Online archiv

REAKCE NA ČLÁNEK „JSEM UČITELSKÉ DÍTĚ.“

Když hovoříte s Vladimírou Dvořákovou, napadne vás, že alespoň jednomu chytrému člověku v tomto státě není jedno, co se děje. Politoložka, která se k současnému vývoji jak v politice, tak ve školství staví spíše skepticky.

Oběd pro Somálsko

Někteří z nás přečtou všechno, co jim přijde pod ruku, a jiné je třeba ke čtení „pošťouchnout“ či podat jim pomocnou ruku. Těm prvním se věnuje kniha Jiřího Trávníčka Čtenáři a internauti. Autor se průzkumu čtení a čtenářství věnuje dlouhodobě. V roce 2007 provedl reprezentativní výzkum těchto fenoménů a o tři roky později jej zopakoval. Výsledky obou průzkumů porovnává v knize, která vyšla v nakladatelství Host. V publikaci nenajdeme suchá data, naopak. Trávníček se zaměřil mimo jiné na to, jak spolu souvisí čtenářství a internet. A výsledek? Velmi překvapivý. Podle Trávníčkova výzkumu totiž internet není až takovou metlou českého čtení, jak bychom si mohli myslet. Lidé, kteří hodně čtou, se na internetu pohybují mnohem cílevědoměji než nečtenáři. Vědí, co kde najít, a neomezují se na pouhé „bloumání“ bezbřehými vlnami virtuálního světa. Další Trávníčkovo zjištění potěší všechny rodiče a učitele malých dětí. Ne že bychom to už dávno nevěděli, ale výzkum to potvrdil – vztah ke čtení a ke knihám děti získávají v rodině. Čím více tedy s dětmi čteme (samozřejmě kvalitní knihy, ne jen „čtivo“), tím větší je šance, že z nich vychováme „knihomoly“. Nadějné zjištění, není-li pravda. Druhá kniha, kterou vám nyní doporučím, se týká nečtenářů, kteří ale za svůj vztah ke čtení nemohou. Jsou to děti s dyslexií, tedy specifickou poruchou učení, která jim brání v kvalitní práci s psaným slovem. Děti, kterým se Šárka Portešová ve své knize Rozumově nadané děti s dyslexií věnuje, jsou výjimečné hned dvakrát. Mají dyslexii, a přitom jim to opravdu „pálí“. Přístup k dětem s takovouto kombinací výjimečnosti vyžaduje pedagogickou tvořivost, ochotu vystoupit ze zajetých metod a hledat cesty, jak konkrétnímu dítěti s poruchou učení a s nadprůměrnou inteligencí pomoci. Tyto děti často „klamou tělem“; naučily čas se nevědomě kompenzovat učily svou poruchu učení inteligencí, a přitom nemohou dostatečně rozvíjet své vrozené schopnosti. A to je více než mrzuté. Knihu vydalo nakladatelství Portál.

„S dětmi venku za každého počasí bez zdí a plotů.“ – Takové je motto lesních školek, které vypovídá o cíli jejich zakladatelů. Ti věří, že pravidelný pobyt v přírodě může dát dětem plnohodnotnou přípravu do života a také jim umožnit čerpat nekonečnou inspiraci z přírody, která je každý den nová. Idea se mi moc líbila, a proto jsem se rozhodla jednu takovou lesní školku oslovit a podívat se, jak jejich den vypadá. Pojďme se tedy spolu podívat na jeden den v lesní školce.

Tentokrát jsem se vydala do školy, které se ozvala maminka jednoho žáka, že kvalita školní jídelny je velmi nízká. Po dohodě s paní ředitelkou jsem se do školy vypravila. Obavy maminky – zvláště ve srovnání s jinými školami – rozhodně nemohu potvrdit.

V zářijovém čísle jsme se věnovali úspěchu církevních škol v maturitních testech. Žáci Cyrilometodějské církevní základní školy nám poslali své názory, proč si myslí, že se církevním školám daří.

Děti si stále méně často volí němčinu jako druhý cizí jazyk. Přitom mnoho firem na trhu marně hledá uchazeče, kteří by německy uměli.

Evičce jsou tři roky. Tento věk přinesl, mimo jiné, i značné změny do jejího života. Nastoupila do mateřské školy, protože se její maminka navrátila po mateřské dovolené zpět do zaměstnání. Evička se tak ocitla v dočista nové situaci. Dosud byla zvyklá na permanentní přítomnost maminky, která plnila její přání a trávila s ní veškerý čas. V září se však ocitla v neznámé budově před skupinkou cizích dětí a před dvěma paními učitelkami, které mají po část dne nahradit známé domácí prostředí. Evička pociťovala obavy z neznámého prostředí, cizích lidí a nových pravidel. Stýskalo se jí po mamince a chtěla se vrátit zpět do bezpečí domova. Plakala, křičela, podléhala panice. Honzík je stejně starý jako Evička. V září taktéž absolvoval nástup do mateřské školy. Moc se tam těšil, protože se tam již dříve byl s maminkou a s tatínkem podívat a věděl, že je tam spousta pěkných hraček a hodné paní učitelky. Také se těšil na nové kamarády, které tam pozná. Nebál se, protože si byl vědom toho, že jej rodiče vždy vyzvednou a odvedou domů. Byl zavčas seznámen se svou novou rolí, rolí velkého chlapce, který už chodí do školky stejně jako jeho bratr Pavlík, který navštěvuje starší oddělení téže instituce. S obdobnými typy příběhů se lze setkat v předškolním zařízení začátkem každého školního roku. Mnoho dětí prochází touto nelehkou životní fází s rozličnou mírou úspěšnosti. Proč je pro některé děti složitější zvyknout si na nové prostředí než pro jiné? Jak nejlépe pomoci dítěti ve zvládnutí nové situace? Co dělat, když dítě adaptaci na mateřskou školu nezvládá?

Zvláštní, skoro zastrašující název příspěvku. Každý si jistě pod pojmem nebezpečí moderní doby představí něco jiného. Někdo televizi, počítač, elektronickou zábavu, další snad nezdravou stravu či úpadek tradičních hodnot. No a někdo třeba soutěživé školství nebo reklamu a marketing. Co máte vy schované pod pojmem nebezpečí moderní doby?

Na podzim tohoto roku bylo zahájeno šetření vědomostí a dovedností dospělých, které proběhne v celé zemi. Na smysl výzkumu a jeho průběh jsme se zeptali Jany Strakové z Ústavu pro informace ve vzdělávání, která má výzkum na starosti.

UČÍME SE S DĚTMI