Online archiv

Srovnání po deseti letechVýzkum ukázal, že dnešní čeští žáci jsou na konci základní školy individualističtější, kritičtější a více zaměření na prosazení sebe sama. Vztahy k druhým, jakož i dodržování norem a pravidel pro ně naopak ztrácí na důležitosti.Pro české žáky je stále velmi důležité ovládnout cizí jazyky, ostatní předměty jsou po deseti letech uváděny výrazně méně.

České školství se mění, a to i školství speciální. Nový školský zákon a nový vzdělávací systém by měl podpořit možnost integrace tělesně i duševně postižených mezi zdravé děti. Zákon a reálný život jsou ovšem dvě rozdílné věci.Postižené děti jsou stejně tvořivé a emočně založené jako děti zdravé. Pokud dostanou prostor a čas, dokážou druhé děti ve třídě svojí bezprostředností obohatit.

Svět psychotického člověka je plný překvapivých souvislostí, afektivních výbuchů, neklidu, proměnlivých nálad, ale i věrnosti a obrovské důvěry, říká psycholožka a psychoterapeutka Darja Kocábová.

Každý rodič vám asi řekne, že právě jeho dítě je to nejkrásnější. Kanadští vědci však nedávno zjistili, že k méně pohledným dětem se jejich rodiče chovají odlišně. Výzkumníci z University of Alberta sledovali, jak se rodiče kesvým dětem chovají během nakupování - zejména jak se starají o jejich bezpečnost. Ukázalo se, že děti, které výzkumníci předem ohodnotili jako méně pohledné, byly významně častěji svými rodiči přehlíženy.Studie se účastnilo celkem 426 rodičů s dětmi ve věku 2-5 let. Pozorování probíhalo ve 14 supermarketech, každé dítě bylo pozorováno po dobu 10 minut. Pohlednost dětí byla hodnocena na škále od 1 do 10.Výzkumníci hodnotili, zda byly děti v nákupním vozíku připoutány a jak často se od rodičů vzdalovaly na vzdálenost větší než 3 metry. Ukázalo se, že připoutáno bylo 13,3 % nejatraktivnějších dětí, ale jen 1,2 % nejméněpohledných. Méně atraktivní děti se také mnohem častěji pohybovaly samy ve velké vzdálenosti od svých rodičů.Podle hlavního autora studie, Andrew Harrella, nebyly výsledky studie pro rodiče příjemné. Většina lidí se totiž domnívá, že krása dětí v takovýchto věcech vůbec nemůže hrát roli. V dotazníku prakticky každý odpoví v tomsmyslu, že své děti miluje a nechová se k nim různě podle jejich atraktivnosti. Tento výzkum však prokázal, že rodiče se k různě vypadajícím dětem ve skutečnosti různě chovají.Vysvětlení tohoto jevu může vycházet z evoluční teorie. Rodiče nevědomě věnují více pozornosti krásným dětem, protože tyto děti jsou nositeli nejlepší genetické informace.

