Online archiv

Autor: Ervín Bedrníček,

ŠKOLNÍ ROK KONČÍ…

Ervín Bedrníček,, 6/2017
Konec školního roku se ohlašuje typickými průvodními jevy. Zsinalé učitelky ve sborovně o velké přestávce žádají kolegy o klid slovy: „Vážení, mohli byste se trochu utišit? Mám to snad opakovat desetkrát?!“ Ovíněná výchovná poradkyně, která má žehlit vztahy mezi školou a rodiči, napíše žertem na Twitter, že „dneska si každej vytiskne dítě ve 3D tiskárně a pak je chytrej jak Komenskej“, a omylem to rozešle členům rodičovského sdružení. Asistentka autistického žáka je tak vynervovaná, že požaduje na řediteli asistentku i pro sebe. Rozverný učitel tělocviku zapisuje do třídnice témata hodin ve stylu salto mortale či UMTTS, což je šifra znamenající „už mě to tu s…“, jež se musejí vyzmizíkovat nejpozději do příchodu inspekce. A mně na dveřích auta, zaparkovaného před školou, přibude další rýha od pětikoruny… Poslední měsíc školního roku je ve znamení pravidelných akcí. Začíná to oslavou Mezinárodního dne dětí, kdy bývá obvykle lezavo a větrno, pokud přímo nezuří průtrž mračen s krupobitím. Než se žáček rozpřáhne s míčkem, aby jím trefil pyramidu z naskládaných plechovek, vichřice shodí celou plechovou pyramidu na hlavu kolemjdoucí plačící holčičky, které déšť smyl z tváře tygříka namalovaného barvičkami na obličej. Otrlý školník komentuje den dětí pohříchu cynicky: „Jaký jsou děti, takovej maj den – hnusnej!“ A mně na dveřích auta, zaparkovaného před školou, přibude další rýha od pětikoruny… K tradičním povinnostem končící sezony patří i školní výlet. Na stanování v brdských lesích si beru trampský klobouk, z něhož odpadne šerifská hvězda již cestou na nádraží. Jak symbolické! Děti si dělají, co chtějí, synek podnikatele si nechá za tři stovky postavit stan od chudšího spolužáka, všichni pak nasávají energy drinky a nejsou ani za mák unavení. Druhý den už je na výletě přestávám klasicky přepočítávat a přecházím na Hejného metodu – naženu je do jednoho hejna a baj voko odhadnu, zda je jich aspoň většina. Při závěrečném táboráku hraje polovina dětí hry na tabletu a zbylé jedince, jimž rodiče tablet na výlet nedovolili, baví třídní komik Cupák dvojsmyslnými anekdotami, které čte z mobilu. Při posledním přepočítání žáků před návratem počet klíšťat mírně přesahuje počet žáků. A mně na dveřích auta, zaparkovaného před školou, přibude další rýha od pětikoruny… Poslední týden školy přežívají všichni aktéři už jen z podstaty. Obvykle bývá takové vedro, že i žáci, co za celý rok nevzali do rukou učebnici, se teď chápou netknutých čítanek a aritmetik a mocně se jimi ovívají. Sotva žactvo docení význam učebních pomůcek, začíná se s jejich vybíráním. Tristní stav učebnic bývá omlouván všelijak, výjimkou nejsou ani výmluvy na přejetí knihy kamiónem či okousání vodními šneky. Další dopoledne patří obvykle umění, lépe řečeno šumařům, sehnaným na poslední chvíli přes pochybnou agenturu. Když výkonný umělec Angelo Drahokoupil během naučného pořadu Jak se dělá hit zvedne ruce od závěsných kláves, aby roztleskal zaražené publikum, klávesy hrají samy dál, tudíž je jasné, že ředitel draho koupil obyčejnou diskotéku vsedě. A mně na dveřích auta, zaparkovaného před školou, přibude další rýha od pětikoruny… Konečně nastává den D, kdy se rozdává vysvědčení. Když oznámím žáku Pištorovi, že má sedm čtyřek a žádnou nedostatečnou, tudíž nebude muset jako každý rok skládat reparát, schoulí hlavu do dlaní a úpí: „Co budu o prázdninách dělat, když nemám repec?“ Při rozloučení s deváťáky všichni slzí, ať už nefalšovaným dojetím, nebo proto, že jim žáci nastříkali do očí laciné parfémy. Když je po všem a škola osiří, rozhlédne se kolega po prázdných chodbách a spokojeně dí: „Konečně klid na práci!“ Je to typický aspirant třetího stupně kariérního řádu. Děti mu při hodině lezou po hlavě, ale portfolio s přípravami má věru macaté. Pak si všichni ve sborovně dáme panáka z koňaku, který donesl pan Pištora starší, otec notorického repetenta, a pomalu se rozcházíme na prázdniny. Eroticky založená kolegyně Capandová ve dveřích ještě jako každý rok zvolá: „Konec školního roku je lepší než orgasmus!“ A tím definitivně padá opona. P. S. První den prázdnin jdu do garáže a vidím syna, jak si zezadu vyndává kolo, prosmýkne se mezi zdí a zaparkovaným vozidlem, přičemž brzdou na řídítkách křísne o dveře auta. Jako zřejmě už mnohokrát předtím. V duchu se omluvím svým žákům a asi tak za necelé dva měsíce se na ně možná začnu zase opatrně těšit.

