NEJCHYTŘEJŠÍ KOTĚ Z VRHU

Zbožňuji rodiče, kteří milují své děti takové, jaké jsou, ať jsou, jaké jsou, nelakují si je na růžovo a spolupracují se školou. Taková byla kupříkladu maminka Tomečková. Učila jsem dvě z jejích dětí, oba starší kluky. Petra zvaného Velkej Tomeček, protože byl nejstarší, a Libora, zvaného Malej Tomeček, protože byl mladší. Paradoxně by Malej Tomeček o 3 cm vyšší než Velkej Tomeček, který měřil „pouze“ 201 cm. Libor, tedy Malej Tomeček, charismatický brunet, to vedl tak, že šestileté gymnázium studoval sedm let, a když propadl, dostal se ke mně do třídy. Hned prvního září se ke mně na chodbě přitočil, otcovsky mi položil paži kolem ramen a z výšky 204 cm rozšafně zahlaholil: „Paní profesorko, já jsem vám chtěl poděkovat, že jste se mne tak ujala.“ Pravdou je, že za ty tři roky, co jsem Liborovi dělala třídní, jsem ho několikrát měla chuť zabít, což pravidelně končilo tím, že jsem do něj bezmocně bušila pěstičkami, zatímco on na mne zkroušeně shlížel, a jednou se málem zabil sám. To se mi na školním výletě na konci předmaturitního ročníku pochlubil, že má za dva týdny seskok padákem. „Neblbněte, Libore, nedělejte to, zabijete se,“ zrazovala jsem ho tehdy. „Nebojte se, paní profesorko,“ chlácholil mne, „já mám průsery jenom ve škole!“ Za dva týdny mi přišla SMS: „Paní profesorko, bylo by možné z důvodu vážného úrazu odložit reparát z matematiky?“ Libor se totiž při seskoku tak kochal, že zapomněl přistávat… Odnesl to kompresní zlomeninou dvou obratlů, díky bohu bez trvalých následků. Do maturitního ročníku nastupoval kvůli úrazu s individuálním studijním plánem, a to byl konec. Rozložil se tak, že mi došla trpělivost a donutila jsem ho jít k psycholožce. Výsledek? ADHD, dříve LMD. Vnímání času na úrovni osmiletého dítěte. To jsem se dozvěděla v den jeho maturitního plesu. Maminka ale diagnózu znala už od první třídy, jen jí připadalo, že je Libor moc velký na to, aby se na to vymlouval. S maminkou jsme vedly dlouhé telefonické hovory, vždycky jsme si perfektně popovídaly, ona Liborovi nikdy neomlouvala nic, co k omluvení nebylo, a když už ji štvaly jeho výmluvy na to, že je mu špatně, klidně mu do omluvňáku napsala menstruační bolesti. Jednou jsme takhle zase telefonovaly a do toho se z kuchyně (mojí) ozvalo řinčení skla, rachot a zvuk tryskající vody. Můj kocour chytal mouchu na okně nad dřezem. Skočil na záclonu, serval ji i s konzolou, spadl přitom do dřezu s nádobím, které z části vyhodil na podlahu, a jak se sápal ven, spustil pákovou baterii. Zavřela jsem vodu a převyprávěla paní Tomečkové, co se odehrálo. „To víte, nejchytřejší kotě z vrhu,“ poznamenala jsem na závěr. „No, to je Libor taky,“ povzdechla si paní Tomečková. Posledního půl roku jsem Liborovi plánovala učení vždycky na dva dny dopředu, to byl časový horizont, který zvládal. Dodělal takhle neklásko z němčiny, dokončil druhé pololetí. Na maturitu už se učil sám a zdárně odmaturoval. Boj s vysokými školami zatím prohrává, ale kdo ví, třeba kolem třicítky opravdu dospěje a nakonec i dostuduje. Vždyť je to nejchytřejší kotě z vrhu.