XENOFOBEM SNADNO A RYCHLE

O tom, že jsem xenofob, jsem se dozvěděl vlastně náhodou. Stalo se tak ve škole při hodině občanské výchovy. Jedna deváťačka měla referát o národnostních menšinách, přičemž se vytasila s názorem, že xenofobie je strach ze střízlivosti. Nedala si vymluvit, že se patrně překlikla a popletla si xenofobii s jinou kuriózní fobií. Během svého učitelského působení jsem slyšel už ledacos. Ježíš byl seslán, aby svět spálil, nikoli spasil. Nechtěné dítě může matka odložit do set-top boxu. Máj napsal Karel May, v čele nacistů stál Gagarin a při sametové revoluci mlátili demonstranty černí baroni. Na školní akademii zas zval konferenciér z 8. třídy účinkující místo na pódium na publikum, kde se konala moderní (rozuměj módní) přehlídka. Nezapomenutelný byl také referát o pouštích. Žák druhého stupně zcela vážně vykládal, že povrch pouští tvoří souvislá vrstva sypkého cukru, tudíž pouště rozdělujeme na krystalové, kostkové a moučkové. Ten moula okopíroval text z Necyklopedie, recesistické stránky parodující Wikipedii. A vůbec mu to nebylo divné. Moučková Sahara, Gobi krystal, proč ne. Tady už podle mého opouštíme terén běžných žákovských perliček a přesouváme se do sekundárního analfabetismu. Děti znají písmenka, ale obsah jim uniká. Hodinky nebo holinky, decimálka nebo Dalmácie, Pardubice nebo jitrnice. Čtou systémem T-9, jak jsou zvyklé z mobilu. Ťuknou očima o první dvě písmena a slovo si domyslí. Mozek nezapojují. Studovaní negramoti. Na začátku roku jsme jim chtěli dát nějakou drobnou pozornost. Třeba záložku do knížky, navrhla kolegyně. Ale do čeho by si ji dávali, když nic nečtou? Tak dostali hopík. Nejhorší je, že ani doma to není jiné. Syn mi ve dveřích oznamuje, že na letním táboře budou stavět „ítý“ (myslí „týpí“) a že se zúčastní projektu humanitární organizace Člověk v tísni, což vyslovuje jako Čolek v plísni. Žena se směje: „To je brunátný!“ (myslí „brutální“) Snažím se vyčistit vzduch anekdotou o dopravním policistovi, co zastaví řidiče a vece: „Nesvítí vám heligon!“ „Snad halogen, ne?“ dí šofér. „Á, tak pán je suterén,“ rozčílí se dopravák, „na takový jsem alegorickej!“ Nikdo se nesměje. Zvoní pošťačka. Staršímu synovi, který se hlásí na vysokou, přináší rekomando. Včera jsem mu radil, ať přihlášku pošle doporučeně. Libuje si, že odpověď přišla vzápětí. Když obálku rozlepí, objeví se známé písmo. Náš vysokoškolák zaměnil adresáta a odesilatele a poslal si dopis sám sobě. Doporučeně. Zvoní telefon. Nějaká paní mě žádá, zda bych o půl páté přeočkoval Lumpíka a Nesině vyndal stehy po kastraci. Lidstvo neumí číst! Majitelce Lumpíka vysvětluji, že naše telefonní číslo končí osmičkou, kdežto veterinář má na konci trojku. Zmocňuje se mě strach ze střízlivosti. Vybíhám na ulici. Zastavuji až na rohu u známého hostince. Na dveřích visí cedule: Obsluha nahoře bez. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Ve výčepu je plno, tak stoupám po schodech do pivnice v patře. Na place nacházím alej forbesů a dva pivaře. Usedám, bubnuji prsty o ubrus a uhaduji, zda se v negližé dostaví místní servírka, co je tak trochu podobná naší profesorce z pedagogické fakulty. Tento roztomilý diblík měl na dveřích kabinetu napsáno Dr. Fikejzová (jméno diskrétně změněno). Pět let si nechala říkat „paní doktorko“. Až při promoci jsme zjistili, že šlo o obyčejnou magistru. To „Dr.“ byla zkratka jejího křestního jména Drahomíra. Ta nás panečku vyškolila v jazykovědě! Servírka nepřichází. Má xenofobie sílí. Hrdlo se mi svírá jako na Sahaře v dunách moučkového cukru. Vyskakuji od stolu a vrhám se ke schodům do výčepu. Soptím. Vždyť inzerovali obsluhu nahoře bez – a kde nic, tu nic! Zastavuji se u cedule na dveřích a znovu si ji čtu. Stojí tam: Nahoře bez obsluhy. P. S. V době, kdy tato nudistická kratochvíle byla v pohostinství ještě populární, jezdil jsem do práce autobusem kolem dvou restaurací a sledoval na vývěsních cedulích vývoj tohoto fenoménu. Spěl nezadržitelně k jazykové zkratce. Nejprve psali: „Dnes obsluha nahoře bez.“ Pak: „Nahoře bez.“ Nakonec už jen: „Kozy.“ A před tou druhou nálevnou se jednoho dne objevil nápis: „Dnes na hoře bez.“ A tak jsem si vzal k ruce Ježíšovo Kázání na hoře, kde jest psáno „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské…“