Zamyšlení v tramvaji
Hana Junová, 10/2009Já a vztahy? Jednoduchá odpověď: jsem závislá. Moje závislost není droga ani alkohol, ale dobré vztahy. Bez nich by se mi asi hodně těžko žilo. Dobrými vztahy nemyslím jen hluboké dlouhodobé citové vazby, ale i každodenní „drobnosti“ – úsměv, pár prohozených slov, zažertování, slůvka „prosím“ a „děkuji“. Podělím se o pár příhod, které jsem zažila a které se tohoto tématu nějak týkají. Dobíhala jsem navečer elektriku, řidič už měl zavřené dveře, dokonce už kousek popojel, ale otevřel a pustil mě. Poděkovala jsem mu a on odpověděl: „Víte, že jste dnes první, kdo poděkoval?“ Zažertovala jsem, že jsem asi první, na koho počkal, a pak jsme si povídali. Inspiroval mě k rozsáhlému „psychologickému výzkumu“ o děkování řidičům a já s velkým překvapením zjistila, že měl pravdu: bez ohledu na pohlaví, věk a další v elektrice pozorovatelné parametry byla opravdu převaha těch, kteří neřekli nic. Druhá příhoda – tentokrát z metra. Jeli jsme s manželem, bylo léto, oba jsme zcela náhodou byli oblečeni do béžova. Proti nám seděla nějaká paní, usmívala se na nás, a když vystupovala, řekla: „Nezlobte se, že jsem na vás tak koukala, ale moc se mi líbilo, jak k sobě ladíte.“ Uvědomila jsem si, jak i takováhle maličkost může způsobit radost. Za chvíli proti nám přisedla paní, která měla krásné dřevěné náramky. Dlouho jsem na ně obdivně zírala, než mě napadlo, že mohu udělat to, co udělala před chvílí jiná paní nám – pochválit a udělat radost. Třetí příhoda bude opět z elektriky, tentokrát z přeplněné. Před prostředními dveřmi seděl mladík a byl ho kus: dvoumetrový svalovec, v černém tričku s lebkami a hnáty, otetovaný a opiercingovaný, kde to jen šlo, a ořetězovaný i tam, kde už to snad ani nešlo. Za jeho zády nastoupila drobná stará paní a zůstala stát u vchodové tyče. Já visela na tyči velký kus od mladíka, ale v jeho zorném poli. Nevím, co mě to napadlo, ale když se na mne podíval, zašmidlala jsem prosebně rukama a ukázala za něj. Nejdřív se zamračil, pak se otočil, uviděl tu starou paní – a ochotně vyskočil a ještě jí pomohl si sednout. Pak se na mne podíval, já mu němě odartikulovala „děkuju“, on přikývl hlavou – a byl zas dál olebkovaný frajer. Že by ještě jedna historka z přeplněné elektriky? Jela jsem kolem parku. Stál tam hoch s dívkou a živě se pohybovali. Mohlo to být stejně milostné škádlení, jako konflikt – elektrika projela a konec neznám. Všichni jsme viděli totéž a já přemýšlela, kolik lidí si v té elektrice řeklo: „Ta dnešní mládež, oni se rvou i na veřejném prostranství.“, a kolika lidem zvlhl zrak: „Ti milenci zamilovaní...“ Profesionálovi ve mně bylo líto, že nezná počet kladných a záporných hodnotících znamének vznášejících se v elektrice, mně samotné zůstalo přemýšlení. A o čem si na základě těchto prožitých situací přemýšlím? O tom, jak máme svůj život a pohled na něj a na vztahy s lidmi kolem nás víc ve svých rukách, než si sami myslíme. Jak snadno můžeme vidět to, co chceme vidět – ať zlé, nebo dobré. Nejde jen o to, zda dokážeme vidět a vyzobávat to dobré, ale i to, zda dovedeme i rozdávat – třeba „jenom“ tím, že pustíme sednout, usmějeme se, pochválíme. Vzdávám hold Karlu Čapkovi: ve sloupku nazvaném Dva světy v Lidových novinách z roku 1931 tohle všechno pojmenoval jasně, stručně – a dokonale.
