Online archiv

Letos by mu bylo jedenašedesát let. Mohl by mít dospělé děti, vnoučata, přátele, úspěchy v práci…, ale nic z toho se nestalo. Svobody, po které bytostně toužil a které obětoval svůj život, se nedočkal. Jan Palach.

K tomu, abychom mohli „fungovat“, tedy pracovat, věnovat se rodině, přátelům, svým zájmům, potřebujeme dostatek energie, a to nejen tělesné, ale i psychické. Nejen o tom, kde brát síly pro každý nový den, jsme si povídali s psycholožkami Zdeňkou a Annou Kolářovými.

Zachovat se „jako člověk“ a nevyužít situace ve svůj prospěch, nechat uniknout šanci, která by ale byla vykoupena tím, že někomu ublížíme, je někdy možná docela těžké. I ten sebedokonalejší humanista může být někdy „v pokušení“; jak je lákavé zapomenout na přátele a nechat si výhodu jen pro sebe, „přeskočit“ kolegu a ukrást mu jeho nápad, rozbít dobré vztahy pomluvou… Nikdo z nás nejspíš nevraždí, ale ubližovat dokážeme i bez toho. To všechno se mi honilo hlavou, když jsem zhlédla nový český film Karamazovi. Příběh o závisti a chtivosti je starý, Dostojevskij jej napsal na konci 19. století. Jeho děj je ale stále aktuální - otec, který syny provokuje svým způsobem života, a synové, kteří se za něj stydí, smějí se mu nebo touží po jeho penězích. Aljoša, který se za otce očividně stydí, ale rád by ho přivedl ke spasení, sobec Dmitrij, který se stejně jako otec zamiluje do Grušenky, dívky toužící po penězích víc než po lásce, a Ivan, „neznaboh“ hledající svou pravou cestu. A navíc Smerďakov, Karamazovův nevlastní syn a vrah v jedné osobě. Každý v sobě máme alespoň kousek jednoho z nich. Uchvátilo mě, jak byl příběh, jež jsem znala ze školy, převeden na filmové plátno. Petr Zelenka zavedl otce a jeho syny do prostředí polské fabriky, kde se má odehrát divadelní přehlídka. Banda herců z Prahy, podivných a vulgárních existencí (oplzlý a uprděný Ivan Trojan, který se snaží sbalit polskou průvodkyni) má nazkoušet Karamazovy na jevišti plném strojů a před zraky dělníků. Jeviště i hlediště splývají v jedno, chvílemi nevíte, jestli sledujete „opravdový“ děj, nebo jen zákulisní reje. V jednu chvíli se navíc zdá, že hra přijde o jednoho z hrdinů - představitel Dmitrije David totiž nutně musí zpátky do Prahy, aby nepřišel o velké peníze za natáčení, a tak se děj hry prolíná se scénami, kdy vzteklý David hledá pas a nakonec ujíždí bez dokladů. Neujede; polonahý režisér, který za ním vyběhne ze sprchy, ho donutí k návratu. Sobectví herce, který by obětoval práci svých kolegů kvůli „mamonu“, není daleko od „pravého“ příběhu. Na obou scénách probíhá velké drama; herce předvádějící příběh starého Karamazova sleduje dělník, jehož syn se ve fabrice zranil a bojuje o život. Příběh života a smrti, touhy po penězích, která člověka může dovést až k vraždě někoho blízkého… V jednu chvíli jsem měla dojem, že dějová linka smutného dělníka, jemuž v nemocnici umírá syn, je ještě temnější - moji úvahu o tom, že svého syna zranil sám, aby od továrny získal odškodnění, mi ale všichni vymluvili. Pocit viny z toho, že nějak přispěl k tragédii, nakonec muž neunese - na jednom jevišti „umírá“ Ivan Trojan coby otec Karamazov a na druhém řeší své trápení smutný otec, který přišel o syna. Ani vlastně nevím, co mě na filmu Petra Zelenky zaujalo víc. Vážím si hereckých výkonů; vždycky jsem si myslela, že by Karamazovy mohl dokázat zfilmovat jen Andrej Tarkovskij, ale Zelenkův film mě přesvědčil o omylu. Svoji roli ale jistě hrálo i filmové prostředí; Karamazovi jsou natolik nadčasoví a sví, že není třeba zasadit je pokaždé do „divadelního“ klimatu. Stará železárna jim sluší stejně jako „prkna, která znamenají svět“. Příběh o lásce k penězům a nenávisti až na smrt stojí za vidění nejen kvůli svým filmovým kvalitám. Dovede vás k zamyšlení nad touhami, které vás ovládají, uvědomíte si, jaké doopravdy jsou hnací síly, které vás ženou životem.

