Online archiv

„Celé tvoje tělo od hlavy až k patě patří jenom tobě. Některé části těla se nazývají intimní a je důležité, aby se jich nikdo jiný než ty nedotýkal.“ Tak začíná příručka psychoterapeutky Mariany Korbové nazvaná O dotecích. Je určena dětem i rodičům a jejím cílem je prevence sexuálního zneužívání dětí mladšího školního věku.

STŘEDOVĚK NA VLASTNÍ KŮŽI

Které knihy by neměly naše děti minout, ačkoli se pravděpodobně nevyskytují v kánonu povinné či doporučené četby?

Dovolte pár vzpomínek a úvah dlouholetého kantora. Celou svou základní školní docházku jsem se připravovala na druhou světovou válku. Nejen já, my všichni tehdy školou povinní. Všechny ty branné výchovy, pochodová cvičení, cvičné poplachy, vlastní plynová maska či pravidelné vojenské kurzy měly za cíl připravit nás na existenci ve válce. Ovšem v minulé válce. Někdy možná i v té předminulé. A něco podobného se děje nyní opět. Nikoli ovšem s válkou, nýbrž se vzdělávacím systémem. Připravuje na minulý život. Fakt, že současná vzdělávaná generace bude mít úplně jinou pracovní i životní realitu, není v aktuálním systému všech rádoby moderních RVP, ŠVP, IVP či navracejících se osnov většinou nikterak zohledněn. Někde jsem četla, že některé profese, kterými se bude dnešní mladá generace jednou živit, dokonce ještě ani neexistují. Přesto české školství zůstává relativně v klidu, chystá svoje děti na svoje vlastní životní podmínky. Nejsem ale ani přívrženec různých alternativních metod vzdělávání (sorry, paní Montessori). Stejně to mám se všemi typy waldorfských, přírodních či menza systémů. Nějak si nedovedu tu volnost, k níž vedou, detailně představit v reálném pracovním procesu. Ani v tom budoucím. Že si třeba přijdu do práce zrovna ve chvíli, kdy se mi právě zachce, a tam se budu věnovat jenom tomu, co mě baví či do čeho se mi zrovna zachtělo. Takže se zdá, že jsem ve slepé uličce. Vím, jak ne. Nevím, jak ano. Jediné, co vím, že příprava na minulou válku nefunguje. A na ni je celý náš (nejen vzdělávací) systém postavený. Snaha by možná někde byla, většinou ale chybí podmínky. Není, kdo by to učil, pedagogické fakulty s ničím takovým, jako je pokrok, nepočítají. Když už by byl, kdo by nějak osvíceněji učil, stejně ho ubijou. Příkazy, předpisy, kolonky, statistiky, inspekce, kompetence, tematické plány, rodičovské vize i revize, přímá vyučovací povinnost kontra ta nepřímá, mnohdy výrazně oceňovanější. Není tak důležité kvalitně odučit jako být viděn na dozoru. Školní docházka se stále prodlužuje, stejně jako týdenní rozvrh, takže děti jsou ve škole neustále. A skutek ve finále utek. Nářky nad jejich nevzdělaností (někdy pravda i nevzdělavatelností) jsou stále hlasitější. Všichni se hromadně bojí matematiky a utíkají k humanitnímu vzdělávání, které je jistě zajímavé, leč uživí všechny svoje absolventy?

Je tu nový školní rok a s ním vybírání kroužků pro děti. Ideální je začít se sportem. Děti se budou hýbat, bavit, učit se a vybijí si energii. Jak ale na to, když žádný klub neznáte?

S udržováním vztahů v rámci širší rodiny jsme často na štíru. Nebýt svateb a pohřbů by si mnozí z nás ani nevšimli, že mají příbuzné. Paradoxem doby je, že spousta lidí věnuje neúměrně mnoho času cizím příběhům. Třeba starostem celebrit či seriálových postaviček. Přitom netuší, že kdosi z jedné rodové krve zrovna prožívá podobné drama jako hrdinka z obrazovky.

OTESTUJTE SI, K JAKÉMU TYPU RODIČE PATŘÍTE

Pořád sebou v lavici šije, houpe se na židli, kroutí se při psaní. Anebo sedí vcelku klidně. Ale v každém případě se zdá, že učivo jde jedním uchem tam (kdoví jestli) a druhým ven. Pořád něco zapomíná. A pak najednou tu písemku dá docela slušně. Nebo dokonce výborně. Dostává už konečně rozum? Ach jo, zase nic…

Nejčastější změny v bytě probíhají v dětských pokojích. K důležitým milníkům v jejich proměnách patří počátky školní docházky. Je to možná i poslední šance, jak do těchto prostor vnést bez lítého boje i náš estetický cit a představy o zdravém bydlení a životním stylu.