Online archiv

O tom, že jsem xenofob, jsem se dozvěděl vlastně náhodou. Stalo se tak ve škole při hodině občanské výchovy. Jedna deváťačka měla referát o národnostních menšinách, přičemž se vytasila s názorem, že xenofobie je strach ze střízlivosti. Nedala si vymluvit, že se patrně překlikla a popletla si xenofobii s jinou kuriózní fobií. Během svého učitelského působení jsem slyšel už ledacos. Ježíš byl seslán, aby svět spálil, nikoli spasil. Nechtěné dítě může matka odložit do set-top boxu. Máj napsal Karel May, v čele nacistů stál Gagarin a při sametové revoluci mlátili demonstranty černí baroni. Na školní akademii zas zval konferenciér z 8. třídy účinkující místo na pódium na publikum, kde se konala moderní (rozuměj módní) přehlídka. Nezapomenutelný byl také referát o pouštích. Žák druhého stupně zcela vážně vykládal, že povrch pouští tvoří souvislá vrstva sypkého cukru, tudíž pouště rozdělujeme na krystalové, kostkové a moučkové. Ten moula okopíroval text z Necyklopedie, recesistické stránky parodující Wikipedii. A vůbec mu to nebylo divné. Moučková Sahara, Gobi krystal, proč ne. Tady už podle mého opouštíme terén běžných žákovských perliček a přesouváme se do sekundárního analfabetismu. Děti znají písmenka, ale obsah jim uniká. Hodinky nebo holinky, decimálka nebo Dalmácie, Pardubice nebo jitrnice. Čtou systémem T-9, jak jsou zvyklé z mobilu. Ťuknou očima o první dvě písmena a slovo si domyslí. Mozek nezapojují. Studovaní negramoti. Na začátku roku jsme jim chtěli dát nějakou drobnou pozornost. Třeba záložku do knížky, navrhla kolegyně. Ale do čeho by si ji dávali, když nic nečtou? Tak dostali hopík. Nejhorší je, že ani doma to není jiné. Syn mi ve dveřích oznamuje, že na letním táboře budou stavět „ítý“ (myslí „týpí“) a že se zúčastní projektu humanitární organizace Člověk v tísni, což vyslovuje jako Čolek v plísni. Žena se směje: „To je brunátný!“ (myslí „brutální“) Snažím se vyčistit vzduch anekdotou o dopravním policistovi, co zastaví řidiče a vece: „Nesvítí vám heligon!“ „Snad halogen, ne?“ dí šofér. „Á, tak pán je suterén,“ rozčílí se dopravák, „na takový jsem alegorickej!“ Nikdo se nesměje. Zvoní pošťačka. Staršímu synovi, který se hlásí na vysokou, přináší rekomando. Včera jsem mu radil, ať přihlášku pošle doporučeně. Libuje si, že odpověď přišla vzápětí. Když obálku rozlepí, objeví se známé písmo. Náš vysokoškolák zaměnil adresáta a odesilatele a poslal si dopis sám sobě. Doporučeně. Zvoní telefon. Nějaká paní mě žádá, zda bych o půl páté přeočkoval Lumpíka a Nesině vyndal stehy po kastraci. Lidstvo neumí číst! Majitelce Lumpíka vysvětluji, že naše telefonní číslo končí osmičkou, kdežto veterinář má na konci trojku. Zmocňuje se mě strach ze střízlivosti. Vybíhám na ulici. Zastavuji až na rohu u známého hostince. Na dveřích visí cedule: Obsluha nahoře bez. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Ve výčepu je plno, tak stoupám po schodech do pivnice v patře. Na place nacházím alej forbesů a dva pivaře. Usedám, bubnuji prsty o ubrus a uhaduji, zda se v negližé dostaví místní servírka, co je tak trochu podobná naší profesorce z pedagogické fakulty. Tento roztomilý diblík měl na dveřích kabinetu napsáno Dr. Fikejzová (jméno diskrétně změněno). Pět let si nechala říkat „paní doktorko“. Až při promoci jsme zjistili, že šlo o obyčejnou magistru. To „Dr.“ byla zkratka jejího křestního jména Drahomíra. Ta nás panečku vyškolila v jazykovědě! Servírka nepřichází. Má xenofobie sílí. Hrdlo se mi svírá jako na Sahaře v dunách moučkového cukru. Vyskakuji od stolu a vrhám se ke schodům do výčepu. Soptím. Vždyť inzerovali obsluhu nahoře bez – a kde nic, tu nic! Zastavuji se u cedule na dveřích a znovu si ji čtu. Stojí tam: Nahoře bez obsluhy. P. S. V době, kdy tato nudistická kratochvíle byla v pohostinství ještě populární, jezdil jsem do práce autobusem kolem dvou restaurací a sledoval na vývěsních cedulích vývoj tohoto fenoménu. Spěl nezadržitelně k jazykové zkratce. Nejprve psali: „Dnes obsluha nahoře bez.“ Pak: „Nahoře bez.“ Nakonec už jen: „Kozy.“ A před tou druhou nálevnou se jednoho dne objevil nápis: „Dnes na hoře bez.“ A tak jsem si vzal k ruce Ježíšovo Kázání na hoře, kde jest psáno „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské…“