Slzy přinášejí úlevu, odplavují bolest, která nás trápí. Jsou však i mocným nástrojem manipulace. Nejinak tomu je v dánském filmu Umění plakat; snímku, který vám vezme dech. Jedenáctiletý Allan působí jako pěkný ňouma, který svému otci, zakomplexovanému hokynáři Jennsenovi, co neumí nic jiného než plakat sám nad sebou, věří každičké slovo. Otec pláče, kdy se mu zamane; k slzám jej dožene nejstarší syn, který jí „jako pán“ příborem, dcera Sanne, která si začne s dlouhovlasým hejskem a poslouchá „divokou“ hudbu, syn jeho největšího konkurenta, který na něj v noci zvoní a dožaduje se panáka… Jennsen má na světě jedinou radost - pohřební řeči, ve kterých je přímo mistr. Rád mluví na pohřbech, dokáže přimět k pláči nejen sebe, ale i všechny zúčastněné. Jen tehdy je šťastný… Allan s naprosto dětskou a naivní logikou přijde na zajímavé řešení. Bude se snažit, aby bylo pohřbů co nejvíc. Když otec slaví narozeniny, rozhodne se k smrti vyděsit tetičku Didde - nasadí si na obličej „strašlivou“ masku a na tetu, která si právě užívá pocitu blaha z toho, jak překazila oslavu a jak zase, snad posté, „umírá“, vybafne. Didde se rozesměje a přivolá tak všechny příbuzné, pochválí Allana za to, že ji chtěl pobavit, a ten se na ni zamračí. Teprve pak Didde vydechne naposled. Do téhle chvíle mi film připadal jako roztomilá černá komedie… Najednou se ale všechno změní; otcovy slzy totiž dokáže zahnat jen pubertální Sanne. K útěše mu sice stačí jenom její ruka, ale i to je na dospívající dívku hodně. Sanne se začne uzavírat do sebe a nakonec se odhodlá ke strašlivému kroku, který ji vysvobodí z otcových spárů a dovede do klidu psychiatrické léčebny. Allan stále ještě ničemu nerozumí, nechápe, proč se jeho bratr na otce jen mračí, proč si matka každý večer bere prášek na spaní a proč už Sanne nechce otce utěšit. Když ji naposled pozoroval, jak schází v bílém tílku a kalhotkách ze schodů a tulí se k otci pod deku, viděl jen otcův obličej a blaho, které ho pomalu zalévá. A tak se rozhodl, že Sanne nahradí. Pohled na Allana oblečeného do bílého tílka a trenýrek je jedním z děsivých momentů celého filmu. Chlapec ale díky „utěšování“ konečně prohlédne, už rozumí tomu, proč se Sanne raději „zbláznila“. Film nemá happy end, i když pro Allana nakonec skončí šťastně. Otec se po nepodařeném pokusu o sebevraždu ocitne v nemocnici a čeká jej vězení. Matka zahodí prášky na spaní a hraje s ním po večerech karty a směje se. A Allan už ví, kde se stala chyba. Slzy hokynáře Jennsena si nezaslouží osušit. Vyděrač, který svou rodinu drásá a trápí, který slzy považuje za největší zaslíbení, úplně naruby obrací větu, kterou znají i ti, kteří Bibli do ruky moc neberou. „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“ nabývá v kontextu tohoto příběhu absurdního významu. Smutné jsou i okolnosti, které vedly ke vzniku literární předlohy Umění plakat; spisovatel Erling Jepsen celá léta sledoval, jak jeho sestru zneužívá otec, a vnímal neochotu a neschopnost dospělých, kteří o tom věděli a nic proti tomu nedělali. Možná je odpovědí na trápení, jehož byl svědkem, zmíněná postava staršího bratra; když se mu Allan zmíní, že „otec bývá večer smutný a udělá se mu dobře jen tehdy, když za ním do postele přijde Sanne“, tak na rozdíl od jedenáctiletého kluka ví, co se děje. Sice otci vyčiní, že spí s vlastní dcerou, ale pak odjede a vše je tam, kde bylo… Vyprávění o manipulaci a sexuálním zneužívání v rodině není v dánské kinematografii ojedinělé; film Rodinná oslava líčí podobné hrůzné drama. Ani v jednom z těchto filmů na vás nečekají explicitní sexuální scény, ale přesto vás z nich zamrazí. Moc, kterou mají rodiče nad dětmi, dokáže být někdy strašlivě zvrácená…

Když se před sedmnácti lety Eva Holečková vdávala, chtěla jedno dítě - chlapečka. Nyní má dětí osm. V čem je životní styl její velké rodiny neobvyklý? Jak ten „šrumec“ zvládnout a lze vůbec zařídit, aby nikdo nepřišel zkrátka? J

Vždycky jsem byla tak trochu nemehlo; nemine den, abych někde nezakopla, občas si trochu natluču, ale to prostě patří k mému životu.

Institut domácí školy mi byl vždycky trochu vzdálený. Neumím si představit, jak by se během domácí výuky snesl můj temperament s náturami mých dcer, a proto jsem o tom, že bych je učila doma, nikdy ani neuvažovala. A mí kamarádi, kteří se pro něco takového rozhodli, měli můj obdiv.

Mé děti v létě po škole ani nevzdechnou. Radují se, že od ní mají na čas pokoj, a rozhodně od nich neslyším, že už se těší, až se budou zase učit. Proto mě překvapilo, když jsem od čtrnáctileté Veroniky Zadera ze švédského městečka Bjarlov o prázdninách zaslechla, že už se nemůže dočkat, až bude zpátky ve škole.

Současní rodiče jsou zahlceni spoustou nabídek různých kroužků. Domnívám se, že ve výběru je potřebné reflektovat kvalitu nabídek i zájmy a potřeby dětí. Další věcí je, že dítě by u zvoleného kroužku mělo nějakou dobu vydržet.

„Školka je místo, kde se dítě poprvé setkává se světem,“ říká americký spisovatel Robert Fulghum, se kterým jsme si povídali o všem, co nás napadlo.

Ilona Pešová, Miroslav ŠamalíkGrada, Praha 2006

Shira RichmanPortál, Praha 2006