Online archiv

Na chirurgii, na plastice, v crash testech

Sexuologické průzkumy přesvědčivě dokazují, že šíření pornografi e nezvyšuje počet znásilnění, jak se často tvrdí. Nicméně naše každodenní sexuální chování přece jen ovlivňuje…

Zatímco pocity studu vycházejí z nejistoty, jsou pocity viny výsledkem naprosté jistoty, že člověk udělal něco špatně. Tohle „špatně“ vnímáme především my sami a může se pohybovat v mnoha rovinách – od nepodařeného výrobku přes nepodařený skutek nebo sociální výkon až po činy a myšlenky, o nichž neví nikdo jiný než naše svědomí. „S-vědomí česky, stejně jako anglicky con-science je zajímavý výraz: musíme si být toho špatného vědomi,“ upozorňuje psychiatr Radkin Honzák. Vnímavost a citlivost lidského svědomí je pak záležitost ryze individuální. „Svědomí, napsal Jean Cocteau, nás neodvrací od hříchu, jen nám brání se z něho těšit,“ dodává. Co je dobré a co špatné, se nám odmalička snaží vštípit rodiče a další blízké pečující osoby. A někdy si přitom v dobré víře vypomáhají i tím, že se v dětech snaží vyvolat pocit viny.

Jakmile se ruší velkokapacitní zařízení pro osoby s mentálním postižením a klienti by se měli nastěhovat do chráněných bytů a integrovat do života obce, zvedne se vlna protestů. O našem strachu hovoříme s Monikou Lampovou, ředitelkou Agentury Pondělí, které se těmto klientům věnuje už 15 let.

Kdo: Muzaref Sherif, americký sociální psycholog Kdy: 1954 Kde: Letní tábor Loupežnická jeskyně v národním parku Oklahoma (Sherif působil na Yale University, University of Oklahoma a Pennsylvania State University)

K „bio-eko trendům“ patří i farmářské trhy, které se v tuzemsku poprvé objevily v roce 2009. Na otázku, kdo tu nakupuje a proč, se hned v následujícím roce pokoušel odpovědět výzkum tří autorek z Přírodovědecké fakulty UK Marie Syrovátkové, Jany Spilkové a Lenky Fendrychové. „Ve Spojených státech a v zemích západní Evropy se pravidelně objevují tři hlavní důvody obliby farmářských trhů. První je samozřejmě jíst zdravé, čerstvé, průmyslově nezpracované jídlo. Druhý důvod je podporovat lokální výrobce a soudržnost regionu, tedy jakýsi sociálně-etický motiv. Na třetím místě jsou ekologické pohnutky typu omezit náročnou přepravu zboží na velké vzdálenosti,“ vysvětluje sociální geografka Jana Spilková. Mezi našimi návštěvníky farmářských trhů v roce 2010 naprosto jednoznačně převládla jediná motivace: kupovat zdravé a chutné potraviny. Proto k poměrně početné skupině pravidelných zákazníků patří maminky malých dětí. „Na trhy často chodí i důchodci, i když nakonec koupí jen jednu klobásu a pár brambor. Trhy pro ně představují i důležitou oblast sociálního kontaktu, často i navázání na tradici, kterou znají z mládí,“ dodává výzkumnice.

Stud je další z poněkud nepříjemných, nicméně důležitých korektivních emocí. Může fungovat jako zpětná vazba, směrem do budoucnosti jako užitečná pojistka, abychom jisté věci už raději neopakovali, ale může být i bičem, který nás týrá a podráží nám nohy.

Proč:

V posledním čtvrtletí letošního roku vaši firmu možná osloví asociace Hapi s nabídkou změření infexu firemního štěstí a nabídkou programů, které ho mohou zvýšit. Abych zjistila, oč se jedná, vypravila jsem se za Jiřím Vokáčem Čmolíkem z Inner winner institutu, který je jedním ze zakládajících členů zmíněné asociace. A hned na úvod mě zajímalo: Je dnes vhodná doba měřit štěstí v práci, když mnozí lidé jsou šťastní už jen proto, že nějakou práci mají? „Právě naopak, ta nejvhodnější,“ ujistil mě. „Všiml jsem si, že hodně lidí chodí do práce, jako dříve chodili do školy - ráno se probudí zpruzení, snaží se překlepat těch osm hodin, protože přece musejí vydělávat peníze na hypotéku. Občas je něco z pracovní náplně baví - stejně jako určitý předmět ve škole - i některý šéf je fajn - podobně jako bývalá učitelka dějepisu. Když je náhodou ve čtyři ráno cestou na toaletu přepadne nenadálá myšlenka, jak něco v práci vyřešit či zlepšit, hned ji zaplaší, protože teď mají volno - a ráno si už nevzpomenou. Pokud má firma většinu takových lidí, může se jí v dnešním těžkém konkurenčním prostředí klidně stát, že ji převálcuje začínající nováček jen proto, že zaměstnává lidi, kteří vědí, proč dělají svou práci. Manažerům, kteří si tohle uvědomují, je jasné, že je lepší mít šťastné, zodpovědné zaměstnance, protože to přináší jasné ekonomické výsledky.“ Četné průzkumy z oblasti pozitivní psychologie, kam fenomén štěstí (nejen v práci) patří, ukazují, že štěstí není záležitostí, kterou lze člověku dodat zvenčí (i když jej vnější okolnosti také ovlivňují), ale že jde v první řadě o vnitřní stav bytí, o pocit autenticity a že významnou roli v něm hraje pocit flow, který zažíváme při zaujetí tím, co nás baví.

