Online archiv

Již několik týdnů probíhají v Hongkongu manifestace studentů za svobodné volby. Děje se tam něco jako sametová revoluce? A jací vlastně jsou hongkongští studenti? Otázky jsme položili tamější lektorce anglického jazyka Zuzaně Chvatíkové.

Dnešní mladá generace prý moc nečte. Zato však píše. Alespoň někteří. Důkazem může být celosvětový fenomén zvaný fan-fiction. Fan-fiction, jak název napovídá, je literární žánr vytvářený fanoušky. Základ tvoří dílo již existující, z něhož si nový tvůrce vypůjčí námět, postavy nebo prostředí. Ačkoli se fan-fiction občas blíží parodii, prvotní záměr není výsměšný. Cílem je vytvořit pokračování nebo novou verzi oblíbeného opusu, jímž může být kniha, komiks, film, seriál. Jelikož nejde o záležitost komerční a týká se převážně nezletilých psavců, není tato tvorba kriminalizována ohledně autorských práv.

Nejsou to až na výjimky žádná veledíla. Nicméně bez masivní reklamní podpory oslovila řadu teenagerů. A to je nelákala na žádné cukrkandlové ani lechtivé vějičky. Tématem knih (a filmů) Hvězdy nám nepřály a Carrie jsou rakovina a šikana.

Do oblasti neformálního vzdělávání nezadržitelně pronikl trend hodnotit kvalitu práce, nabízených služeb, zjišťování slabých a silných stránek vlastní organizace. Na podporu zkvalitnění práce v organizacích, které se touto formou vzdělávání zabývají, byl vytvořen podpůrný on-line nástroj. O tom, proč vznikl a jaká je jeho hlavní myšlenka, jsme si povídali s Mgr. Pavlem Brabencem, garantem klíčové aktivity Aplikace nástrojů řízení kvality v neformálním vzdělávání projektu K2, který spolu s ministerstvem školství realizuje Národní institut pro další vzdělávání.

Takové příběhy můžeme číst v Bibli či alespoň ve Strážné věži. Říká se tomu obrácení Šavla na Pavla nebo návrat ztraceného syna. Vzdáleně to připomíná i příběh Michala Černého, dnes ředitele jedné pražské základky. Zastihli jsme ho na tradiční školní slavnosti, k níž patří i disciplína „Trefa do Černého“, tedy hod mokrou houbou na ředitele. Ten je skryt v pláštěnce za dřevotřískou s otvorem akorát pro hlavu. První otázka byla nasnadě.

Absolvovali pedagogickou fakultu. Učili jen krátce, nebo vůbec. Pak si zvolili jiné povolání. Jistěže ne všichni dělají to, co vystudovali. Ale že by tolik mediků odešlo pracovat do novin, anebo že by absolvent teologie prodával po vysoké auta? Co vede právě pedagogy, že se svému oboru nevěnují? (Platí to více o mužích, ale ne bezvýhradně.) Nastupovali na fakultu už s vědomím, že se učitelství věnovat nebudou? Hrálo v tom roli málo praxe na škole? Je důvodem tradiční malá prestiž a ocenění? Jiné důvody? A litovali někdy, že neučí? Zkrátka, položili jsme „odpadlíkům“ lakonickou otázku: Proč neučíte?

Davida Tišera jsem poznala při panelové diskusi, kterou pořádalo sdružení Stop Čechům. Pobavil auditorium zkušeností ze světových kongresů romské mládeže. Čeští Romové tam prý patří mezi exoty, kteří chodí v deset hodin spát, aby nerušili noční klid.

Období německé okupace českých zemí a druhá světová válka znamenaly v českých i světových dějinách významný předěl. Příběhy odehrávající se v tomto období mohou žákům i studentům významně napomoci pochopit historické souvislosti a seznámit se důkladněji s nedávnými dějinami.

Pokud patříte k těm, kdo jsou přesvědčeni, že člověk je tvor zvídavý a že učení není jenom pasivní poslech výkladu, výpisky do sešitu a zpaměti naučené odstavce textu, ale že učení může přinášet i radost, máte důvod číst následující řádky. Stručně v nich popisuji různé cesty, jak zviditelnit místní památku bez plytkosti, nostalgie a nudy, prostřednictvím mnohdy silných osobních zážitků a nečekaných překvapení z dovedností a vědomostí všech zúčastněných. Text: Naděžda Rezková Přibylová, foto: Viktor Mašát