Výzkumy ukazují, že již čtyřměsíční kojenci mají některé barvy v oblibě více než jiné. Anna Franklin z laboratoře Surrey Baby Lab zkoumala 250 kojenců a zaměřovala se právě na jejich barvové preference. Podle ní existujerozšířený mýtus, že novorozenci jsou barvoslepí. Barevné vidění se však během raného věku dítěte zdokonaluje. V rámci výzkumu použila Franklin množství testů, aby zjistila, jak nejmenší děti vnímají barvy a jaké z nich mají nejraději.Jeden z testů spočívá například v tom, že dítěti je prezentována na monitoru počítače opakovaně jedna barva. Ta je po čase nahrazena jinou barvou a sleduje se, zda při této změně dítě zpozorní. Jindy se používá speciálníkamera, která byla původně vyvinuta pro potřeby testování pilotů RAF. Ta je schopna zaznamenat oční pohyby dítěte a tak umožňuje zjistit, na kterou ze dvou barev se dítě dívá nejdéle.Zjistilo se, že když je dítěti prezentována modrá barva a po čase jiný odstín modré, dítě je považuje za identické a začne se nudit. Avšak pokud je modrá vystřídána zelenou, dítě zpozorní a začne se znova dívat. PodleFranklin z toho můžeme vyvodit, že děti jsou si vědomy toho, že existují různé odstíny téže barvy (tedy odstíny spadající do jedné kategorie).Když se dětem ukazují dvojice barev, mají tendenci dívat se nejdelší dobu na modrou, červenou, purpurovou a oranžovou. Nejkratší dobu naopak věnují barvě hnědé. Pokud je hnědá prezentována ve dvojici s jinou barvou, dávajíděti nejčastěji přednost této jiné barvě. Podle Franklin to může znamenat, že pro nejmenší děti je nejméně oblíbenou barvou hnědá.Některé děti dávají výrazně přednost jedné barvě, zatímco jiným dětem se líbí i několik barev. Franklin ovšem zdůrazňuje, že se jedná o předběžné nálezy, které se opírají o údaje získané na vzorku přibližně 30 dětí ve věku4-9 měsíců. Její tým na výzkumu dále pracuje.Cílem výzkumu je zjistit, co rozhoduje o tom, že některé barvy jsou pro děti atraktivní, zatímco jiné nikoliv. Je to jas, sytost barev, anebo specifická část barevného spektra?Franklin by také ráda zjistila, zda se záliba v určitých barvách mění s věkem a zda je něco pravdy na stereotypu, podle kterého dívky preferují růžovou a chlapci modrou.Preferencemi barev u batolat se zabývala také Nicola Pitchford z Nottinghamu a její kolegyně Kathy Mullen z McGill University v Kanadě. Podle Pitchford začínají děti barvy chápat a pojmenovávat zhruba ve třech letech aněkteré z nich se učí dříve než jiné. Bývají to obvykle barvy, které mají nejraději, zatímco hnědou a šedou barvu, které se dětem líbí nejméně, se obvykle děti naučí pojmenovávat nejpozději. S tím koresponduje skutečnost, žehnědou a šedou barvu zřídkakdy zmiňují rodiče a málokdy se vyskytuje v dětské literatuře a filmech pro děti. Základní barvy jsou zmiňovány častěji než barvy sekundární (růžová, oranžová apod.), zdá se však, že děti se tytosekundární barvy naučí stejně rychle jako barvy základní. Musí tu být tedy nějaká"skrytá"příčina.

Vysoké sebevědomí je příjemné a lidé intuitivně chápou jeho důležitost pro psychické zdraví. Proto se snažíme o zachování a dle možností i posilování pozitivního mínění o sobě samých. Zejména v Americe si pak od zvyšovánísebevědomí svých občanů slibovali nemálo: důsledky měly sahat od snížení kriminality přes redukci počtu těhotenství adolescentů až po výpomoc státnímu rozpočtu, neboť lidé s vysokým sebevědomím vydělávají více peněz a tedyplatí větší daně. Ukazuje se však, že sebevědomí bylo v mnohém přeceněno. Časopis Scientific American uveřejnil na toto téma počátkem letošního roku přehledovou studii Roye Baumeistera a jeho kolegů.Jako jasná věc se například dříve jevilo, že sebevědomí lidé jsou přitažlivější a oblíbenější. Atraktivita i oblíbenost s mírou sebevědomí vysoce korelovaly. Jenže - stačilo se na tyto vztahy podívat trochu kritičtěji azačaly se jevit jinak."Pes byl zakopán"v tom, že všechny uvedené proměnné byly zjišťovány metodou sebeposouzení respondentů. Když se badatelé neptali na atraktivitu a oblíbenost samotných probandů, ale jiných lidí,korelace se vytratila. Lidé s vysokým sebevědomím jsou tedy krásní a oblíbení ve vlastních očích, nikoli však v očích neznámých osob či svých kolegů. To, co se zpočátku jevilo jako silná souvislost mezi vzhledem a sebevědomímjedince, se ukázalo jako jednota pozitivního sebehodnocení sebevědomých lidí z různých hledisek.Podobně padl i mýtus o pozitivním vlivu vysokého sebevědomí na školní a pracovní úspěchy."Na počátku jsme měli všechny důvody se domívat, že v posílení sebevědomí nalezneme silný nástroj pomáhající studentům,"píší autoři zmíněné studie. Naši úvahu podporovaly i starší studie prokazující souvislost mezi mírou sebevědomí a akademickou úspěšností. Některé nové studie však dokonce naznačují, že pouhé zvýšení sebevědomí může akademickouúspěšnost i snížit. Nepotvrdily se ani další přínosy, které byly sebevědomí přisuzovány: redukce rizikového chování mládeže či nižší náchylnost k předsudkům.Je tedy sebevědomí vůbec k něčemu dobré? Ale jistě - minimálně pro dobrý pocit jedince. Zde výzkumné studie prakticky jednoznačně prokazují, že vysoké sebevědomí úzce souvisí s pocitem štěstí. A to není málo.

