JSME TO, CO ČTEME?

Někteří z nás přečtou všechno, co jim přijde pod ruku, a jiné je třeba ke čtení „pošťouchnout“ či podat jim pomocnou ruku. Těm prvním se věnuje kniha Jiřího Trávníčka Čtenáři a internauti. Autor se průzkumu čtení a čtenářství věnuje dlouhodobě. V roce 2007 provedl reprezentativní výzkum těchto fenoménů a o tři roky později jej zopakoval. Výsledky obou průzkumů porovnává v knize, která vyšla v nakladatelství Host. V publikaci nenajdeme suchá data, naopak. Trávníček se zaměřil mimo jiné na to, jak spolu souvisí čtenářství a internet. A výsledek? Velmi překvapivý. Podle Trávníčkova výzkumu totiž internet není až takovou metlou českého čtení, jak bychom si mohli myslet. Lidé, kteří hodně čtou, se na internetu pohybují mnohem cílevědoměji než nečtenáři. Vědí, co kde najít, a neomezují se na pouhé „bloumání“ bezbřehými vlnami virtuálního světa. Další Trávníčkovo zjištění potěší všechny rodiče a učitele malých dětí. Ne že bychom to už dávno nevěděli, ale výzkum to potvrdil – vztah ke čtení a ke knihám děti získávají v rodině. Čím více tedy s dětmi čteme (samozřejmě kvalitní knihy, ne jen „čtivo“), tím větší je šance, že z nich vychováme „knihomoly“. Nadějné zjištění, není-li pravda. Druhá kniha, kterou vám nyní doporučím, se týká nečtenářů, kteří ale za svůj vztah ke čtení nemohou. Jsou to děti s dyslexií, tedy specifickou poruchou učení, která jim brání v kvalitní práci s psaným slovem. Děti, kterým se Šárka Portešová ve své knize Rozumově nadané děti s dyslexií věnuje, jsou výjimečné hned dvakrát. Mají dyslexii, a přitom jim to opravdu „pálí“. Přístup k dětem s takovouto kombinací výjimečnosti vyžaduje pedagogickou tvořivost, ochotu vystoupit ze zajetých metod a hledat cesty, jak konkrétnímu dítěti s poruchou učení a s nadprůměrnou inteligencí pomoci. Tyto děti často „klamou tělem“; naučily čas se nevědomě kompenzovat učily svou poruchu učení inteligencí, a přitom nemohou dostatečně rozvíjet své vrozené schopnosti. A to je více než mrzuté. Knihu vydalo nakladatelství Portál.