Online archiv

Jak vidí problematiku nadaných dětí učitel z praxe? Jak zaměstnat žáka, který je se vším hotov daleko dříve než ostatní? „J á už to mám, co mám dělat?“ Tuto otázku slyšíme ve třídě skoro každý den. Situace vzniká prostě proto, že ve třídě většinou nemáme stejně rychlé, bystré, nadané a chápavé děti. Určitá mez „vykřikování“ je docela normální, obzvlášť tehdy, pokud jsou děti živé a komunikativní. Ale jinak (jak jsem je ve svých prvních učebních pokusech přesvědčila) je o hodně výhodnější naučit děti dávat o sobě vědět potichu. Pokud se někomu zajídá tradiční hlášení, zkuste třeba „hlásící kartičky“ - pokud je žák hotov, zvedne kartičku a odliší se tím třeba od někoho, kdo si neví rady a chce poradit (funguje většinou i na druhém stupni). Zpočátku jsem „rychlejší“ děti odbývala oblíbenou větou: „Tak chvilku počkej, než budou ostatní hotovi.“ Brzy jsem však přišla na to, že tato reakce je pro mě poněkud kontraproduktivní - dítě kupodivu nepočkalo, ba naopak, většinou začalo rušit… Vyplatí se proto mít po ruce neustále sadu zajímavých úkolů nebo prostě jen dalších cvičení. Zkušení učitelé namítnou, že to přece není žádný převratný vynález, ale kdo vám to před vstupem do třídy poradí? MOTIVACE ÚKOLY NAVÍC Všimla jsem si brzy, že se tímto způsobem projevují ve třídách stále ty samé děti a zvláště jednomu chlapci byly i mé úkoly navíc pořád málo. Tedy - byly pro něj lehké, měl všechno během minuty hotové, téměř vždycky bez chyby a pak se většinou dožadoval dalších úkolů. Bavily ho hlavně ty, ve kterých se zapojovala logika, něco musel takzvaně rozlousknout. Začala jsem speciálně pro něj na češtinu nosit nejrůznější jazykové rébusy a oříšky. Sám si říkal o další a další úkoly, někdy přišel i po hodině, jestli nemám nějaké úkoly na doma. Začala jsem si ho více všímat. Věděla jsem o něm, že je dobrý na matematiku a že rád hraje deskové logické hry. Tak říkajíc mu to „pálilo“. V hodině ale vydržel v relativním klidu jen tehdy, když měl co dělat, ani o vteřinu déle. Proto ho bavila gramatika, se slohem se nějak popral, ale vyložené utrpení mu působila literatura a hlavně diskuze o textech. Začala jsem mu nosit speciální pracovní listy. Některé jsem našla, jiné jsem připravila sama, každopádně na žádnou hodinu nestačilo mít pouze „obyčejnou“ přípravu. Do dalších nesnází jsem se pak dostávala tehdy, když jsem mu také všechnu práci navíc měla opravit. Kolegyně matikářka mi poradila fintu - před každou hodinou, kde byl zmíněný chlapec, dávala na nástěnku sadu problémových příkladů a na druhou nástěnku jejich řešení. Aby se mohla věnovat ostatním, nechala žáka pracovat samostatně, což mu také většinou více vyhovovalo. Zpětnou vazbu tím takový žák získává jen občas, pokud si chce něco ověřit nebo ujasnit. Není úplně zdravé chválit ho až příliš často (tím pochvalu samozřejmě nezavrhuji), sebevědomí mu totiž většinou nechybí a o svých přednostech ví. Onen chlapec odešel na víceleté gymnázium, ale rok s ním pro mě znamenal velice cennou zkušenost. Podle teorie, kterou si pamatuji ze školy, se nejspíše jednalo o „nadaného žáka“, ale jistě to tvrdit nemohu, protože jsem si to nikde neověřila. Předpokládám, že mu gymnázium v tomto směru neuškodí. Ex post jsem se o problematiku nadaných žáků ve škole začala trochu více zajímat.