Dne 27. února 2005 zemřel ve věku 93 let významný francouzský psycholog profesor Philippe Malrieu. Jako filozof a psycholog byl velmi ovlivněn myšlenkami Heideggera, Marxe, Wallona a dalších. Byl autorem mnoha významnýchpublikací zaměřených na sociální a vývojovou psychologii, dlouhodobě se zabýval procesem socializace jedince. Založil v duchu Wallonova učení Psychologické laboratoře při Univerzitě v Toulouse, které nesou jméno"Personnalisation et Changements Sociaux". Tyto výzkumné laboratoře mnoho let řídil a lze říci, že založil pracoviště, které se stalo známým svými výzkumy a vynikajícími osobnostmi v různých oblastech psychologie.Česká psychologická obec měla možnost se s panem profesorem seznámit při jeho odborných vystoupeních na katedře psychologie FF UK v Praze a na semináři psychologického ústavu ČSAV. S jeho myšlenkovým odkazem jsou češtístudenti pravidelně seznamováni prostřednictvím"hostujících profesorů"z řad jeho žáků. Přednáškové semináře měl na katedře v Praze prof. Alain Baubion-Broy, prof. Jean le Camus, prof. Odette Lescarret, prof. ChantalZaouche-Gaudron a další.Profesor Malrieu byl iniciátorem spolupráce mezi katedrou psychologie FF UK a katedrou psychologie University le Mirail v Toulouse. Ta se už více než 10 let rozvíjí v rovině výzkumné, pedagogické, výměnami hostujícíchprofesorů, studentských krátkodobých i dlouhodobých pobytů, společnými publikacemi, odbornými konferencemi.Pro mě osobně byl Philippe vzácným přítelem, který mě v psychologickém oboru mnoho naučil, který pro mě vytvořil v Toulouse druhý domov nejen v psychologické obci, ale také v síti pevných mezilidských vztahů. Naučil měznát tamní dějiny, milovat architekturu měst pod Pyrenejemi, vědět něco o kultuře d´Occitane. Zůstane hluboko v mém srdci a věřím, že v srdcích všech, kteří měli možnost ho znát, pracovat s ním, hřát se v blízkosti jeho hlubocelidské povahy.

