Online archiv

Přijměte skutečnost, jaká je, a přestaňte se trápit věcmi, které nemůžete změnit. Když se naučíte ptát sami sebe, zjistíte, že spousta myšlenek, kterým jste věřili, není pravdivých -a ohromně se vám uleví. Tak můžeme stručně popsat cíl seberozvojové metody The Work.

23. a 24. května se konají volby do Evropského parlamentu. V celé Evropě se bude volit celkem 751 poslanců, z Česka jich bude 21. Je EP opravdu tak nedůležitý orgán, jak opakovaně ukazuje nezájem (nejen) našich voličů? I na to jsme se zeptali Petra Robejška, českého politologa, sociologa a ekonoma žijícího v Německu.

Auto si oblékáme jako kabát. Když nám „padne“, je z nás sehraný tým. Jen těžko se pak dá odhadnout, jestli se ta fabia či BMW na silnici takhle chová proto, že ji řídí pan Novák, nebo jestli pan Novák řídí podle toho, zda sedí ve fabii, či v BMW. Zrovna jsem uklízela nákupní vozík do stojanu, když se za mnou ozvalo: „Jé, ahoj! Co tady děláš?“ Můj bývalý spolužák hned pokračoval: „Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?“ Začali jsme počítat roky od posledního třídního srazu. „Bylo tenkrát hrozný horko a dcera se na zahradě učila k maturitě - tak to musí být šest let,“ povídám. „Já měl jsem v té době starou audinu, hned po srazu jsem ji dal do bazaru a koupil jsem novou v trojkový řadě. S tou jsem jezdil pět let a loni jsem pořídil tohle,“ ukázal hrdě na černou limuzínu za sebou. „Máš pravdu, fakt je to už šest let.“ „Ženy si vybavují události podle osob, které kolem sebe v té době měly, muži podle aut, která tenkrát řídili,“ tvrdí Gina Barrecaová, profesorka angličtiny z Univerzity v Connectitu. „Nechci snad říct, že by muži nebyli schopni hlubokých emocí, ale pokud si mají pamatovat rok nějaké významné životní události, mají ho spojený s autem, které v té době měli. Ptala jsem se například svého přítele Joa, jak dlouho bydlí v Madisonu. ,Počkej, tou dobu jsem řídil VW autobus, je to 18 let‘, povídá. Nebo jsem se ptala kamaráda ze střední, jak dlouho už žije sám. Zamračil se, soustředil se na chronologickou správnost a pak řekl: ,Fakt nevím. Začalo to jít do háje, když jsem měl mustanga, ale neodešla dřív, než jsem si koupil seville‘,“ líčí své zkušenosti Barracaová a moje setkání před nákupním centrem jí dává za pravdu.

Jak žijí hrdinky seriálu Theodory Remundové rok poté

PŘIBÝVÁ SLOV, KTERÝM DNEŠNÍ ŽÁCI NEROZUMĚJÍ

Co se skrývá za symboly Velikonoc?

Počítače, tablety, chytré telefony a další elektronická zařízení jsou pro dnešní děti běžnou součástí života, zatímco mnozí dospělí s nimi stále bojují. Prarodiče se v této oblasti s důvěrou svěřují do péče svých vnuků, školáci nejednou poradí i rodičům. To je situace v historii nevídaná. O tom, jaké další společenské změny s sebou informační technologie přinášejí, hovoříme s Janem Mühlfeitem, který zastupuje společnost Microsoft ve vztahu ke klíčovým evropským partnerům.

Psychoterapeut nevystačí se základními znalostmi, jimiž ho vybaví vysokoškolské studium. Musí se vzdělávat dál, absolvuje sebezkušenostní výcviky, kurzy zaměřené na konkrétní terapeutické metody, supervize. Ve velké míře tu zažívá přijetí, otevřenost, bezpečí – nemůže být takové prostředí svým způsobem návykové?

Poruchy spánku, noční můry, návaly hněvu, problémy s koncentrací – s podobnými příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSP) se setkáváme snad v každém americkém filmu, jehož hrdinou je válečný veterán či vojáci, kteří se vracejí ze zahraničních misí. Statistiky uvádějí, že touto poruchou trpí až 20 % amerických vojáků, zatímco například Britové udávají 2–3 %, příslušníci kontingentů jiných zemí jsou na tom velmi podobně a Libanonci, kteří trpí mnoho let v podmínkách občanské války, dokonce v průzkumu nevykazovali symptomy prakticky vůbec. Je dokonce možné, že mezi americkými vojáky může být rozšíření posttraumatické stresové poruchy ještě hojnější. Profesorka antropologie Sarah Hautzingerová z Colorado Colledge a Jean Scandlynová, profesorka zdravotních a behaviorálních věd a antropologie na University of Colorado v Denveru totiž zjistily, že manželky amerických vojáků získávají antidepresiva a dávají je manželům, kteří chorobou trpí, nepřejí si však poškodit svou kariéru přiznáním problému. Na základě pětiletého etnografického výzkumu mezi vojáky a válečnými veterány vydaly zmíněné vědkyně nedávno knihu Beyond Post-Traumatic Stress: Homefront Struggles with the Wars on Terror (Za hranice posttraumatického stresu: Boje na domácí frontě válek proti teroru), v níž konstatují, že mezi americkými válečnými veterány se tato porucha vyskytuje častěji než kdekoliv jinde na světě a stala se „kulturním fenoménem“. Autorky spolu se studenty zjistily, že vojenský personál, který sloužil v Iráku a Afghánistánu, trpí nejčastěji právě touto chorobou, nikoliv traumatickým poškozením mozku či depresí, jak se odborníci dříve domnívali. (Dodejme, že deprese se mohou druhotně v souvislosti s PTSP objevit také.) Obě vědkyně doporučují klást větší důraz na reintegraci veteránů do komunit, což by mohlo zlepšit jejich duševní zdraví. A zároveň vyslovují hypotézu, že tato diagnóza nemusí nutně být mezikulturně aplikovatelná.

Jak motivovat, vést, odměňovat a trestat v době, která na jedné straně klade větší důraz na práva než na povinnosti a na druhé požaduje maximální výkon? Metoda „cukr a bič“ se už přežila, nefunguje, slýcháme. Přesto ji stále používáme – problém je hlavně v tom, že špatně.

Těžký úraz hlavy Michaela Schumachera vzbudil vlnu zájmu nejen o jeho osobu a zdraví, ale i o význam umělého spánku, v němž byl udržován více než měsíc. Co se děje s lidským mozkem během dlouhého řízeného útlumu, jsme se zeptali primáře neurologického oddělení Nemocnice Na Homolce Miroslava Kaliny.