Online archiv

JAK V NAŠICH POTOMCÍCH VYPĚSTOVAT ZDRAVÝ VZTAH K JÍDLU

Jaký to býval roztomilý chlapec. Vyráběl domečky pro mravence, lodičky pro slimáky a padáky pro ploštice. Do květináče zasadil fidorku a věřil, že mu vyroste čokoládový strom. Když šel poprvé na nákup pro mléko, chleba a deset vajíček, napsal si na lísteček: „Mléko, chleba, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko.“ Při líbacích scénách v televizi odvracel oči, tvrdil, že se ožení jedině s dědou Karlem, a slovy „Ach jo, zase mám v pindíku kosť!“ komentoval přírodní úkaz zvaný ranní erekce. Traduje se, že při jedné hře na doktora mu sousedovic dcerka ve školkovém věku nabídla, že se může dotknout její pipinky. „Já si teda šáhnu,“ odtušil prý tehdy, „ale jenom pexesem!“ Ještě větší šok přišel na prvním stupni základní školy, když nám vykládal o úvodní hodině rodinné výchovy: „Paní učitelka říkala, že děti vznikají tak, že se střapeček někam strčí, ale já už zapomněl kam.“ Jeli jsme tehdy autem a málem skončili v pangejtu. Dnes už má syn v těchto věcech poměrně jasno. Spíše než o ploštice či dědu Karla se zajímá o Lucinku Pusinku Haťaťaťá Kočenzí Prdelku, o Teeerezku, Káááčku, Lucíííska, Zuzíčka, Kikinku, Klári, Týnušku, Mejbínu, Marťulu, Ájuli, Jáju a další slečny z Facebooku, které na fotkách špulí pusu jako kačer Donald, vystrkují pupíky, posílají si návody typu Jak se vykousnout s klukem nebo píší na blogy manifesty jako: „Ahojík, lidičky! Mocinky vás zdravím z mýho blogísku a chtěla bysem vám semka písnout něco o stylu Muck off! Je to styl všech lidiczek :-), co mají mocinky rádi potuleníčko a muckování /muck! muck! muck!/, protože otlapkávání je prostě best a supeeeeeeer, jakože v poho.“ Tato intimní tajemství znám proto, že mi syn kdysi ve slabé chvilce potvrdil facebookové přátelství, čehož teď hořce lituje, ale kvůli kapesnému si nedovolí mě vymazat. Představte si to. Ještě nedávno si neuměl sám utřít zadek, zavázat tkaničky ani rozkrojit rohlík, a teď se na Facebooku přihlásil do skupiny „Líbací rychlokurz aneb Dokonalým mužem za pět minut“. Ten, který prožil dětství v jedněch teplákách, najednou tráví hodiny před zrcadlem s gelem a hřebínkem. Odmítá nosit dříve oblíbené slipy s krtečkem, mamince říká „madr“ a na tatínka promluví, jen když potřebuje dobít „krédo“, rozuměj kredit. Inu, puberta je tu. Co se týče té výřečnosti. Zachmuřenou mlčenlivostí rozhodně netrpí ve škole, jak jsme se dozvěděli na třídních schůzkách. Se spolužáky hovoří zásadně jen pubertální španělštinou: „Los úkolos v sešitos zapomnělos domos na botníkos, já hovados.“ Každý učitelčin výrok komentuje citoslovcem „ups“ (psáno „oops“), případně souslovím „Ouky douky mňouky pšouky“, což je strašné, a divím se, že ho ze školy ještě nevyrazili. A to není vše. Nedej bože, aby prý ve výkladu zazněl nějaký dvojsmysl jako vrh koulí, malý ptáček, sedlák Lízal, babička, co šukala po světnici, nebo nerudovská otázka Kam s ním? To se pak dostavuje nekontrolovatelný záchvat smíchu neboli totální výtlem, při němž se řehtající puberťák svalí pod lavici a v amoku tluče rovnátky o linoleum. V takové chvíli pak stačí podle učitelky říci jakékoli neutrální slovo, třeba prvosenka nebo plané neštovice, a záchvat smíchu pokračuje novou, ještě hrozivější vlnou, dokud milosrdný zvonek tuto zběsilou estrádu hormonů neukončí. Čas puberty je truchlivý pro učitele stejně jako pro rodiče. Z jednoho dítěte najednou máte dvě: jedno příjemné, vlídné a roztomilé, které si na pokojíček pověsí cedulku „Nerušit, rostu!“, a jedno protivné, drzé, uhrovaté, mutující, obrůstající vousy, jež se – obrazně řečeno – nafukovací pouťovou palicí nemotorně probourává do světa dospělých. A přitom prudí, prudí a prudí, abych použil jejich slovníku. Ptal jsem se tuhle v lékárně, jestli nemají na pubertu nějaký lék, neboť do babyboxu už se syn jaksi nevejde. Žádný prášek ani injekci mi však nedali. Jediným lékem, pravila paní magistra, je čas. Tak čekám, až toto těžké období přejde. A pozoruji z okna ploštice, kterak si vesele hopkají po trávě a po sobě. Už je nikdo nepouští z balkónu v krabičce od čaje na padáku vyrobeném z igelitového pytlíku. A tak se zdatně otlapkávají a mucíkují. Asi mají zrovna ploštičí pubertu. Asi je všechno, jak má být. A já se možná na Facebooku přihlásím do skupiny „Není hrozné, když ti pukne beďar – horší je, když ti pukne srdce.“

