Online archiv

I ten, kdo o celiakii nikdy neslyšel, se občas v obchodě setká s potravinami označenými jako „vhodné pro bezlepkovou dietu“. Co to znamená, když někdo nesmí potraviny obsahující lepek?

Zajímavý projekt, který propojil environmentální výchovu a seznamování dětí s angličtinou, letos získal prestižní Evropskou jazykovou cenu LABEL. O co v projektu šlo? Zeptali jsme se Ivety Dudkové, ředitelky vítězné MŠ Ohaře.

Zní to jako protimluv. Proč chválit toho neposedu, který do všech strká nebo kope, pokřikuje a neposlouchá. Logopedka a speciální pedagožka Ester Stará má ale zkušenost, že neklidné děti pochvala motivuje a pomáhá jim překonat jejich handicap.

Někteří z nás přečtou všechno, co jim přijde pod ruku, a jiné je třeba ke čtení „pošťouchnout“ či podat jim pomocnou ruku. Těm prvním se věnuje kniha Jiřího Trávníčka Čtenáři a internauti. Autor se průzkumu čtení a čtenářství věnuje dlouhodobě. V roce 2007 provedl reprezentativní výzkum těchto fenoménů a o tři roky později jej zopakoval. Výsledky obou průzkumů porovnává v knize, která vyšla v nakladatelství Host. V publikaci nenajdeme suchá data, naopak. Trávníček se zaměřil mimo jiné na to, jak spolu souvisí čtenářství a internet. A výsledek? Velmi překvapivý. Podle Trávníčkova výzkumu totiž internet není až takovou metlou českého čtení, jak bychom si mohli myslet. Lidé, kteří hodně čtou, se na internetu pohybují mnohem cílevědoměji než nečtenáři. Vědí, co kde najít, a neomezují se na pouhé „bloumání“ bezbřehými vlnami virtuálního světa. Další Trávníčkovo zjištění potěší všechny rodiče a učitele malých dětí. Ne že bychom to už dávno nevěděli, ale výzkum to potvrdil – vztah ke čtení a ke knihám děti získávají v rodině. Čím více tedy s dětmi čteme (samozřejmě kvalitní knihy, ne jen „čtivo“), tím větší je šance, že z nich vychováme „knihomoly“. Nadějné zjištění, není-li pravda. Druhá kniha, kterou vám nyní doporučím, se týká nečtenářů, kteří ale za svůj vztah ke čtení nemohou. Jsou to děti s dyslexií, tedy specifickou poruchou učení, která jim brání v kvalitní práci s psaným slovem. Děti, kterým se Šárka Portešová ve své knize Rozumově nadané děti s dyslexií věnuje, jsou výjimečné hned dvakrát. Mají dyslexii, a přitom jim to opravdu „pálí“. Přístup k dětem s takovouto kombinací výjimečnosti vyžaduje pedagogickou tvořivost, ochotu vystoupit ze zajetých metod a hledat cesty, jak konkrétnímu dítěti s poruchou učení a s nadprůměrnou inteligencí pomoci. Tyto děti často „klamou tělem“; naučily čas se nevědomě kompenzovat učily svou poruchu učení inteligencí, a přitom nemohou dostatečně rozvíjet své vrozené schopnosti. A to je více než mrzuté. Knihu vydalo nakladatelství Portál.

Velmi čtivé příběhy dvou mladých žen, které se během druhé světové války ocitly v Terezíně. Margot Friedlanderová, která napsala knihu Útěk z Berlína - s židovskou hvězdou v kapse, strávila rok a čtvrt v ilegalitě. Skrývala se u lidí, kteří měli odvahu a sílu podělit se o bezpečí svého domova a o jídlo se Židovkou. Když se jednou vrátila domů a zjistila, že její rodinu odvlekli, předala jí sousedka vzkaz: „Pokus se přežít!“ A tak to zkusila. Margot ve své knize čtivě a barvitě popisuje svůj život běženkyně. Azyl, kterého se jí dostávalo, totiž v mnoha případech nebyl tak nezištný, jak by se zdálo. Dívka, která nemá kam jít a hrozí jí deportace, přece - jak si mysleli někteří ochránci - snese všechno. A i když nemá čím zaplatit, něco přece má - sama sebe.

O dětech, které jsou „kulatější“, říkáme, že ze své kulatosti vyrostou nebo že ji vyběhají. Podle odborníků na dětskou výživu jde ale o mýtus. Z obézních dětí bohužel rostou obézní dospělí.

V červenci zveřejnila Česká školní inspekce plán svých hlavních úkolů pro školní rok 2011/2012. Sešla jsem se proto s PhDr. Irenou Borkovcovou, která je školní inspektorkou, metodoložkou pro předškolní vzdělávání a členkou metodické rady ústřední školní inspektorky, abych se jí zeptala, co si mohu představit pod jednotlivými položkami.

V žádném oboru nevystačíme s tím, co jsme se naučili ve škole. Průběžné vzdělávání je pro řadu pedagogů samozřejmostí. Aby ale jejich práce byla opravdu efektivní, potřebují nejen vzdělání. Měli by se čas od času zastavit a zamyslet se nad tím, jak pracují.

Sledovat dětské vztahy, domluvy i šarvátky a přitom pečovat o svou psychiku a snažit se průběžně doplňovat síly. To vše patří podle dětské psycholožky Ilony Špaňhelové k práci učitelky mateřské školy. Je toho ale ještě mnohem víc.

Obrázky se nám trochu zpřeházely. Zkus si je vystřihnout a pak je seřaď podle toho, jak se příběh stal. Až je správně poskládáš, můžeš si je vybarvit. (Dítě doma snídá s maminkou; odcházejí z domu; jdou společně po ulici; přicházejí do šatny ve školce, kde je vítá paní učitelka; dítě se loučí s maminkou a dává jí pusu; dítě se vítá s kamarády ve třídě.)

Některé děti nezavřou pusu od rána do večera a z jiných za den „vypadne“ jen pár slov. Oboje může být v pořádku, odpovídat individuálnímu „nastavení“ dítěte. Mateřská škola ale může výrazně pomoci přirozenému vývoji dětské řeči.