Online archiv

Zbožňuji rodiče, kteří milují své děti takové, jaké jsou, ať jsou, jaké jsou, nelakují si je na růžovo a spolupracují se školou. Taková byla kupříkladu maminka Tomečková. Učila jsem dvě z jejích dětí, oba starší kluky. Petra zvaného Velkej Tomeček, protože byl nejstarší, a Libora, zvaného Malej Tomeček, protože byl mladší. Paradoxně by Malej Tomeček o 3 cm vyšší než Velkej Tomeček, který měřil „pouze“ 201 cm. Libor, tedy Malej Tomeček, charismatický brunet, to vedl tak, že šestileté gymnázium studoval sedm let, a když propadl, dostal se ke mně do třídy. Hned prvního září se ke mně na chodbě přitočil, otcovsky mi položil paži kolem ramen a z výšky 204 cm rozšafně zahlaholil: „Paní profesorko, já jsem vám chtěl poděkovat, že jste se mne tak ujala.“ Pravdou je, že za ty tři roky, co jsem Liborovi dělala třídní, jsem ho několikrát měla chuť zabít, což pravidelně končilo tím, že jsem do něj bezmocně bušila pěstičkami, zatímco on na mne zkroušeně shlížel, a jednou se málem zabil sám. To se mi na školním výletě na konci předmaturitního ročníku pochlubil, že má za dva týdny seskok padákem. „Neblbněte, Libore, nedělejte to, zabijete se,“ zrazovala jsem ho tehdy. „Nebojte se, paní profesorko,“ chlácholil mne, „já mám průsery jenom ve škole!“ Za dva týdny mi přišla SMS: „Paní profesorko, bylo by možné z důvodu vážného úrazu odložit reparát z matematiky?“ Libor se totiž při seskoku tak kochal, že zapomněl přistávat… Odnesl to kompresní zlomeninou dvou obratlů, díky bohu bez trvalých následků. Do maturitního ročníku nastupoval kvůli úrazu s individuálním studijním plánem, a to byl konec. Rozložil se tak, že mi došla trpělivost a donutila jsem ho jít k psycholožce. Výsledek? ADHD, dříve LMD. Vnímání času na úrovni osmiletého dítěte. To jsem se dozvěděla v den jeho maturitního plesu. Maminka ale diagnózu znala už od první třídy, jen jí připadalo, že je Libor moc velký na to, aby se na to vymlouval. S maminkou jsme vedly dlouhé telefonické hovory, vždycky jsme si perfektně popovídaly, ona Liborovi nikdy neomlouvala nic, co k omluvení nebylo, a když už ji štvaly jeho výmluvy na to, že je mu špatně, klidně mu do omluvňáku napsala menstruační bolesti. Jednou jsme takhle zase telefonovaly a do toho se z kuchyně (mojí) ozvalo řinčení skla, rachot a zvuk tryskající vody. Můj kocour chytal mouchu na okně nad dřezem. Skočil na záclonu, serval ji i s konzolou, spadl přitom do dřezu s nádobím, které z části vyhodil na podlahu, a jak se sápal ven, spustil pákovou baterii. Zavřela jsem vodu a převyprávěla paní Tomečkové, co se odehrálo. „To víte, nejchytřejší kotě z vrhu,“ poznamenala jsem na závěr. „No, to je Libor taky,“ povzdechla si paní Tomečková. Posledního půl roku jsem Liborovi plánovala učení vždycky na dva dny dopředu, to byl časový horizont, který zvládal. Dodělal takhle neklásko z němčiny, dokončil druhé pololetí. Na maturitu už se učil sám a zdárně odmaturoval. Boj s vysokými školami zatím prohrává, ale kdo ví, třeba kolem třicítky opravdu dospěje a nakonec i dostuduje. Vždyť je to nejchytřejší kotě z vrhu.

Jako jeden z největších problémů při nástupu romských žáků do škol a v průběhu prvních ročníků bývají jejich učiteli uváděny potíže s českým jazykem. S jakými jazykovými zkušenostmi tedy romské děti do školy přicházejí?

Na gymnázium jej pro třídní původ – stejně jako jeho bratra – odmítli nebo nesměli vzít. Proto vstoupil do učení na jemného mechanika. Jeho matka se nevzdala a vyjednala mu možnost chodit současně na večerní gymnázium. Maturoval na samé jedničky, ale na vysokou zase nemohl. Později se na vysokou školu dostal, a to na přímluvu jednoho z komunistických funkcionářů, který trval na tom, že talentovaní lidé by měli studovat.

JE NAVÁZAT KONTAKT

SERIÁL JAZYKOVÝCH FEJETONŮ PAVLY LOUCKÉ

Pokud vás láká potkat se s cizí kulturou, nabídněte zahraničnímu studentovi na pár měsíců či na rok místo ve své rodině. Vaše děti naopak mohou vyjet ven. Hostitelský program organizace AFS propojuje děti a rodiny z celého světa.

Mít zdravé dítě je přání všech rodičů, bohužel ne vždy se toto jejich přání splní. Rodiče mají představy o svém rodičovství, o tom, jak budou dítě vychovávat, často mají také určitá očekávání. Vývoj dětí s autismem bývá atypický.

V PŘÍRODĚ!

