Online archiv

„Celé tvoje tělo od hlavy až k patě patří jenom tobě. Některé části těla se nazývají intimní a je důležité, aby se jich nikdo jiný než ty nedotýkal.“ Tak začíná příručka psychoterapeutky Mariany Korbové nazvaná O dotecích. Je určena dětem i rodičům a jejím cílem je prevence sexuálního zneužívání dětí mladšího školního věku.

Které knihy by neměly naše děti minout, ačkoli se pravděpodobně nevyskytují v kánonu povinné či doporučené četby?

Nejčastější změny v bytě probíhají v dětských pokojích. K důležitým milníkům v jejich proměnách patří počátky školní docházky. Je to možná i poslední šance, jak do těchto prostor vnést bez lítého boje i náš estetický cit a představy o zdravém bydlení a životním stylu.

První ráno po prázdninách. Dva měsíce jsem nevěděla, jestli je zrovna středa nebo neděle, a vůbec mi to nevadilo. Ani mi nebylo líto ztracených lajků na mém osiřelém Pančelčině blogu. A jen jednou za celé dva měsíce jsem opravila hrubku na vývěsní tabuli zahradní restaurace, kde jsme se stavili na oběd. Prostě jsem si užívala prázdnin. Na dnešní den jsem si proto pro jistotu nařídila dva budíky už na šestou. To abych první den školy neměla na hlavě typický pančelkovský účes zvaný „vstala a šla“ a stihla si nalíčit obě oči, a ne jen jedno jako v den, kdy jsme se ve škole fotili. Moc platné mi dva budíky ale nebyly. Z peřin jsem se nakonec stejně vyhrabala silou vůle až chvilku před sedmou. A okamžitě nastal blázinec. Mladší syn, místo aby se oblékal, si začal hrát s autíčkem na ovládání. Starší syn, místo aby vstával, nevstával. A manžel místo toho, aby mi pomohl s dětmi, po mně chtěl, abych našla jeho holicí strojek, jeho ponožky a jeho baterky do jeho diktafonu. Ta inkluze není zas až tak špatný nápad, blesklo mi hlavou s tím, že manžel by potřeboval osobního asistenta jako sůl. Vzápětí jsem nohou zastavila projíždějící autíčko na ovládání a posunkem vyzvala chotě, aby si vyndal svoje baterky ze synova ovladače. Syna jsem vyslala vytáhnout druhého syna z postele. Sama jsem se zavřela do koupelny. Sotva jsem se však začala sprchovat, prolétlo kolem otevřeného okénka cosi temného. Mohl to být pták, ale taky dron s kamerou, jaký má známý sprosťák Machotka z 9. třídy! Raději jsem si přitáhla osušku až ke krku a rychle zavřela střešní okno. Z bytu se začal ozývat nelidský řev. Oděna jen ručníkem jsem vyběhla z koupelny. V dětském pokoji kvičel mladší syn, který chtěl probudit staršího bublifukem, což se zvrhlo v potyčku, při níž staršímu cákl bublifuk do oka a mladší si lokl přímo z lahvičky. Manžel volal vesele od notebooku, že Google hlásí neškodnost bublifukového roztoku na lidský organismus. Uf. Mlčky jsem odšpuntovala láhev ginu (proč ostatní kolegyně dostávají na konci roku od žáků květiny a já flašky?) a lokla si. Dalších pět minut jsem strávila hledáním knihy o bermudském trojúhelníku, kterou jsem zhltla na dovolené a z níž jsem chtěla žákům ve škole předčítat. Přesně jsem si pamatovala, že jsem ten svazek položila na komodu v předsíni, ale co se může stát s knihou o bermudském trojúhelníku jiného, než že záhadně zmizí?! Manžel ve snaze vyndat dětem z police cereální lupínky, shodil na zem dózy s cukrem, skořicí a hrachem. Když se dokutálela kulička hrachu až k mému palci, pocítila jsem závan melancholie. Ne vůči manželovi, ale vůči mladému kolegovi, který k nám loni nastoupil a měl vynikající nápady. Naposledy třeba o dětském dnu vymyslel místo tradiční vybiky a nošení míčku na lžičce originální disciplíny jako „hrách na stěnu házet“ nebo „čerta na zeď malovat“. A vymyslel taky „házet perly sviním“, což zinscenoval pomocí jablonecké bižuterie a podobenek vybraných zaměstnanců ministerstva, s nimiž přišel jako učitel do úředního styku. Ani nemusím dodávat, že je to již bývalý kolega. Proto ta melancholie. Zpátky do reality. Poté, co jsem zametla hrách, cukr a skořici, se ptám manžela, zda tedy připraví dětem snídani. Manžel je už ovšem obutý, a tak jen mezi dveřmi s potutelným úsměvem ucedí, že děti přece už snídaly bublifuk a že mi ten ručník hrozně sluší, ale jestli v něm prý půjdu do školy, bude žárlit - a zapadly za ním dveře. „Naleješ mi prosím kus čaje?“ žadoní starší syn snídající cereální lupínky a mně v ten moment naskočí husí kůže. Nejen z výrazu „kus čaje“, ale i z blížící se olympiády z češtiny. Koho já na ni jen pošlu? Žáky, kteří jsou schopni napsat slova jako Nymburg, výtr nebo kolobježka - a nezabírá na ně, ani když je před diktátem straším, že pokaždé, když udělají hrubou chybu, zemře na světě jedno koťátko?! Pevně doufám, že nezmění školu aspoň Huong Nguyen a Chong Duy, kteří uměli českou gramatiku vždy nejlépe ze třídy. Když už jsem ustrojená do školy, zjišťuji, že při potyčce v dětském pokoji se vylil do mé kabelky bublifuk. Beru tedy honem z koupelny fén a snažím se kabelku vysušit. V ten moment se celý byt naplní desítkami barevných bublin. „Dobře ty!“ komentuje tuto apokalypsu starší syn svou úděsnou češtinou. A mně konečně naplno dochází, že začíná nový školní rok.

Jaké jsou vaše zkušenosti s inkluzí z minulého školního roku? Změnilo se s novou vyhláškou něco oproti předchozím letům k lepšímu či horšímu? Jak vůbec tuto ideu vnímáte?

Natáčení krátkých hraných filmů na základní škole může mít blahodárný vliv na klima třídy jako každá skupinová činnost, když se povede. Výhodou je také vhodné začlenění filmování do výuky a možnost opakovaně se k výsledku vracet.

Můžete pořídit tisíce fotografií a videí svých dětí, ale ty nejkrásnější momenty se vám nejspíš nepodaří zachytit. A v paměti je po léta také neudržíte. Nejvyšší čas pořídit si Hlodáček!

Krajská hygienická stanice Moravskoslezského kraje provedla monitoring koncentrace oxidu uhličitého (CO2) v mateřských, základních a středních školách tamějšího kraje. Mnohdy alarmující závěry tohoto výzkumu bychom dozajista mohli vztáhnout i na jiné regiony.

Učebnice, příručky a knihy, osvětlující dětem otázky spjaté s lidskou intimitou a sexualitou, se vyvíjejí. Kdo by si nad někdejší, lehce komisní brožurou Děvčátko, na slovíčko pomyslel, že jednou budou vycházet pohádky o dvou zamilovaných princích, kteří se nakonec vezmou.

Na prvním stupni základní školy jsem si občas od spolužáků vyslechla, že jsem „tlustoprd“. Dnes by tak dívku stejné postavy nikdo neoznačil. Ne proto, že tlustoprd je termín politicky nekorektní, ale proto, že by nikomu nepřipadala tlustá.

CO LETÍ U DĚTÍ