Online archiv

Možná se ptáte, co je to za hloupou otázku. Přece ta, kterou se učíme v jazykovce nebo ve škole. Ve chvíli, kdy nám někdo neuzná americké fall, protože by se správně mělo používat britské autumn, asi něco není úplně v pořádku.

Vaše agentura prováděla výzkum, zda studenti umí číst v jízdních řádech. Jaký byl výsledek?

Před volbami jsme mohli zaslechnout z úst některých politiků ostrou kritiku státních maturit, které mají doplnit a z části nahradit tradiční formu maturitních zkoušek. Dokonce se mezi politiky objevil názor, že by bylo vhodné státní maturity zrušit. Do veřejného povědomí, jež bylo dříve právě ze strany politiků formováno spíše k vstřícnosti vůči státním maturitám, tak vstoupila nejasnost, kterou navíc zesilují protesty odvážných učitelů.

V předchozích dvou číslech časopisu nám autorka poradila, jak nejlépe zacházet s extraverty a introverty. Dnes se dozvíme, jak to zařídit, aby ve škole prospívaly smyslové i intuitivní děti. Důležité je umět se ptát a umět jim zadávat práci v souladu s jejich preferencemi a učebním stylem.

Vyčerpává vás práce učitele, ale nechcete to dát najevo? Nevíte, jak si poradit s třídním kolektivem? Cítíte se unavení a zranitelní, přestala vás práce učitele bavit a chybí vám podpora? Nerozumíte si s kolegy ve škole? Nebo nevíte, jak prosadit své nápady? Cítíte se nevyužití a nekreativní? Nenaplňuje vás práce? Chcete své problémy řešit a nevíte, jak na to? Máte problémy v osobním životě? Odkládáte řešení svého života na pozdější dobu a říkáte si: „Později“ nebo „potom“? Nebo možná jen chcete žáky správně motivovat k lepším výkonům? V tom případě potřebujete koučink.

Karel Hvížďala od 60. let minulého století pracoval v časopise Mladý svět, nakladatelství Albatros a pak byl na volné noze. Podstatnou část svého živora strávil v exilu. Vytvořil přes dvacet knih rozhovorů, pět próz, přes dvacet rozhlasových her a knihy Moc a nemoc médií a Jak myslet média. Jak pohlíží novinář a spisovatel na vzdělávání a mediální výchovu?

Otázka pro Jakuba Tesaře, studijního poradce Fulbright Commission

Na pražskou Základní školu Petřiny – sever jsem nastoupila vloni na jaře jako učitelka prvního stupně. Do procesu jsem se dostala rychle bez dlouhého rozmýšlení. Složila jsem státní závěrečné zkoušky a pak se náhodou uvolnilo místo učitelky v nedaleké škole. Program Začít spolu, podle kterého se vyučuje na prvním stupni naší školy, mě oslovil, tak jsem nabídku bez velkého váhání přijala. Naskočila jsem tak trochu do rozjetého vlaku, jelikož bylo krátce po pololetí a hned jsem se stala třídní učitelkou třetí třídy.

Paříž, Londýn, Berlín, Mnichov, Brusel, Sydney. Všude tam pomáhá ČESKÁ ŠKOLA BEZ HRANIC vychovávat děti, jež mají k češtině blízko, ale jejich nejsilnější jazyk to není. Obdobně i v českých školách přibývá žáků, kteří naši národní řeč neovládají na úrovni rodilých mluvčích. Ať už jde o děti českého původu žijící v zahraničí, nebo o cizince vyrůstající v České republice, smekáme obvykle před jejich umem přirozeně se pohybovat v několika kulturních a jazykových prostředích, a mučíme se otázkou, kterak jim umožnit, aby si naši mateřštinu pěstovaly a rozvíjely. Zkušenosti z francouzské metropole přinesou snad inspiraci i učitelům v Česku. Jak se malí kosmopolité mohou učit kultivovaně vyjadřovat v řeči našich předků?

DÍL II: Co o nich říkají někteří učitel é?

Na Slovensku přišli po prázdninách učitelé do škol a standard zaměřený na sbírání kreditů za další vzdělávání byl hotov. Čeká snad české učitele totéž překvapení a tytéž chyby? Ze zkušeností v Holandsku vyplývá, že mají-li standardy učitelům pomoci zlepšovat práci, je lepší, když se podílejí na jejich tvorbě a když pak sami mohou porovnávat kritéria uvedená ve standardu se svou vlastní výukou.