Online archiv

Mají žáci základních škol dostatek pohybu? Dle doporučení Světové zdravotnické organizace je třeba dosáhnout alespoň „60 minut pohybové aktivity každý den v týdnu“. V našem průzkumu jsme se pokusili zjistit, zda žáci alespoň v průměru tento limit splňují.

V projektu K2 - kvalita a konkurenceschopnost v neformálním vzdělávání (realizátory projektu jsou ministerstvo školství a Národní institut pro další vzdělávání), v klíčové aktivitě Metodická podpora uznávání neformálního vzdělávání, vznikla publikace s názvem „METODIKA - kompetence, kvalita, kvalifikace, (sebe)koncepce pro NEFORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ“. Je určena především pracovníkům pracujícím s dětmi a mládeží v nestátních neziskových organizacích (NNO), kteří mohou nabyté kompetence využít ve své praxi a postupně zkvalitňovat volnočasové aktivity. Zkvalitňování neformálního vzdělávání, tedy i volnočasových aktivit, má přímý dopad na děti a mládež, a je dobré, aby tuto informaci vnímali i rodiče. Právě oni jsou a budou vždy zodpovědní za to, k čemu děti vedou a směřují.

Úkoly. Slovo, při jehož vyslovení někdo pokrčí rameny, protože je zvládá tak řečeno levou zadní, zatímco jinému přeběhne mráz po zádech.

V nové učebnici Zeměpisu pro 7. ročník etablovaného pedagogického Nakladatelství Fraus je Jižní oceán! Mnozí geografové, instituce (National Geographic Society) i státy (Argentina) sice popírají, že Jižní oceán vůbec existuje - ale v Zeměpisu 7 z Frause je. A výklad o něm je doplněn zmínkou, že to mnozí popírají. Tento příklad novou řadu geografických učebnic Fraus poměrně dobře charakterizuje: Jsou moderní, progresivní a sebevědomé. Text: Petr Kukal

„Dítě je básník velké odvahy,“ napsal kdysi znalec češtiny František Jílek. Jeho maximu můžeme konfrontovat s několika sbírkami současné folklorní poezie dětí, které v posledních letech vyšly.

Praktická příloha pro rodiče budoucích primánů

Čím více figur světové i domácí historie si žáci a studenti nabiflují do hlavy, tím méně toho tuší o dějinách vlastního rodu. I kdyby toto odvážné tvrzení platilo jen částečně, vyplývá z něj, že cosi není v pořádku. Jak to napravit?

Každý se nemůže jmenovat Gellner, Rosenberg nebo Belmondo. Jsou také jména jako Vomáčka, Hujer, Křivák, Povolná, Kulhavá, Šťourač, Vrzal, Míča nebo Nejedlý. I s nimi se musí žít a chodit do školy.

Jaká je role a význam gymnázia v 21. století? Lépe řečeno, jaký je smysl klasického všeobecného vzdělání v moderním světě? To bylo jedno z hlavních témat našeho rozhovoru se středoškolským učitelem Jaroslavem Tulkou.

„Jaký předmět vám ve škole chybí? Co byste chtěli, aby vás škola naučila?“ Ptali jsme se žáků 2. stupně ZŠ.

