Online archiv

Stud je další z poněkud nepříjemných, nicméně důležitých korektivních emocí. Může fungovat jako zpětná vazba, směrem do budoucnosti jako užitečná pojistka, abychom jisté věci už raději neopakovali, ale může být i bičem, který nás týrá a podráží nám nohy.

Proč:

V posledním čtvrtletí letošního roku vaši firmu možná osloví asociace Hapi s nabídkou změření infexu firemního štěstí a nabídkou programů, které ho mohou zvýšit. Abych zjistila, oč se jedná, vypravila jsem se za Jiřím Vokáčem Čmolíkem z Inner winner institutu, který je jedním ze zakládajících členů zmíněné asociace. A hned na úvod mě zajímalo: Je dnes vhodná doba měřit štěstí v práci, když mnozí lidé jsou šťastní už jen proto, že nějakou práci mají? „Právě naopak, ta nejvhodnější,“ ujistil mě. „Všiml jsem si, že hodně lidí chodí do práce, jako dříve chodili do školy - ráno se probudí zpruzení, snaží se překlepat těch osm hodin, protože přece musejí vydělávat peníze na hypotéku. Občas je něco z pracovní náplně baví - stejně jako určitý předmět ve škole - i některý šéf je fajn - podobně jako bývalá učitelka dějepisu. Když je náhodou ve čtyři ráno cestou na toaletu přepadne nenadálá myšlenka, jak něco v práci vyřešit či zlepšit, hned ji zaplaší, protože teď mají volno - a ráno si už nevzpomenou. Pokud má firma většinu takových lidí, může se jí v dnešním těžkém konkurenčním prostředí klidně stát, že ji převálcuje začínající nováček jen proto, že zaměstnává lidi, kteří vědí, proč dělají svou práci. Manažerům, kteří si tohle uvědomují, je jasné, že je lepší mít šťastné, zodpovědné zaměstnance, protože to přináší jasné ekonomické výsledky.“ Četné průzkumy z oblasti pozitivní psychologie, kam fenomén štěstí (nejen v práci) patří, ukazují, že štěstí není záležitostí, kterou lze člověku dodat zvenčí (i když jej vnější okolnosti také ovlivňují), ale že jde v první řadě o vnitřní stav bytí, o pocit autenticity a že významnou roli v něm hraje pocit flow, který zažíváme při zaujetí tím, co nás baví.

První přímá volba prezidenta se blíží. Zájemci o prezidentský úřad voliče stále viditelněji lákají k vyslovení podpory, zanedlouho se naplno rozběhne kampaň úspěšných kandidátů. Nezávislé sdružení Česká prezidentka nabízí alternativu - navrhuje, aby každý kandidát či kandidátka vypracovali vlastní Strategické otázky pro ČR. Oč jde, zeptali jsme se jedné z organizátorek projektu Miluš Kotišové.

Aktivní sportovní fanoušci mnohdy dostávají od „nefandící“ populace nálepku výtržníků, rváčů, zkrátka těch, kterým jde v první řadě o vyvolání konfl iktu, o agresivní projevy a stadion je prostě jen prostředím, které jim takové chování maximálně umožňuje. Profesor Pavel Slepička, který se na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK zabývá psychologií sportu, uvádí ve své publikaci Sportovní diváctví první zdokumentované případy diváckého násilí už při hrách v Byzantské říši, kdy mezi lety 491 až 523 byla císařská garda několikrát povolána k potlačení výtržností diváků, kteří dokonce čtyřikrát zapálili Konstantinopolský hipodrom při závodech vozatajů. Odborníci na psychologická a sociologická témata sportovního fandovství (např. A. Sekot, J. Smolík) rozdělují fanoušky do tří kategorií, které se částečně liší motivací (tedy silou svého „zápalu“), projevy i potenciálně rizikovým chováním. Sportovní diváci - těch je nejvíc a jsou nejméně náchylní k vyznávání skupinových charakteristik fandovství. Příslušníci této velmi heterogenní skupiny jsou v hledišti takříkajíc „sami za sebe“ a jsou schopni objektivně posoudit sportovní výkony. V této skupině se prakticky nevyskytují nacionalistické či rasistické projevy ani násilné chování. Sportovní fanoušci - poměrně homogenní skupina, pro niž je důležité zaměření především na jeden určitý sport a příslušnost ke klubu je atraktivní hodnotou. Utkání vnímají subjektivně v rámci vzorce „my“ a „oni“. Pro tuto skupinu jsou typické nacionální projevy (včetně silného lokálního patriotismu), naopak nízká je úroveň rasismu a násilného chování. V této skupině se kolem klubů formuje „skalní jádro“ fanoušků, v jejichž řadách vznikají skandovaná hesla, k jejichž fandění patří transparenty i problematická pyrotechnika. Přesto pro ně nejsou typické projevy násilí, ničení a agresivní útoky. Jsou těsně spjati s činností klubu a dodržují klubové rituály. Hooligans - skupina nejméně početná, ovšem spolehlivě nejproblematičtější a typická výrazně subjektivním vnímáním dění na hřišti. Vyznačuje se vysokou mírou homogenity, stability, autonomie, ale i násilnického chování, vandalismu, rasismu a xenofobie. Hlavním cílem této skupiny je vyvolat konfl ikt s podobnou odnoží fanoušků druhého týmu. Přestože s oblibou nosí klubové barvy (vlajky, šály, šátky, znaky), klubový život je nezajímá. Není tajemstvím, že nejagresivnější fanoušky najdeme i v Česku mezi přívrženci fotbalových klubů. Fotbaloví fandové sami přiznávají, že se občas necítí na stadionu bezpečně, zjistil ve svém výzkumu k bakalářské práci i student Petr Píža. Hokejoví fandové naopak uvedli, že nemají větší obavy o svoji bezpečnost a že na tribunách dochází jen k menším, zpravidla slovním konfliktům. Naprosto bez obav jsou v tuzemsku fandové basketbalu.

Rokem 2013 mají zaniknout kojenecké ústavy, o děti by se měli začít starat dočasní pěstouni - placení profesionálové. O chystaných změnách a jejich úskalích hovoříme s odbornicí na náhradní rodinnou péči, ředitelkou institutu NATAMA Petrou Vrtbovskou.

Vyjádření psychologů téměř k čemukoliv jsou dnes velmi žádaná. Jejich komentáře a doporučení se objevují v médiích a stále častěji se na ně s běžnými problémy každodenního života obracejí i klienti – chtějí kupříkladu poradit, jak by měli nejlépe strávit vlastní dovolenou. O výhodách i negativech tohoto trendu hovoříme s psycholožkou Jitkou Douchovou.

Restaurace Zlaté sele je spolu s několika domky kolem staré návsi a středověkým kostelem sv. Václava jediným dokladem původního charakteru osady, která je dnes romantickým ostrůvkem klidu v moři paneláků jednoho pražského sídliště.

Hrozí chronickým záletníkům vyhoření?

Konec rodičovské dovolené, říká Radka Dudová

Splývavou linii dámských šatů střídají modely s mohutně vycpanými rameny, které vykouzlí i křehké dívce siluetu zápasnice. Trend romantických polštářků a sošek se omrzí a vystřídá ho strohý minimalistický styl. Na první pohled se zdá, že se módní směr chvíli vyvíjí, lehce obměňuje – a pak ho pro změnu vystřídá protiklad. Pozornější zkoumání odhalí zajímavé psychologické souvislosti mezi módou, politikou a společenskou situací.