Malostranské gymnázium vzniklo před osmnácti lety a přislíbilo tenkrát dvě věci: že bude spolupracovat se základní školou, která v budově v Josefské ulici sídlila, a že bude na gymnázium přijímat také žáky s poruchami učení. Závazky dodržuje podnes. „Chceme být školou otevřenou směrem ven, chceme, aby sem žáci chodili rádi, a z toho vyplývá vše, co děláme,“ říká ředitel školy Tomáš Ledvinka a pokračuje: „Kolem nás jsou školy, které pravidelně patří mezi deset nejlepších. My se snažíme, aby naše škola byla vůči dětem vstřícná, aby si u nás studenti našli přátelské prostředí, a když to přinese i kvalitní výsledek, tak jsme samozřejmě rádi. Neusilujeme tedy v první řadě o to, abychom byli na špičce žebříčku, přesto se na ni postupně dostáváme.“

POMALÝ ROZJEZD

„Naučil jsem se to na jedničku, uměl jsem to tak na dvojku, odpovídal jsem na trojku, ale vona řekla, že mi čtyřku nedá, a dala mi pětku,“ vysvětloval svůj studijní neúspěch taťuldovi Hurvínek. Někdy jako bych měla Hurvínků plnou třídu. „Včera večer jsem to uměla úplně perfektně!“ „Já vím, jak to je, akorát nevím, jak to říct!“ „Jak je možné, že Pepíček dostal ze čtvrtletky tak ošklivou známku? Vždyť on u toho učení seděl celý večer!“ „Já jsem si to četl aspoň třikrát!“ Ani bych nespočítala, kolikrát jsem tyto věty slyšela. A ani ne v různých obměnách (dobře, nejsou to všechno Pepíčkové a někdo si to četl i pětkrát). Za vším se skrývá zklamání z toho, že vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. Odpovědi jsou přitom tak jednoduché. Na velkou písemku se nestačí učit večer předtím. Pokud někdo něčemu opravdu rozumí (a netrpí poměrně vzácnou expresivní dysfázií), umí to i vysvětlit. Přečíst si něco neznamená naučit se to. A jsme u toho. Spousta dětí se neumí učit a jejich rodiče jim s tím nedokážou poradit. Dbají na to, aby se dítě učilo hodně, ale už nedohlédnou na správnou techniku. Ona se totiž hledá dost špatně a to, co pomáhalo při učení mamince či dědečkovi, nemusí vyhovovat dítěti. Velmi často nezbývá než se vydat cestou pokusů a omylů a počítat s tím, že ještě mnohokrát zakopneme, než se ze záludných zákrut a přes bludné kořeny konečně dostaneme na pohodlnou asfaltku vedoucí ne třeba rovnou k vyznamenání, ale rozhodně k lepším výsledkům. Za prvé – je důležité přípravě do školy věnovat dostatek času. Obvykle se uvádí, že za každý rok školní docházky je to minimálně deset minut denně. Prvňáček deset minut, druháček dvacet minut, deváťák – ó, hrůzo – hodinu a půl. Včetně víkendů. Pro studenty gymnázií rovnou násobte dvěma. Hodina denně u šesťáka není tak moc, zvlášť když je správně využitá, a to je to, co nás teď zajímá. Spousta rodičů se spokojí s tím, když dítě oznámí „jdu se učit“, zavře se do pokojíčku a až do večeře o něm není slyšet. Když potom v žákovské objeví trojky, čtyřky a hůř, nějak jim to nepasuje dohromady. Těch hodin strávených nad učením – a takový výsledek?! Zavírá-li se potomek do pokojíčku vybaveného počítačem, je po záhadě. Znáte to, když se máte pustit do práce, do které se vám fakt nechce… Ještě udělám tohle a tamto… Vaši potomci se chovají úplně stejně. Juknu na mail, zkontroluju Facebook, jenom dohraju úroveň… No a odpoledne je v háji. Takže za druhé – dítě se musí učit tam, kde není rozptylováno. A za třetí – musí se učit efektivně. To znamená tak, aby látku pochopilo a aby se informace účinně přenesly z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Ano, takhle prosté to je. Stačí splnit tyto dvě podmínky. K zafixování informace v dlouhodobé paměti je potřeba, aby se s ní dítě setkalo rozhodně více než jednou. Ideální je, když si po příchodu ze školy zopakuje, co se dozvědělo, třeba tak, že to vypráví rodičům nebo že si projde sešity. Pokud nemá předmět hned nazítří, musí se k látce vrátit znovu před další hodinou a osvěžit si ji. Kromě obecně rozšířeného vypisování a podtrhávání je dobré zapojit i techniky, které dítě nutí s informacemi pracovat. Dobrá je například pyramida – do jednoho políčka v její špičce má dítě zapsat nejdůležitější informaci z toho, co se naučilo, do druhého řádku dvě méně důležité atd. Učí ho to „vyhmátnout“ to podstatné. Další velmi užitečnou technikou je vytváření myšlenkových map, které dětem pomáhají hledat souvislosti a spojitosti a cvičí logické uvažování. Známky se pořád nelepší? Je dost dobře možné, že vaše dítě už dosáhlo svého maxima, ať se vám to líbí, nebo ne. Nebo se ke slovu hlásí dosud neobjevená specifická porucha učení, kterou zatím kompenzovalo nadprůměrným intelektem, a potíže začala dělat až při přechodu na druhý stupeň ZŠ nebo na víceleté gymnázium. Pak neváhejte a šup do pedagogicko-psychologické poradny.