Online archiv

Dcera studuje na Open Gate již čtvrtým rokem osmileté gymnázium. Před tím navštěvovala českou základku v místě svého bydliště, tudíž máme srovnání s oběma modely. Podle mého názoru je kladem Open Gate individuálnější přístup k dětem, větší prostor pro diskusi mezi studenty a pedagogy. Velmi se mi líbí způsob hodnocení – děti pracují s bodovým hodnocením svých školních výsledků, které je vyjádřeno procentuálně. Prostřednictvím počítače tak mohou aktuálně sledovat, jak se jim podařilo zvládnout ten který úkol či písemnou práci. V případě, že se jim něco nezadařilo na první pokus, mají možnost opravy (např. opravného testu), ale musí být proaktivní, sami se k opravě přihlásit. Takže místo aby pokračovali v probírané látce bez pochopení předchozí, využijí většinou možnosti opravy a danou látku se naučí a pochopí ji a mohou tak snáze navázat na následné probírané učivo. Velmi mne také zaujala práce v třídním kolektivu. Skoro každý student má své „silné“ a „slabší“ předměty, čehož využívá pedagog k tomu, aby v průběhu hodiny spolu děti spolupracovaly. Např. v hodině matematiky může jeden student pomoci jinému a ten, protože je například humanitního zaměření, pomůže svému spolužákovi v hodině angličtiny. Děti tak pracují pod menším stresem a zároveň ve třídě panuje přátelská a uvolněná atmosféra. Přirozeně tím postupně dochází k směrování studentů k jejich budoucímu zaměření studia. Slabých stránek jsme zatím moc neobjevili, za což jsme velmi rádi. Jen je pro nás bohužel nevýhodou umístění areálu školy. Přestože se škola nachází pouze dvacet minut autem od našeho bydliště, musíme dceru do školy denně vozit, protože rozumné spojení MHD neexistuje. Domnívám se, že v mnohém by Open Gate mohl být pro české školy a jejich pedagogy inspirací. Na druhou stranu si myslím, že i v českém školství již existují školy s velmi kvalitní výukou, v mnohém se podobající výuce na Open Gate, např. ZŠ v Klánovicích, ve které probíhá výuka podle programu Začít spolu a kterou dcera navštěvovala před přijetím na Open Gate. Gabriela Šmerdová

10 LET EXISTENCE OPEN GATE: POHLED ZEVNITŘ

Svěřit dítěti klíče od bytu, mobil, jednoduše cokoliv, co vyžaduje jistý zodpovědný přístup, nemusí být sázka do loterie, jak to na první pohled vypadá. Ať tak či onak, jednou k tomu stejně dojde.

Jméno žáka jsem změnila, ale jeho příběh je autentický. Možná vám bude připomínat i něco z vlastní praxe. Bohužel.

MULTIKULTURNÍ A VÍCEJAZYČNÁ PROBLEMATIKA V JAZYKOVÉ VÝUCE

Přinášíme vám další pokračování série článků zaměřených na speciální vzdělávací potřeby žáků (SEN – Special Educational Needs). Více informací, jak s těmito žáky pracovat při výuce cizího jazyka, naleznete v online kurzech pořádaných British Council.

Ledy se prolomily a neuvěřitelné se stalo skutkem. Našemu časopisu se po téměř čtvrt roce odkladů podařilo získat audienci u ministryně školství Kateřiny Valachové.

Na začátku října jsme na ZŠ Mládežnická v Havířově-Podlesí vyměnili tradiční výuku za netradiční poznávání evropských zemí. Každá třída měla za úkol zpracovat malý videoprojekt o jedné evropské zemi. Žáci i učitelé zjišťovali zajímavé informace o státech a jejich jazycích, učili se pozdravy a jiné jednoduché fráze v novém jazyce, maskovali se jako fanoušci, vyráběli vlajky, tančili v rytmu národních i jiných písní, poznávali zajímavé osobnosti. Někteří vyzkoušeli roli kameramana, jiní roli režiséra a ostatní, sladěni v barvě „své“ země, roli filmových herců. Těm nejmenším pomáhali žáci 9. tříd. Nejlepší filmová dílka byla odměněna. Jiný způsob učení se všem líbil a na Evropský den jazyků se těšíme zase za rok.