Určitě je mezi vašimi žáky mnoho nadaných. Nadání se ale nemusí poznat podle toho, že má dítě nadprůměrné známky a všeobecně dobře ve škole prospívá. Výrazné nadání se objevuje i u žáků, kteří například na školu zdánlivě „kašlou“. Naučme se objevovat talent našich dětí a podporovat je v jejich jedinečnosti.

Není sporu o tom, že pedagogický projekt Krajina za školou je přesně to, co učitelé, kteří hledají, čím naplnit nové vzdělávací programy, potřebují. Jenže stojí o to? A umí vůbec potenciál tohoto projektu využít? Za poslední dva roky se do práce postavené na srovnávání historických a současných fotografi í krajiny a lidských sídel zapojilo šedesát škol, zhruba dalších šedesát na něm pracuje v současnosti. To není málo, ale stojí za to podívat se zblízka, jak vlastně jejich práce vypadá.

Letos skládá 20 tisíc maturantů hlásících se na různé obory obsahově shodné příjímačky na vysoké školy. AŽ se hlásí na práva, pedagogickou, filozofickou, či přírodovědeckou fakultu, musí uchazeč projít testem obecných studijních předpokladů, který u nás zprostředkovává firma Scio. Je takový model správný?

Proč děti lžou? Jak se postavit k situaci, když zjistíme, že nám dítě lhalo?

Návštěvu muzea, multikulturní nebo sexuální výchovu lze podat pomocí zážitkové pedagogiky tak, že si žáci poznatky prožijí na vlastní kůži. Přinášíme inspiraci z našich workshopů, které se těmito tématy zabývaly.

Chtěla jsem se zeptat, jak je to s omluvenkami od lékaře. Může škola požadovat, aby veškeré omluvenky pocházely od lékaře? Proč omluvenka od rodičů nestačí? Vanda Novotná, Praha

JAROSLAV DUŠEK

Rubriku Pro a proti v tomto čísle nevěnujeme otázce, na kterou se dá odpovědět „pro“ či „proti“, případně „ano“ nebo „ne“. Porovnáme pohled dvou lidí z praxe na střední odborné školství: ředitelky SOU gastronomie v Praze Mgr. Hany Líbalové, zástupce ředitele na SOU gastronomie Hamlet v Dánsku Franka Nillsona a zástupkyně z Národního ústavu odborného vzdělávání Zoji Franklové. V době, kdy se připravují RVP pro střední odborné školství, je toto téma více než aktulání.

Podle mého názoru je slovní hodnocení výborná věc; já sama jsem ho kromě klasické známky používala u velkých čtvrtletních a pololetních písemek u třěťáků. Na vysvědčení se psalo jen žákům, kteří o to požádali (respektive žádali rodiče). Rodiče by si však měli uvědomit, kolik práce je to navíc a aspoň za to být trochu vděční. Myslím, že to většina z nich bere jako samozřejmost. Přitom vypracování jednoho hodnocení trvá nesrovnatelně déle, než uvážení známky. Bohužel jsem se ve škole často setkala s tím, že žáci nebyli téměř ochotni něco dělat, když za to nebyla známka (typická otázka: A bude to na jedničky nebo na známky?). Ve své třídě se mi povedlo děti v tomto směru vychovat -např. za slohová cvičení nazvaná volná psaní děti dostávaly místo známek do sešitu samolepku. Časem už děti samy dokázaly ohodnotit, co se jim povedlo, na co se vykašlaly apod. Známka nebyla to nejdůležitější. U ostatních tříd jsem ale příliš úspěšná nebyla. Dodnes nechápu, jakým způsobem mám hodnotit výchovy, když tam jde obvykle hlavně o prožitky. A ještě poznámka k pochvalám, podle mě jsou důležité. Kladné hodnocení je pro ně velmi motivující a z mého hlediska je nezastupitelné v utváření osobnosti. Sama jsem, ač dobrá žačka a vcelku bezproblémové dítě, nikdy od rodičů pořádnou pochvalu neslyšela a dodnes je mi to líto, řekla bych, že to hodně ovlivnilo moje sebehodnocení. U svého dítěte pochvalu používám často i za snahu, která je pro mě důležitější než samotný výsledek. Ale hodnocení by nemělo být jen pozitivní. Ve slovním hodnocení přetrvává trend hodnotit pozitivně (což je relativně snadné), ale negativní hodnocení je velice často obaleno do nejrůznějších eufemismů a nicneříkajících vět.