To ráno jsem si připadal jako ve filmu od Felliniho. Hrkám si to do školy stařičkou škodovkou, když vtom se proti mně z mlhy vyřítí po silnici dva koně s rudými chocholy na hlavách. Jen taktak stočím vozidlo k pangejtu a na poslední chvíli se vyhnu kopytům lipicánů a posléze i biči a nadávkám koňáka, kterému utekli. Znamená to jediné. Do naší obce zavítal cirkus a mě čekají doklasifikační zkoušky jeho školou povinných členů. „Tak co, Tondo, učil ses?“ zahajuji zkoušení z fyziky, u nějž přísedím. „Jo, každej den!“ ujišťuje nás Antonín, avšak my s kolegou víme své. Před prázdninami jsme mu přelepili z boku stránky v učebnici průhlednou izolepou. Lepenka neporušena, učebnice panensky netknutá. „Kdo to byl Archimédes?“ Nic. „Neznáš Archimédův zákon?“ „Jo, znám! Oko za oko, zub za zub…“ Zhruba v tomto duchu se nese zkoušení, které skončí vždy tak nějak dostatečně, aby se vlk školství nažral, ale mladý nadějný artista zůstal celý. Jsou to zvláštní žáci. Dítka cirkusáků a kolotočářů, jež navštěvují školu sporadicky, tedy zrovna když nejsou na štaci. Nosí lesklé bundy, vynikají v tělocviku, školní besídky zásobují cukrovou vatou a na učení je moc neužije. Povinnou docházku si ale odkroutí. „Jestli se, Arnošt, nebudeš učit, seberu ti cigarety!“ upřímně hrozila matka žákovi 8. třídy před kárnou komisí. Na střední školu už obvykle tito jauneráci nepokračují, neboť musejí pokračovat v živnosti svých rodičů. Zvláště dívky mívají už na základce vybrané ženichy, aby šapitó či houpačky zůstaly ve správných rukou. Vzpomínám na dva sourozence, s nimiž jsem prožil celé pololetí. Jejich tatínek, klaun, si totiž při „žonglu“ natáhl sval a nemohl vystupovat. Byly to milé děti. Patrik dokázal zvednout nad hlavu židli i se spolužákem, Žaneta nosila bundu v barvách americké vlajky. Interně jsme jim říkali „ekologové“. Písemky odevzdávali obvykle bez jediné čárky, čímž šetřili naše lesy i nervy. Jen při geometrii nemohla matikářka zaboha přijít na to, proč Žaneta není schopna narýsovat pravítkem rovnou čáru, ale stále dělá vlnovky. Až pohled na její dlouhé nalakované nehty prozradil, že vždy tužkou poctivě obtáhla nehet po nehtu čnící nad pravítkem. Když mi jejich máti psala SMS, že děcka mají „angýnu“, bylo jasné, že se v okolí koná pouť. Na jedné jsem se byl podívat. Žaneta mi udělala zdarma langoš, zatímco jsem obdivoval Patrikovy kejkle na jednokolce. A jelikož se právě chystala školní akademie, napadlo mne, že namísto tradiční recitace využiji jejich skutečných schopností. Slovo dalo slovo. V den D praskala školní jídelna ve švech a „duo Chari-wari“ zahájilo program plný překvapení. Žaneta v kostýmu harémové tanečnice vskočila na jeviště bujným saltem, načež přidala několik kozelců, výkrutů a dalších akrobatických kousků. Nakonec se prohnula vzad do mostu a do zubů uchopila růži, jež ležela na linoleu. Dalších pugétů se dostalo publiku od Patrika, který vjel na scénu na jednokolce ve stříbrné kombinéze a jako Večerníček rozhazoval umělohmotné květy. Po kouzelnickém triku s živým králíkem následoval žongl a balanc s talířem na tyčce. Avizované komické číslo „Osel, který umí odčítat“ už žel neproběhlo. Na pódium se totiž prodral ředitel školy a produkci Chari-wari ukončil. Patrikovi sebral z balanční hůlky talíř s poukazem, že je ze školní jídelny, načež do mikrofonu vykoktal, že na akademii čekal Nerudu, a ne kotrmelce. Pak dodal, že králík do jídelny nesmí (onehdy byl k obědu) a jízda bez držení je proti předpisům (jednokolka nemá řídítka). Diváci oněměli. Pouze v rohu jídelny se hurónsky smál pán se zavázanou rukou, který se domníval, že dění na pódiu je součástí programu. Byl to tatínek Patrika a Žanety, jenž jako profesionální komediant uměl ocenit kolegu klauna. Div že se nepřidal s replikou: „Páne šiditeli, může se šiditeli šíkat vole a volovi pán šiditel?“ Rád bych ctěné čtenáře odkázal na video, kde byla show zachycena. Bohužel, jistá maminka, jež tam pomáhala v bufetu, po spatření záznamu zjistila, že se na chvíli sehnula pro štrúdl a vykoukla jí tanga, proto nedala povolení záznam zveřejnit. Jakožto právnička to doložila paragrafem a pohrůžkou sankcí. Dnešní školství je prostě jeden neskutečný cirkus. Kam se hrabe Berousek!