Online archiv

Školní rok opět utekl jako voda, v té rychlosti se člověk někdy nestačí ani zamyslet nad tím, co ho potěšilo, či zklamalo. Proto vlastně děkuji za tuto otázku. Začnu raději tou druhou částí, bude jistě kratší a hlavně skončíme tím pěkným. Když se tak zamýšlím… ve škole mě vlastně vůbec nic vyloženě nezklamalo. Ale bývám smutná z rodičů, kteří svým dětem nevytvářejí základní podmínky pro šťastné dětství a nepřipravují je na budoucí život. Zklamaná jsem občas z přístupu veřejnosti ke vzdělávání obecně, a to včetně politické reprezentace. Myslím si, že veřejnost není objektivně informována a velmi často k tomuto přispívají média, která informují jen o negativních situacích a problémech. Jako ředitelka a prezidentka Asociace ředitelů ZŠ jsem zklamaná z neřešení otázky úvazků ředitelů základních škol a z občasné snahy některých zřizovatelů o omezování právní subjektivity škol. Ale co byl nejhezčí zážitek? Jsem člověk, který se umí radovat z maličkostí i z každého dobře prožitého dne. Proto mám vždy radost, když vidím okolo sebe spokojené zaměstnance a usměvavé žáky. V naší škole během tohoto školního roku proběhla řada akcí, které doplňovaly vzdělávací proces, je těžké je všechny vyjmenovat, ale velmi silným zážitkem pro nás dospělé a hlavně děti byla návštěva večerní zoo v Plzni s následným přespáním ve škole. Celou akci organizovala školní družina. Žáci 4. třídy byli úspěšní v testování čtenářské gramotnosti, dokonce se zařadili mezi 10 % škol s vynikajícími výsledky – to vždy potěší. Velkou radost mám také z nové paní učitelky v mateřské škole, díky níž se mateřská škola proměňuje každým dnem. Dále mě potěšil velký zájem rodičů o naši školu, ať již při zápisu do základní, či mateřské školy. Věřím, že sklízíme ovoce za naši snahu, snahu o celkově kvalitní vzdělávání a chápání dítěte jako individuality. Když všichni pedagogičtí pracovníci i ostatní zaměstnanci vědí, kam škola směřuje, je to každodenní zážitek. Za tyto každodenní zážitky děkuji právě jim.

Kde si mohou učitelé na internetu popovídat se svými profesními kolegy? Možností zase tak moc není, ale dobrým tipem je určitě návštěva Metodického portálu rvp.cz, který provozuje Výzkumný ústav pedagogický v Praze.

Vůně, dotek, správná teplota vody ráno i večer, pár kapek éterického oleje na keramické destičce v aktovce nebo v kapse u kalhot, to vše může mírnit únavu, vyčerpání a neklid dítěte, jež trpí některou z dys-poruch. Autorka vychází z dlouholeté zkušenosti. Změny, které se odehrávají při citlivém přístupu k dítěti, mohou být povzbudivé zvláště pro ty, kteří mají dojem, že již vyzkoušeli vše a výsledek je zatím skoro nulový.

Motto: Děti mají dostat takové bohatství, o které by nepřišly, ani kdyby se při ztroskotání zachránily nahé. Fernández de Lisardi (mexický spisovatel 1776–1827)

Karel Hvížďala od 60. let minulého století pracoval v časopise Mladý svět, nakladatelství Albatros a pak byl na volné noze. Podstatnou část svého živora strávil v exilu. Vytvořil přes dvacet knih rozhovorů, pět próz, přes dvacet rozhlasových her a knihy Moc a nemoc médií a Jak myslet média. Jak pohlíží novinář a spisovatel na vzdělávání a mediální výchovu?

Prázdniny = léto. Slunce, potoky, vlčí máky, jahody, les, maliny, voda, duha, hvězdy, moře … Ehm, pardon. Cože, že jsou i jiné prázdniny? Ty ostatní prázdniny? To jsou prázdninečky! Dva měsíce! To jsou prázdniny! Nebo raději dva roky prázdnin! Ne, ne, to je sci-fi. I když, jakápak věda, že pane Juliusi Verne? Dva roky. Ale nejsme přece děti. Zanechme snění, vždyť jsme realisté. A vůbec, i ty dva měsíce jsou až až. Prázdniny…, nemá ono to něco společného s prázdnem? Prázdno. No ano… prázdno. Prázdno… Prázdno se v naší civilizaci téměř bez výjimky musí zaplnit. Ne? Obzvlášť když by to prázdno měly mít děti. (My sami si s ním často nevíme rady…) Musí mít činnost! Ty děti. Aby nerostly jako dříví v lese. Aby se nenudily. Aby něco neprovedly. Aby si neublížily. Aby poznaly něco nového. Aby... však to znáte. Všichni to říkají. Tedy skoro všichni. No dobrá. Tak tedy co s tím? Když vycházíme z průměrného rodinného rozpočtu. Babičky! Jedna jeden týden, druhá druhý týden. To máme čtrnáct dní. To je pěkné ... Ještě tábor. Tři týdny. Výborně! A čtrnáct dní s námi k moři. A týdenní jazykový tábor. To jim jenom prospěje. To máme, to máme… osm týdnů. Kolikpak nám to ještě zbývá? Šest dní. No to už vystačíme s příměstským táborem. Vida, vida. Tak ještě přihlásit, zaplatit. Sbalit. A šup. Vyprat, sbalit a šup. Šup. Šup. A šup.

Pro

Otázka pro Jakuba Tesaře, studijního poradce Fulbright Commission

Sympatického herce Studia Ypsilon možná znáte ze seriálu Ulice, hrál ve filmech Amerika, Mazaný Filip, Eliška má ráda divočinu, Učitel tance nebo Vyhnání z ráje. Je všímavým i vnímavým otcem čtyř dětí a své postřehy publikuje každý měsíc v časopise Děti a my. Zastihla jsem ho v předpremiérovém čase, přesto si našel chvíli a alespoň na pár otázek mi odpověděl.

Na pražskou Základní školu Petřiny – sever jsem nastoupila vloni na jaře jako učitelka prvního stupně. Do procesu jsem se dostala rychle bez dlouhého rozmýšlení. Složila jsem státní závěrečné zkoušky a pak se náhodou uvolnilo místo učitelky v nedaleké škole. Program Začít spolu, podle kterého se vyučuje na prvním stupni naší školy, mě oslovil, tak jsem nabídku bez velkého váhání přijala. Naskočila jsem tak trochu do rozjetého vlaku, jelikož bylo krátce po pololetí a hned jsem se stala třídní učitelkou třetí třídy.

Když jsem kdysi předem avizovala, že příští hodinu budeme pracovat s poezií, obličeje deváťáků se protáhly jak nad hrachovou kaší. Od té doby, co na poezii používám hrnec, žáci nejenže poezii čtou, ale taky veršují.