Laici - přátelé, příbuzní, kolegové - budou mít coby možní poradci oproti profesionálům vždy řadu výhod. Bývají"ve správný čas na správném místě", kontakt s nimi vzniká spontánně. O to častěji jsou žádáni o pomoc přiřešení složitých osobních a partnerských problémů. Laik chce pomoci, nechce a neměl by uškodit. Co si může dovolit?1.Nechat postiženého o problému hodně hovořit. Tím, že dotyčného pozorně a vlídně vyslechneme, mu zároveň pomůžeme. Přístup"mluv, mluv, zajímáš mne"umožní hovořícímu alespoň do určité míry utřídit si myšlenky. Ztoho se pak mohou odvíjet i jeho závěry.2.Naznačit, že každý má svou pravdu. Při hodnocení situace hodně záleží na úhlu pohledu. Není správné dát za pravdu jednomu a kategoricky rozhodnout, že druhý se zcela mýlí. Ohled na"cizí pravdu"je ovšem třebacitlivě dávkovat.3.Přesvědčit, že"bude líp". Většina partnerských problémů odezní. I to, co se zdá být v daném okamžiku jako nezvládnutelná velká nesnáz, může být s odstupem času vnímáno jako banalita. Zklidnit protějšek azabránit mu v tvrdých postupech odvetných akcí, to je věc!4.Důrazně dbát na zásadu"Neukvapit se". Partnerské problémy mají svůj"manický potenciál". Člověk je chce řešit hned teď. Vše si vyříkat, udělat závěry. Obrazně řečeno již včera bylo pozdě. Nebylo!Alespoň obvykle ne. Je vhodné"počítat do desíti", nereagovat hned.5.Zkusit částečné přeznačkování - vše zlé může být k něčemu dobré! I nepříjemné, ba i tragické situace nemusejí být vždy jen jednoznačně černé, ale mohou v sobě obsahovat i zárodek něčeho kladného. Když nic jiného, tak sealespoň díky partnerským problémům zbavíme iluzí o lidech a vztazích. Můžeme se ovšem také postavit na vlastní nohy, začít znovu a lépe.6.Ukázat, že"nejsi sám". V těžkých chvílích míváme pocit, že nikdo nikdy neměl tak velké trampoty, jaké jsou ty naše. Je to omyl. Jsou mnohé závažné partnerské problémy, u nichž častost výskytu lze přirovnat kvýskytu chřipky. Rozdíl je v tom, že"epidemie"oněch problémů je nenápadnější a delší než chřipková.7.Poradit:"Nevíte, zda se smát, nebo plakat? Volte to první!"Mnohé z partnerských problémů v sobě zahrnují prvky třeba nechtěné komiky. Je lépe myslet na ně, a ne na obvykle též přítomné prvky tragické.Dokážeme-li si z nastalé situace a z některých jejích aktérů, zejména pak ze sebe, udělat legraci, může to mít přímo léčivý efekt.8.Dávat pozor na kategorické soudy, jakož i na věty, které by bylo možno"tesat do kamene". Pozor na kategorické rady poradce a dvojnásob pozor na podobné činy či výroky klienta. Platí, že"cokoliv v afektuřeknete nebo uděláte, může být později použito proti vám". V roli poradce je třeba mít na paměti, že to, co se osvědčilo mně samotnému, se rozhodně nemusí osvědčit všem ostatním.9.Zbavit ostychu před institucemi a vyhledáním odborníků. Manželé jsou schopni na sebe několik večerů křičet v panelovém domě, kde je vše slyšet. Když jim navrhnete zajít do manželské poradny, pak cudně opáčí:"No jo,ale co kdyby nás někdo viděl, že tam chodíme?!"Ostych je zbytečný, většina poradenských institucí je bezbariérová - stačí telefonicky nebo osobně domluvit termín a přijít.10.Vysvětlit rčení:"Byť bys pořád jako čert na koze rejdil, z vola komoň nebude."Přísloví má několik možných vysvětlení. Zcela jistě souzní i s výrokem amerického rodinného terapeuta Stewe de Shazera:"Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného!"V situaci, kdy je náš přítel žádající pomoc takříkajíc z nejhoršího venku a je schopen i jiné komunikace než pouhým pláčem a skřípěním zubů, lze mu předeslat následující:Pokud s cílem změnit partnera nebo upravit jeho chování"pořád"reagujeme určitým způsobem a stále bez úspěchu, nelze v žádném případě čekat úspěch v budoucnu. Nezbývá tedy než na pokusy o změnu rezignovat, nebozvolit jiný postup.(redakčně kráceno)