Na otázku „Mají děti nerovné šance?“ v rubrice Pro a proti v březnové Rodině a škole odpovídám ANO. Jednoznačně souhlasím s prof. Petrem Marešem a tento názor mohu také doložit vlastním životem. Narodila jsem se začátkem sedmdesátých let v dělnické rodině. Kolem roku 1980 začali naši rodiče stavět rodinný domek a neměli příliš peněz nazbyt. Základní vzdělání jsem ukončila s průměrnými výsledky. Hlásila jsem se na střední ekonomickou školu, ale po nepřijetí jsem nakonec pokračovala na gymnáziu. V roce 1990 jsem - částečně pro své podprůměrné výsledky ve studiu a také na popud rodičů, kteří už neměli dostatek financí, aby mě déle podporovali - nastoupila do zaměstnání v automobilovém podniku. Dvanáct let jsem tam velice ráda pracovala ve skladu s nářadím a výrobními pomůckami. Když přišla restrukturalizace, bylo nutné najít jiné vhodné zaměstnání. Kde se uplatnit s úplným středním vzděláním s maturitou? Moje zprostředkovatelka na úřadě práce mi jasně řekla, že nové zaměstnání budu hledat jen těžce. Po rekvalifikačním kurzu na ošetřovatelku jsem nastoupila u organizace, která zprostředkovává asistenční službu postiženým a seniorům. Při částečném úvazku jsou mi vypláceny sociální dávky do životního minima. Už třetím rokem „doháním“ tolik potřebné vzdělání na Vyšší odborné škole sociální, abych se jednou mohla živit alespoň jako sociální pracovnice. Situaci sociálně slabých rodin znám také ze svého okolí. Rodiče tyto děti vedou k tomu, aby se rychle vyučily a šly vydělávat peníze, a pokud možno se osamostatnily. Když už se někteří pokusí poslat své děti studovat na střední školu s maturitou do vzdálenějšího města, většinou si po čase uvědomí, že jsou pro ně náklady na studium příliš vysoké. Každý rodič vzdělávajícího se dítka nebo samostatný student ví, kolik stojí dojíždění, internát nebo soukromé ubytování. Jsem vděčná svým rodičům, že mě stále podporují při studiu ve 40 km vzdáleném městě, protože sama bych to ze sociálních dávek rozhodně nezvládla! Věřím tomu, že kdyby byli mí rodiče v době mého dospívání bohatší a vzdělanější, motivovali by mě už tehdy k pokračování ve studiu na vysoké škole. Doma mi chyběla široká knihovna, kterou jsem vídala u některých spolužáků z gymnázia. Měli vzdělané rodiče, kteří podporovali své děti, aby šly stejnou cestou. O zajímavých rozhovorech s vlastními rodiči na různorodá témata o přírodě, vědě, technice a společnosti jsem si mohla nechat jen zdát. Přesto jim patří obrovský dík za lásku a péči, kterou mi projevovali a projevují.

Byť si nesmírně vážím lidských i profesních kvalit dr. Grygara, nemohu souhlasit s ním a se všemi sympatizujícími (č. 2/2007), kteří obhajují názor, že maturita bez matematiky by byla pouhou atrapou. Tím nepopírám její pozitivní vliv na rozvoj logického myšlení. Bohužel však pozoruji již několik let zajímavý jev, že matematiku tvrdě prosazují za povinnou zejména ti, kterým jde, šla a mají pro ni vlohy. Znám nemalé množství lidí, kteří propadli z matematiky a dnes patří mezi vynikající odborníky ve svých oborech a jsou i kvalitními univerzitními pedagogy. Nezapomínejme na to, že jsou jedinci s dyskalkulickou poruchou, a my bychom jim rozhodně neměli až totalitně bránit v rozkvětu právě skrze matematiku.