První přímá volba prezidenta se blíží. Zájemci o prezidentský úřad voliče stále viditelněji lákají k vyslovení podpory, zanedlouho se naplno rozběhne kampaň úspěšných kandidátů. Nezávislé sdružení Česká prezidentka nabízí alternativu - navrhuje, aby každý kandidát či kandidátka vypracovali vlastní Strategické otázky pro ČR. Oč jde, zeptali jsme se jedné z organizátorek projektu Miluš Kotišové.

Aktivní sportovní fanoušci mnohdy dostávají od „nefandící“ populace nálepku výtržníků, rváčů, zkrátka těch, kterým jde v první řadě o vyvolání konfl iktu, o agresivní projevy a stadion je prostě jen prostředím, které jim takové chování maximálně umožňuje. Profesor Pavel Slepička, který se na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK zabývá psychologií sportu, uvádí ve své publikaci Sportovní diváctví první zdokumentované případy diváckého násilí už při hrách v Byzantské říši, kdy mezi lety 491 až 523 byla císařská garda několikrát povolána k potlačení výtržností diváků, kteří dokonce čtyřikrát zapálili Konstantinopolský hipodrom při závodech vozatajů. Odborníci na psychologická a sociologická témata sportovního fandovství (např. A. Sekot, J. Smolík) rozdělují fanoušky do tří kategorií, které se částečně liší motivací (tedy silou svého „zápalu“), projevy i potenciálně rizikovým chováním. Sportovní diváci - těch je nejvíc a jsou nejméně náchylní k vyznávání skupinových charakteristik fandovství. Příslušníci této velmi heterogenní skupiny jsou v hledišti takříkajíc „sami za sebe“ a jsou schopni objektivně posoudit sportovní výkony. V této skupině se prakticky nevyskytují nacionalistické či rasistické projevy ani násilné chování. Sportovní fanoušci - poměrně homogenní skupina, pro niž je důležité zaměření především na jeden určitý sport a příslušnost ke klubu je atraktivní hodnotou. Utkání vnímají subjektivně v rámci vzorce „my“ a „oni“. Pro tuto skupinu jsou typické nacionální projevy (včetně silného lokálního patriotismu), naopak nízká je úroveň rasismu a násilného chování. V této skupině se kolem klubů formuje „skalní jádro“ fanoušků, v jejichž řadách vznikají skandovaná hesla, k jejichž fandění patří transparenty i problematická pyrotechnika. Přesto pro ně nejsou typické projevy násilí, ničení a agresivní útoky. Jsou těsně spjati s činností klubu a dodržují klubové rituály. Hooligans - skupina nejméně početná, ovšem spolehlivě nejproblematičtější a typická výrazně subjektivním vnímáním dění na hřišti. Vyznačuje se vysokou mírou homogenity, stability, autonomie, ale i násilnického chování, vandalismu, rasismu a xenofobie. Hlavním cílem této skupiny je vyvolat konfl ikt s podobnou odnoží fanoušků druhého týmu. Přestože s oblibou nosí klubové barvy (vlajky, šály, šátky, znaky), klubový život je nezajímá. Není tajemstvím, že nejagresivnější fanoušky najdeme i v Česku mezi přívrženci fotbalových klubů. Fotbaloví fandové sami přiznávají, že se občas necítí na stadionu bezpečně, zjistil ve svém výzkumu k bakalářské práci i student Petr Píža. Hokejoví fandové naopak uvedli, že nemají větší obavy o svoji bezpečnost a že na tribunách dochází jen k menším, zpravidla slovním konfliktům. Naprosto bez obav jsou v tuzemsku fandové basketbalu.