Spisovatelka Tereza Boučková vydala nedávno knihu Život je nádherný, která navazuje na její úspěšnou prózu Rok kohouta. Vrací se v ní k osudu svých adoptovaných romských dětí, ke své nemocné matce, k otci Pavlu Kohoutovi a jednou z mnoha rovin příběhu je i téma hrdinství.

Rychlost, pohotovost, koncentrace a slovní zásoba. To vše si procvičíte, pokud se rozhodnete sáhnout po zajímavé hře Tik Tak Bum!, která má poněkud výbušný potenciál. Hru totiž tvoří bomba s časovačem, který je nastaven na náhodné a různě dlouhé „odpočítávání“. Bombu si hráči předávají mezi sebou a jejich úkolem je v přesně vymezeném čase, o kterém ovšem netuší, kdy vyprší, vymyslet co nejvíce slov obsahujících slabiku, kterou určuje kartička, již si vytáhli z balíčku. Vtipná hra umožňuje mnoho obměn. Hráči si mohou vymyslet své úkoly, například během daného intervalu jmenovat co nejvíce postav z Pána prstenů, co nejvíce živočichů z dané třídy nebo co nejvíce násobků daného čísla. Lze ji tedy využít prakticky ve všech vyučovacích předmětech nebo při procvičování učiva. Dramatická a vtipná stolní hra osloví malé i velké.

KOMUNITNÍ ZAHRADY JAKO INSPIRACE PRO ŠKOLY I RODINY

Pusa před spaním, nedělní obědy s prarodiči, Vánoce v létě, novoroční punč s rodinou a přáteli, oslavy narozenin, pouštění lampionů přání, každoroční rodinná soutěž v lukostřelbě… To všechno jsou rituály. Tradice, ke kterým se vracíme. Ale proč?

Když se řekne historky z vojny, spousta lidí má trapný pocit. Vybaví si hospodský stůl a kolem něj partu přiopilých chlapů, kteří si rádi vymýšlejí. Béčkové retro, které je už mimo dosah současné mladé generace. Přitom nazrává doba, kdy nejspíš bude nutné, aby pamětníci předali historickou paměť ze služby v armádě. Dnešním teenagerům, a nejen jim, totiž hrozí povinná vojenská služba.

21. ROČNÍK JUNIORSKÉHO MARATONU

V PRAZE JE NAHRADÍ SÍŤ POLYTECHNICKÝCH HNÍZD

„Všichni lžeme jako o život. Vyčerpává nás to a je to zásadním zdrojem většiny lidského stresu. Lhaní lidi zabíjí. Cesta ven spočívá v tom, dobře se naučit říkat pravdu.“ – Toto tvrdí americký psychoterapeut Brad Blanton, jehož knihu Radikální upřímnost přeložil do češtiny jeho žák Sebastian James. Navzdory jménu je to Čech, který v Praze pořádá workshopy právě s tematikou upřímnosti. Povídali jsme si mj. o tom, zda by tato nekonvenční koncepce byla využitelná i ve školství.