Online archiv

Poruchy spánku, noční můry, návaly hněvu, problémy s koncentrací – s podobnými příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSP) se setkáváme snad v každém americkém filmu, jehož hrdinou je válečný veterán či vojáci, kteří se vracejí ze zahraničních misí. Statistiky uvádějí, že touto poruchou trpí až 20 % amerických vojáků, zatímco například Britové udávají 2–3 %, příslušníci kontingentů jiných zemí jsou na tom velmi podobně a Libanonci, kteří trpí mnoho let v podmínkách občanské války, dokonce v průzkumu nevykazovali symptomy prakticky vůbec. Je dokonce možné, že mezi americkými vojáky může být rozšíření posttraumatické stresové poruchy ještě hojnější. Profesorka antropologie Sarah Hautzingerová z Colorado Colledge a Jean Scandlynová, profesorka zdravotních a behaviorálních věd a antropologie na University of Colorado v Denveru totiž zjistily, že manželky amerických vojáků získávají antidepresiva a dávají je manželům, kteří chorobou trpí, nepřejí si však poškodit svou kariéru přiznáním problému. Na základě pětiletého etnografického výzkumu mezi vojáky a válečnými veterány vydaly zmíněné vědkyně nedávno knihu Beyond Post-Traumatic Stress: Homefront Struggles with the Wars on Terror (Za hranice posttraumatického stresu: Boje na domácí frontě válek proti teroru), v níž konstatují, že mezi americkými válečnými veterány se tato porucha vyskytuje častěji než kdekoliv jinde na světě a stala se „kulturním fenoménem“. Autorky spolu se studenty zjistily, že vojenský personál, který sloužil v Iráku a Afghánistánu, trpí nejčastěji právě touto chorobou, nikoliv traumatickým poškozením mozku či depresí, jak se odborníci dříve domnívali. (Dodejme, že deprese se mohou druhotně v souvislosti s PTSP objevit také.) Obě vědkyně doporučují klást větší důraz na reintegraci veteránů do komunit, což by mohlo zlepšit jejich duševní zdraví. A zároveň vyslovují hypotézu, že tato diagnóza nemusí nutně být mezikulturně aplikovatelná.

Jak motivovat, vést, odměňovat a trestat v době, která na jedné straně klade větší důraz na práva než na povinnosti a na druhé požaduje maximální výkon? Metoda „cukr a bič“ se už přežila, nefunguje, slýcháme. Přesto ji stále používáme – problém je hlavně v tom, že špatně.

Těžký úraz hlavy Michaela Schumachera vzbudil vlnu zájmu nejen o jeho osobu a zdraví, ale i o význam umělého spánku, v němž byl udržován více než měsíc. Co se děje s lidským mozkem během dlouhého řízeného útlumu, jsme se zeptali primáře neurologického oddělení Nemocnice Na Homolce Miroslava Kaliny.

Co jsou zač lidé, kteří něco předstírají? Najdeme u nich společné charakterové rysy? V čem se od sebe při předstírání liší?

Rozhovor s Michalem Vieweghem o jeho „životě po životě“

V antickém světě kvůli olympiádě přerušovali boje a odkládali války. Je šance, že v současném světě jsme schopni udělat totéž?

zjistili výzkumníci z Institutu Maxe Plancka a Charité University Medicine St. Hedwig-Krankenhaus. Svůj výzkum zaměřili na to, jak hraní digitálních her ovlivňuje lidský mozek. V rámci výzkumu hrála jedna skupina dospělých každý den 30 minut po dobu dvou měsíců hru „Super Mario 64“, druhá, kontrolní skupina hry nehrála. U skupiny hrajících bylo zjištěno zvětšení objemu šedé mozkové hmoty a oblastí mozku odpovídajících za orientaci v prostoru, tvorbu paměti, strategické plánování a jemnou motoriku ruky (pravý hippocampus, pravý prefrontální cortex, cerebellum). Tyto změny byly tím významnější, čím větší zájem měl účastník o hru. Výzkumníci mají za to, že tyto oblasti mozku by mohly být trénovány s využitím digitálních her, a hry by tak mohly být využitelné pro léčbu pacientů s některými mentálními poruchami.