Online archiv

Nosím si ty příběhy domů, dodneška mě dojímají a často mám slzy na krajíčku. Ale neubíjí mě to, naopak spíš posiluje. Mám pocit, že s těmi lidmi žiju, říká Božena Jirků, ředitelka jedné z nejúspěšnějších nadací Konto bariéry. „Samozřejmě nemohu prožívat příběhy všech těch tisíců lidí, které Konto Bariéry za rok obdaruje, ale některé rodiny se mi vybaví úplně přesně i se jmény.“

Překvapit dárkem „od Ježíška“ děti není zase takový problém. Měli by podle vás i dospělí najít pod stromečkem překvapení?

V posledních letech nenápadně postupuje trend posouvání hranic. Začíná doslova od kolébky: nespěchá se s odkládáním plenek ani dudlíků, odsouvá se zahájení školní docházky. Pak odkládáme ukončení studia, začátek pracovní kariéry, svatbu i založení rodiny. Nastává doba lenivá?

Zájem o genealogii nebyl nikdy tak velký jako dnes. Nejde přitom jen o větší dostupnost informací. Jsou tu i hlubší příčiny, proč nás tak intenzivně zajímá, odkud jsme přišli. V době, která zpochybňuje klíčové hodnoty minulosti - rodinu, víru, tradici -, se vracíme ke kořenům. Co vlastně doufáme najít? Cesta za vlastními předky je v každém případě nelehká a nákladná záležitost. Stojí buď hodně peněz - pokud si necháte rodokmen zpracovat odborníkem, přijde vás podle rozsahu a provedení na několik tisíc až několik desítek tisíc korun -, nebo hodně, hodně času. Pokud si ovšem necháme zpracovat „na klíč“ perfektní profesionální rodokmen, přicházíme o kouzlo vlastního pátrání a objevování střípků minulosti, které jsou cennou a nenahraditelnou součástí téhle cesty ke kořenům.

Vyměnit druhý stupeň základní školy za víceleté gymnázium má své významné výhody, ale také rizika. Nižší ročníky víceletých gymnázií kladou na děti vyšší studijní nároky, než kdyby zůstaly v základní škole. Logicky můžeme odvodit, že jsou určeny hlavně pro nadané, studijně zaměřené žáky. Obvykle se na ně ovšem hlásí i ti, kteří jsou ve svých třídách jen lehce nadprůměrní či průměrní - z rodičovského pohledu stačí, že jejich potomek zatím s učivem „základky“ nijak divoce nebojoval.

Každý správný Američan se široce usmívá a je „happy“. Americká mentalita se svými optimistickými kvalitami kontrastuje s temnou, životem znuděnou mentalitou Evropanů. Podle amerického psychologa Jeremy D. Shafrana nejde jen o obecně přijímaný stereotyp. Má něco do sebe. Optimismus je v Americe silný a přirozený životní zdroj. Je inspirovaný rozvojem první moderní světové demokracie, vytvářel se díky tomu, že Amerika se stala útočištěm emigrantů, kteří byli ve své domovině vystaveni perzekuci, útlaku a chudobě. Je ideálem země rovných příležitostí a společnosti, kde tvrdá práce umožní každému vést takový život, který byl dříve vyhrazen jen privilegovaným vrstvám aristokracie. „Ale všichni víme, že tyto ideály maskují velmi odlišné pozadí reality,“ říká Shafran. „Rozdíly mezi bohatstvím a chudobou jsou v USA větší než v ostatních rozvinutých západních zemích. Je jednou z mála zemí bez všeobecného zdravotnického systému. Americký sebeobraz země rovných příležitostí maskuje fakt, že jsou tu masivní rozdíly v sociálních i ekonomických podmínkách, do nichž se lidé rodí. A podporuje zároveň opodstatnění obviňovat neprivilegované, že je to jejich problém.“ Tyto hodnoty mohou být podle Shafrana snadno přeloženy do morálního imperativu „být šťastný“. To vede k zákeřnému, rafinovanému typu útlaku, který umlčuje i lidi strádající psychickými problémy nebo fyzickou nemocí, odsuzuje je jako neúspěšné nebo morálně nedostatečné. Americká novinářka Barbara Ehrenreichová napsala před několika lety knihu o svém osobním zápase s rakovinou prsu, v níž kritizuje americkou neúnavnou, houževnatou podporu pozitivního myšlení. Pozitivně psychologický přístup k otázce nemocí se podle ní transformoval v morální povinnost zůstat veselí i tváří v tvář chronické nemoci. Rakovina se stává „darem“, příležitostí naučit se mnohým potřebným lekcím. Ehrenreichová píše o svém obrovském pocitu izolace, když bojovala s rakovinou, protože kulturní tlak nutil její zkušenosti ubírat se „pozitivní cestou“. V jednom on-line bulletinu podporujícím pacienty s rakovinou napsala o svém zoufalství a vzteku, odpovědí jí byla snůška rozhořčených, nesouhlasných reakcí.

Iveta Radičová přijela uprostřed léta do Prahy na konferenci Restart kariéry vyprávět, jaké to bylo stát se ze socioložky političkou a posléze premiérkou Slovenské republiky a pak se zase vrátit k vědě a práci vysokoškolské pedagožky. Je pohotová, vtipná a vysvětluje, že vyznává styl politiky, v němž se místo velikášství uplatňuje velkorysost, místo nepřátelství dialog a místo nadutosti pokora.

Slyšet hlasy, to je dnes považováno za jasnou známku narušeného duševního zdraví. Je však možné, že našim dávným předkům sluchové halucinace v každodenním životě pomáhaly učinit důležitá rozhodnutí a zvyšovaly jejich šance na přežití.

Známe to z přírodopisných filmů: člověk odchová opuštěné mládě divokého zvířete a pak se dlouho trpělivě snaží o jeho návrat do původního prostředí. Napjatě čeká, jak to dopadne. Co když se situace obrátí a adoptivním rodičem se lidskému mláděti stane zvíře?

Ovlivňuje emoce, ale i řadu rozumových funkcí, dokonce dokáže zasáhnout do stavby mozku. Umí ukolébat k spánku, pomáhá mobilizovat síly v kritických situacích i vybudit až na pokraj infarktu. Hudba zasahuje do našeho každodenního života víc, než tušíme – dokonce i když nehrajeme na hudební nástroj a neumíme zpívat.