Bláznivý příběh Řehoříka Švábíka, který napsal Vladimir Tumanov, dětem ukazuje, jak vypadá „kafkárna“. Autor, který do svých dvanácti let žil v totalitním Sovětském svazu, do své knihy ukryl řadu jinotajů, jež osloví i dospělé čtenáře.

Bolesti zad nejsou samy o sobě nemocí, ale projevem nejrůznějších akutních či chronických problémů spojených s úrazy a pády, prudkými pohyby, přetížením určité části zad, ale i s vadným držením těla a nedostatkem pohybu. To je patrně jeden z důvodů, proč přibývá mezi pacienty s bolestmi zad i dětí, které dříve tvořily jen malou část nemocných. Text: Daniela Kramulová

Duševní choroba se netýká jen samotného nemocného, ale i jeho bližních. Má nutkání vtahovat do svého černého víru vše kolem. Včetně dětí. Jak se žije dětem v rodinách, kde se vyskytlo duševní postižení? M alý Filip pootevřel víko krabice se sportovními potřebami a chtěl si vzít míč na fotbal. Vtom však pocítil

Už předtím, než jsme se zapojili do programu „Skutečně zdravá škola“, jsme velice často pořádali různé

Snad každé dítě někdy vysloví přání mít doma zvířátko. Reakce rodičů se pohybují na široké škále od nadšeného souhlasu po striktní odmítnutí. V repertoáru některých rodin najdeme i podmínečnou variantu z našeho titulku, případně požadavek, jak má vypadat příští vysvědčení, aby si potomek zvířecího mazlíčka zasloužil. Co můžeme od dítěte reálně očekávat a co mu vztah ke zvířeti přináší? P táme-li se dětí, jaké by chtěly zvířátko, nejčastější odpověď zní pes, pak následuje kočka. V seznamu

Chceme být perfektní rodiče dokonalých dětí. Místo toho jsme vyčerpanými asistenty, taxikáři, sponzory a skalními fanoušky našich nespokojených potomků. „Stáváme se štvanci rozvoje svého dítěte,“ říká psycholožka Pavla Koucká. Zatímco ve světě vznikají vůči přehnaně aktivním stylům výchovy alternativy typu pomalé, jednoduché či líné rodičovství, Pavla Koucká přichází s vlastním konceptem uvolněného rodičovství. Je to koncept, o němž napsala knihu a který zároveň sama žije. Proto je její kniha hodně osobní a proto takové byly i naše otázky.