XENOFOBEM SNADNO A RYCHLE

Ervín Bedrníček,, 3/2017
O tom, že jsem xenofob, jsem se dozvěděl vlastně náhodou. Stalo se tak ve škole při hodině občanské výchovy. Jedna deváťačka měla referát o národnostních menšinách, přičemž se vytasila s názorem, že xenofobie je strach ze střízlivosti. Nedala si vymluvit, že se patrně překlikla a popletla si xenofobii s jinou kuriózní fobií. Během svého učitelského působení jsem slyšel už ledacos. Ježíš byl seslán, aby svět spálil, nikoli spasil. Nechtěné dítě může matka odložit do set-top boxu. Máj napsal Karel May, v čele nacistů stál Gagarin a při sametové revoluci mlátili demonstranty černí baroni. Na školní akademii zas zval konferenciér z 8. třídy účinkující místo na pódium na publikum, kde se konala moderní (rozuměj módní) přehlídka. Nezapomenutelný byl také referát o pouštích. Žák druhého stupně zcela vážně vykládal, že povrch pouští tvoří souvislá vrstva sypkého cukru, tudíž pouště rozdělujeme na krystalové, kostkové a moučkové. Ten moula okopíroval text z Necyklopedie, recesistické stránky parodující Wikipedii. A vůbec mu to nebylo divné. Moučková Sahara, Gobi krystal, proč ne. Tady už podle mého opouštíme terén běžných žákovských perliček a přesouváme se do sekundárního analfabetismu. Děti znají písmenka, ale obsah jim uniká. Hodinky nebo holinky, decimálka nebo Dalmácie, Pardubice nebo jitrnice. Čtou systémem T-9, jak jsou zvyklé z mobilu. Ťuknou očima o první dvě písmena a slovo si domyslí. Mozek nezapojují. Studovaní negramoti. Na začátku roku jsme jim chtěli dát nějakou drobnou pozornost. Třeba záložku do knížky, navrhla kolegyně. Ale do čeho by si ji dávali, když nic nečtou? Tak dostali hopík. Nejhorší je, že ani doma to není jiné. Syn mi ve dveřích oznamuje, že na letním táboře budou stavět „ítý“ (myslí „týpí“) a že se zúčastní projektu humanitární organizace Člověk v tísni, což vyslovuje jako Čolek v plísni. Žena se směje: „To je brunátný!“ (myslí „brutální“) Snažím se vyčistit vzduch anekdotou o dopravním policistovi, co zastaví řidiče a vece: „Nesvítí vám heligon!“ „Snad halogen, ne?“ dí šofér. „Á, tak pán je suterén,“ rozčílí se dopravák, „na takový jsem alegorickej!“ Nikdo se nesměje. Zvoní pošťačka. Staršímu synovi, který se hlásí na vysokou, přináší rekomando. Včera jsem mu radil, ať přihlášku pošle doporučeně. Libuje si, že odpověď přišla vzápětí. Když obálku rozlepí, objeví se známé písmo. Náš vysokoškolák zaměnil adresáta a odesilatele a poslal si dopis sám sobě. Doporučeně. Zvoní telefon. Nějaká paní mě žádá, zda bych o půl páté přeočkoval Lumpíka a Nesině vyndal stehy po kastraci. Lidstvo neumí číst! Majitelce Lumpíka vysvětluji, že naše telefonní číslo končí osmičkou, kdežto veterinář má na konci trojku. Zmocňuje se mě strach ze střízlivosti. Vybíhám na ulici. Zastavuji až na rohu u známého hostince. Na dveřích visí cedule: Obsluha nahoře bez. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Ve výčepu je plno, tak stoupám po schodech do pivnice v patře. Na place nacházím alej forbesů a dva pivaře. Usedám, bubnuji prsty o ubrus a uhaduji, zda se v negližé dostaví místní servírka, co je tak trochu podobná naší profesorce z pedagogické fakulty. Tento roztomilý diblík měl na dveřích kabinetu napsáno Dr. Fikejzová (jméno diskrétně změněno). Pět let si nechala říkat „paní doktorko“. Až při promoci jsme zjistili, že šlo o obyčejnou magistru. To „Dr.“ byla zkratka jejího křestního jména Drahomíra. Ta nás panečku vyškolila v jazykovědě! Servírka nepřichází. Má xenofobie sílí. Hrdlo se mi svírá jako na Sahaře v dunách moučkového cukru. Vyskakuji od stolu a vrhám se ke schodům do výčepu. Soptím. Vždyť inzerovali obsluhu nahoře bez – a kde nic, tu nic! Zastavuji se u cedule na dveřích a znovu si ji čtu. Stojí tam: Nahoře bez obsluhy. P. S. V době, kdy tato nudistická kratochvíle byla v pohostinství ještě populární, jezdil jsem do práce autobusem kolem dvou restaurací a sledoval na vývěsních cedulích vývoj tohoto fenoménu. Spěl nezadržitelně k jazykové zkratce. Nejprve psali: „Dnes obsluha nahoře bez.“ Pak: „Nahoře bez.“ Nakonec už jen: „Kozy.“ A před tou druhou nálevnou se jednoho dne objevil nápis: „Dnes na hoře bez.“ A tak jsem si vzal k ruce Ježíšovo Kázání na hoře, kde jest psáno „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské…“