Online archiv

Kohezivní výjezd šesté třídy

Jak moc ovlivňují média naše životy? Co je dobré o médiích vědět, abychom médiím lépe rozuměli a uměli se jejich tlakům bránit ve svém profesním i běžném životě? Nepatří mediální gramotnost mezi zásadní životní dovednosti, ke kterým bychom měli efektivněji vést i své žáky? To jsou jen některé z otázek, kvůli kterým mediální výchově věnujeme na ZŠ Mendelova v Karviné – Hranicích velkou pozornost již řadu let.

Nepochopené umění nebo odsouzeníhodný vandalismus? Náhledy veřejnosti i odborníků z různých odvětví na graffiti jsou velmi rozdílné. Jisté je, že o jejich autorech míváme často velmi mylné představy. V našich žácích však vždy budou vzbuzovat obdiv a touhu po nápodobě.

Podle statistik násilných trestných činů stoupá agresivita dětí a mládeže. Pokud bychom se ohlédli za atmosférou škol před několika desítkami let, tak lze vysledovat velký rozdíl v kázni školáků. Starší pedagogové tvrdí, že si dříve děti vůči kantorům nedovolili to, co dnes.

Ve školách nám zapomínají říct jednu důležitou věc, a sice že jednou zestárneme. V dávnějších časech spolu běžně žilo několik generací v jednom domě, dnes tomu tak není, a tak se stále více soustřeďujeme jen sami na sebe ve svém vlastním čase. Proměnlivost života s jeho generačním cyklem si uvědomujeme daleko méně.

Často se dostávám do diskuzí, k čemu nám je, že máme velmi specializované odborníky na nejrůznější výchovné problémy, když v praxi je nejdůležitější, jakými dovednosti disponují rodiče a učitelé. I když stráví dítě dejme tomu hodinu týdně u psychologa, podstatné pro přínos terapie je to, co se bude v mezičase odehrávat v rodině a ve škole.

Profesor filozofie a dějin přírodních věd Stanislav Komárek patří k hrstce českých autorů, kteří dokáží otevírat nové, originální pohledy a propojovat poznatky, které jsme si dosud dohromady nedávali. S jedním ze zakladatelů katedry filozofie a dějin přírodních věd a známým esejistou jsme hovořili o smyslu současného vzdělávání, vzdalování světu školy od světa současné generace a rozhraní mezi vědeckým a nevědeckým.

Václav Havel - český mýtus aneb Havel v kostce. Tak se jmenuje expozice v galerii Montmartre a také vzdělávací program, který nabízí Havlova knihovna školám. Studenti mají možnost utřídit si své dosavadní znalosti o posledním historickém období, na které zpravidla ve škole „už nezbývá dost času“, rekapitulují, co všechno patří k dědictví totality, a přemýšlejí nad výňatky z Havlových esejů. V následujícím textu popíši pár aktivit, které nemusejí být nutně svázány s návštěvou expozice, ale také nejistotu, která mne při jejich vymýšlení provázela. Pár pochybností místo úvodu V Havlových textech ideje nešustí papírem, nepůsobí nabubřele, nejsou planým filozofováním. Jsou to témata žitá jejich autorem až do krajnosti, která přísluší mytickým hrdinům. Ocení a uvědomí si závažnost témat i ti, kteří nezažili totalitní režim a nemusí s vědomím zakázaného ovoce luštit nevím kolikátou kopii, ale úryvky jim z didaktických důvodů nakopíruji a rozdám při semináři? Budou Havlovým myšlením zasaženi jako ti, kteří eseje četli s osvobozujícím pocitem, že konečně někdo (i za ně) pojmenovává, v čem tkví „moc bezmocných“? Byla jsem zvědavá, zda náročnější texty ocení i studenti, kteří přicházejí proto, že „je sem přivedla paní učitelka“, a kteří se někdy až v expozici dozvídají, že „Havel také psal“. Dnes již mohu říci, že z Knihovny V. Havla většinou odcházejí podobně překvapeni, jako jsou překvapeni čtenáři povinné literatury, kteří nad mnohým titulem zjistí, že „se to dá docela dobře číst a že je to dokonce chytré, ba i zábavné!“.

Neuvěřitelných dvacet let uplynulo od doby, kdy musel mnohý učitel vážit svá slova a mírnit se ve svém svobodném projevu k žákům. Nastal čas přehodnotit, jak jsme těch prvních dvacet let svobody využili a co nám to přineslo.

„Toto je zásadní dílo české literatury, to prostě musíte přečíst,“ řekl učitel a rázem si tím pojistil, že tři čtvrtiny jeho třídy knihu ani neotevřou… Proč se okolo povinné četby točí takové debaty, proč tábory jejích vyznavačů vedou válku s jejími popírači? Je špatná jen proto, že nám ji vnucují, nebo je špatná sama od sebe? Nebo nám v životě přece jen k něčemu bude?

Dítě bychom neměli nutit do školy, která ho neláká

Na dotaz odpovídá Mgr. Jan Vodák, Ph. D., partnerský poradce.