Elitní sbor ze sborovny byl popsán v odborné literatuře již mnohokrát, nejprecizněji asi ve studii Študáci a kantoři od profesora Žáka. Jak však vypadá „kulometná rota“ v časech - slovy mládeže - wifiny, dotykáčů a emařů? Z obecné čeledi pedagogické se vymyká čerstvá absolventka. Plna elánu a ideálů vymýšlí složité projekty, přetahuje hodiny a myšlenkové mapy si chodí předkreslovat na tabuli už v neděli. Občas ve škole i přespává přikryta mapou Českomoravské vrchoviny. O víkendech navštěvuje semináře typu Dyslexie jako dar, s jejichž výstupy pak seznamuje vyděšené kolegy. Ochotně maluje dětem do památníků, podepisuje se jim na sádry a navazuje s nimi přátelství na Facebooku. Je citlivá k trablům mládí. Zachytí-li při hodině dopis s textem „Březinová je kvalitní řezivo“, ihned vyšetřuje, zda žákyně Březinová není stoupencem hnutí emo a neřeže se. Staří kozáci ze sborovny uzavírají sázky, jak dlouho elévce zápal vydrží - zda do prvního Scio- či Gravido-testu. Ve sborovnách se však najdou i celoživotní nadšenci. Aby zakryli, že školou doslova žijí, mluví ležérním učitelským slangem. „Ten specped z pepsi mi v káboši šeptal -řezáček do blbšule!“ (rozuměj: speciální pedagog z pedagogicko-psychologické poradny v kabinetě naznačoval, že žák, jenž se sebepoškozuje, patří do zvláštní školy). Do euforie tyto fanatiky přivádějí žákovské perličky, které sbírají a stále opakují. „Těleso je v pohybu, když se pohybuje! Chápete to, kolegové?“ Na dovolené v Řecku šplhají na horu Olymp a prosí bohy, aby jejich deváťáci udělali přijímačky. Na konci roku se třídou vypouštějí lampiony štěstí, které vítr obvykle zanese někam, kde zapálí stoh slámy či střechu ředitelovy chaty. Čas od času tito horlivci odjíždějí do „blázní“, jak se říká lázeňským pobytům na psychiatrii. Základní školu jako svého druhu základní vojenskou službu pojímají někteří kruťasové. „Umíš? Neumíš! Sedni. Za pět!“ nemazlí se s omladinou. „Pavelková se řeže? To by mohla jít na truhláře,“ dí cynicky. Žáky, co se zhoupli na židli, nechávají celou hodinu stát. Zabavené mobily vracejí až na konci 9. třídy. S oblibou komolí jména studentů. Stavinohovi říkají Staviruka, čemuž se pak sami hurónsky smějí. Při diskotéce na výletě si nechávají zahrát píseň Né, pětku né! Jejich jména s příslušným komentářem najdete na sociálních sítích, případně vyryta na zdech školy, někdy dokonce i na Eiffelovce či římském Koloseu. Zcela jiný přístup ke škole mají kantorští salámisté. Do školy vcházejí s větou „Jdu se rozdat!“, avšak jejich úkolem č. 1 je vytisknout si jídelníček na příslušný den. Další konání pak směřují k tomu „proučit se“ až do oběda, najíst se a co nejrychleji zmizet ze školy. Na rozdíl od melouchářů, kteří uplácejí školnici, ať posune zvonění na turbo režim, nespěchají do další práce, ale obvykle do hospody. Zde pak nad vychlazeným ležákem vtipkují o Mařce-emařce a nadávají na kantořinu. Práci ve školství jako svého druhu sebepoškozování chápou učitelé, kteří v jiném oboru neuspěli a mají pocit, že učitelováním na nich život spáchal křivdu. „Být kantorem znamená mít zabité dopoledne,“ říkají hořce. Žáci jsou podle nich hloupí lidé s chytrými telefony, případně pézetka (nepublikovatelná zkratka, kde první slova značí parchanta). „Že z dnešních dětí nic nebude?“ uštěpačně rozkládají ve sborovně. „Mohou z nich přece být docela obstojní lupiči, šejdíři, kuplíři, křivopřísežníci, penězokazci, traviči…“ Podobně pateticky prožívají svůj úděl i neúspěšní umělci, kteří skončili za katedrou. Dovede je vytočit k nepříčetnosti, když si žáci hrají na tabletu, místo aby se dívali na velkofilm Křižník Potěmkin a jiné avantgardní pochoutky. Dysgrafikovi, který pod lavicí píše osmý díl fantasy ságy, závistí roztrhají sešit s nápisem Moje bříběhy, neboť sami mají spisovatelský blok a nejsou schopni napsat kloudný verš. Svou sbírku Stradivárky v remorkéru nakonec publikují pod drásavým pseudonymem Kapitán Emo. Kuriózní kategorii tvoří zmatení pedagogové. „Nevíte, kam jdu?“ říkají na chodbě po zvonění nevědouce, kde se nachází třída, v níž mají konat osvětu. Při výtvarce se obvykle pořežou nožíkem na modelínu, takže na výchovné komisi pak není jisté, zda se víc sebepoškozuje Pavelková, nebo její třídní. A tak bychom mohli pokračovat v anatomii sborovny dál. Ale abychom nezapomněli, kromě výše zmíněných typů tam najdete také spoustu sympatických mužů a žen.