Co jsou zač?

Aktivní sportovní fanoušci mnohdy dostávají od „nefandící“ populace nálepku výtržníků, rváčů, zkrátka těch, kterým jde v první řadě o vyvolání konfl iktu, o agresivní projevy a stadion je prostě jen prostředím, které jim takové chování maximálně umožňuje. Profesor Pavel Slepička, který se na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK zabývá psychologií sportu, uvádí ve své publikaci Sportovní diváctví první zdokumentované případy diváckého násilí už při hrách v Byzantské říši, kdy mezi lety 491 až 523 byla císařská garda několikrát povolána k potlačení výtržností diváků, kteří dokonce čtyřikrát zapálili Konstantinopolský hipodrom při závodech vozatajů. Odborníci na psychologická a sociologická témata sportovního fandovství (např. A. Sekot, J. Smolík) rozdělují fanoušky do tří kategorií, které se částečně liší motivací (tedy silou svého „zápalu“), projevy i potenciálně rizikovým chováním. Sportovní diváci - těch je nejvíc a jsou nejméně náchylní k vyznávání skupinových charakteristik fandovství. Příslušníci této velmi heterogenní skupiny jsou v hledišti takříkajíc „sami za sebe“ a jsou schopni objektivně posoudit sportovní výkony. V této skupině se prakticky nevyskytují nacionalistické či rasistické projevy ani násilné chování. Sportovní fanoušci - poměrně homogenní skupina, pro niž je důležité zaměření především na jeden určitý sport a příslušnost ke klubu je atraktivní hodnotou. Utkání vnímají subjektivně v rámci vzorce „my“ a „oni“. Pro tuto skupinu jsou typické nacionální projevy (včetně silného lokálního patriotismu), naopak nízká je úroveň rasismu a násilného chování. V této skupině se kolem klubů formuje „skalní jádro“ fanoušků, v jejichž řadách vznikají skandovaná hesla, k jejichž fandění patří transparenty i problematická pyrotechnika. Přesto pro ně nejsou typické projevy násilí, ničení a agresivní útoky. Jsou těsně spjati s činností klubu a dodržují klubové rituály. Hooligans - skupina nejméně početná, ovšem spolehlivě nejproblematičtější a typická výrazně subjektivním vnímáním dění na hřišti. Vyznačuje se vysokou mírou homogenity, stability, autonomie, ale i násilnického chování, vandalismu, rasismu a xenofobie. Hlavním cílem této skupiny je vyvolat konfl ikt s podobnou odnoží fanoušků druhého týmu. Přestože s oblibou nosí klubové barvy (vlajky, šály, šátky, znaky), klubový život je nezajímá. Není tajemstvím, že nejagresivnější fanoušky najdeme i v Česku mezi přívrženci fotbalových klubů. Fotbaloví fandové sami přiznávají, že se občas necítí na stadionu bezpečně, zjistil ve svém výzkumu k bakalářské práci i student Petr Píža. Hokejoví fandové naopak uvedli, že nemají větší obavy o svoji bezpečnost a že na tribunách dochází jen k menším, zpravidla slovním konfliktům. Naprosto bez obav jsou v tuzemsku fandové basketbalu.