carnegie Mellon University v USA, která byla publikována v časopise Psychosomatic Medicine (Vol. 65, No. 1).Výzkumu se zúčastnilo 334 dobrovolníků. Výzkumníci je v průběhu tří týdnů sedmkrát ve večerních hodinách kontaktovali telefonem a prostřednictvím rozhovoru zjišťovali jejich aktuální emoční stav. Účastníci měli za úkolzhodnotit, jak se v průběhu uplynulého dne cítili. Sloužilo k tomu celkem šest čtyřbodových škál - tři pro oblast pozitivních emocí (energie, well-being, klid), tři pro emoce negativní (deprese, úzkost, hostilita). Po tétoúvodní fázi aplikovali autoři výzkumu každému z účastníků viry způsobující rýmu přímo do nosu. Poté byl každý účastník sledován po dobu pěti dnů, zda u něj propuknou příznaky nachlazení."Lidé, kteří skórovali nízko vpozitivním emočním stylu, onemocněli třikrát častěji než lidé s vysokými skóry v oblasti pozitivních emocí,"uvádí Cohen. Následovalo podrobnější zkoumání toho, jak emoční styl ovlivňuje průběh onemocnění. Lidé s příznakynachlazení měli za úkol každý den pomocí čtyřbodové posuzovací škály přesně hodnotit své symptomy - ucpaný nos, kašel a bolesti hlavy. Zatímco negativní emoční styl nesouvisel s tím, zda lidé onemocní či nikoliv, výzkum ukázal,že lidé s vysokými skóry v negativním emočním stylu uváděli více příznaků, než by odpovídalo objektivním ukazatelům. Naopak lidé s nízkými skóry v oblasti pozitivních emocí uváděli méně příznaků onemocnění, než by se daloočekávat na základě objektivního posouzení jejich zdravotního stavu. Pozitivní emoční styl byl u účastníků asociován se zdravější životosprávou a nižšími hladinami adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu - tří tzv. stresovýchhormonů. Podle autorů studie však tato zjištění nevysvětlují spojitost mezi pozitivními emocemi a odolností vůči nemoci. Dospělí lidé mají rýmu v průměru 2-5krát za rok, děti v průměru 7-10krát. Podle Cohena může změna emočníhostylu směrem k pozitivním emocím vést k poklesu rizika nachlazení a rýmy.

nejvíce zaujaly přední české psychology?

U dětí, jejichž matky trpěly po porodu depresemi (zvláště opakovanými), se ve věku 11 let ve zvýšené míře objevuje násilné a agresivní chování. Prokázala to studie provedená v britských rodinách a publikovaná v listopadovémčísle časopisu Developmental Psychology. Dale F. Hay z Cardiff University se svými spolupracovníky zkoumal v rámci longitudinálního výzkumu celkem 122 rodin žijících ve dvou oblastech v jižním Londýně. Snažil se zjistit, jakýmzpůsobem ovlivňuje postnatální deprese matky násilné chování dítěte v průběhu jeho vývoje. Rodiny zahrnuté do výzkumu byly reprezentativním vzorkem současné britské městské populace. S matkami byl prováděn rozhovor v dobětěhotenství, dále pak tři měsíce, rok, čtyři roky a jedenáct let po porodu. V jedenácti letech dítěte byl realizován také rozhovor s dítětem a s jeho vyučujícím. Jak autoři studie předpokládali, většina dětí se násilně aagresivně neprojevovala. Nicméně míra násilného chování byla vyšší u dětí, jejichž matky byly v období po porodu depresivní. Zvláště pokud se deprese alespoň jednou opakovala. Násilné chování bylo zjištěno častěji u chlapců,zpravidla šlo o násilí vůči vrstevníkům. Následkem byla častá zranění a vyloučení ze školy. Podle autorů studie je příčinou násilného chování jedenáctiletých dětí jejich neschopnost regulovat vlastní pozornost a emoce. Násilnéchování bylo často spojeno s nepozorností a pocity zlosti."Už předchozí výzkum prokázal, že problémy s regulací vlastní pozornosti a aktivity a problémy s ovládáním vlastní zlosti a odpovědí na frustraci jsou spojenynásilným chováním,"uvádí Dale F. Hay. Výsledky této studie ukazují, že duševní stav matky po porodu je důležitým prediktorem budoucího sociálního vývoje dítěte. Dosud však není jasné, jakými mechanismy se předpokládanývliv uplatňuje. Uvažuje se o biologických příčinách, pravděpodobně spojených s hormonální regulací. Možné je i to, že děti s vrozeným"obtížným"temperamentem vyvolávají depresi u matky. Ať již je chování dítětepříčinou či následkem, je zřejmé, že postnatální deprese je důležitým klinickým indikátorem zvýšeného rizika pozdějších problémů ve vývoji dítěte.