Moderní antidepresiva v posledních letech významně ovlivnila léčbu deprese. Poněkud stranou zájmu však zůstává jiná, avšak přirozenější metoda boje s depresí - tělesné cvičení. Neustále narůstá množství odborné literatury(včetně nejméně tří studií z letošního roku), která prokazuje, že aerobik stejně jako zvedání závaží jsou účinnými metodami zvládání deprese. Ukazuje se, že tělesné cvičení nezpůsobuje pouze krátkodobou úlevu díky zvýšeníhladiny endorfinů, ale že má i dlouhodobý vliv, pokud jde o pravidelně provozovanou aktivitu.Podle studie uveřejněné v lednovém čísle časopisu Journal of Preventive Medicine je ideální půlhodina cvičení denně šest dnů v týdnu. Autoři výzkumu porovnávali dvě skupiny depresivních pacientů. U skupiny, která věnovalacvičení 80 minut týdně, nebylo zaznamenáno prakticky žádné zlepšení stavu. U druhé skupiny, která cvičila 3 hodiny týdně, došlo k významnému oslabení depresivních příznaků. Účinnost cvičení byla u této skupiny podle autorůstudie srovnatelná se standardními metodami léčby deprese - antidepresivy či kognitivně-behaviorální psychoterapií.

Namátkou jsem otevřel knížku Jana Koska"Věda je to určitě, ale o čem?"s podtitulem"Kapitoly z psychologie", vydanou nakladatelstvím Miloše Uhlíře Baset, Plovdivská 3400, Praha-Modřany, v roce 2003.Odpovědná redaktorka Alena Koutná, odborný lektor není uveden. Autor je na obálce označen jako učitel sociologie a psychologie na UK, čímž je zřejmě míněna Univerzita Karlova.Značná část knížky je věnována dějinám psychologie. Zaujalo mě dramaticky popisované eugenické snažení amerického psychologa Goddarda a nahlédl jsem pro kontrolu do Huntových Dějin psychologie, vydaných Portálem v roce2000. Zjistil jsem, že oba texty souhlasí - bohužel až příliš, místy dokonce doslova!Kosek, str. 17:"...Goddard začal hlásat, že nízká inteligence představuje závažný společenský problém, se kterým je třeba neúprosně bojovat. Tvrdil, že společnost neohrožují idioti a imbecilové, neboť obvykle svůjdruh nerozšiřují, ale ,postižení vyššího řádu' čili debilové, protože pravděpodobně nejenže nezapadnou do společnosti a stanou se kriminálníky, ale také zplodí potomstvo, které se se stejnou pravděpodobností stane antisociálním."Hunt, str. 222:"Goddard tvrdil, že nízká inteligence je závažný společenský problém, se kterým je potřeba neúprosně bojovat. Tvrdil, že společnost neohrožují idioti a imbecilové, neboť obvykle svůj druh nerozšiřují,ale ,postižení vyššího řádu' čili debilové (v angličtině ,morons', toto slovo vymyslel Goddard), protože velmi pravděpodobně nejenže nezapadnou do společnosti a stanou se kriminálníky, ale také zplodí potomstvo, které se sestejnou pravděpodobností stane antisociálním."Stejnou shodu nalezneme o stránku dále. V době, kdy před očima veřejnosti mizí ze státní pokladny miliardy, přičemž nikomu nelze nic dokázat, si připadám poněkud trapně, když chytám za ruku drobného zlodějíčka. Ale přecejen - myslím, že je naší občanskou povinností pranýřovat plagiátory, kdekoli na ně narazíme.

Politika je nám všem důvěrně známá. Slovo politika má kořeny v řeckém polis (obec, stát) a politikou se rozumí umění řídit stát nebo vztahy mezi státy; vznešeněji se říká také"správa věcí veřejných". Jedna z konotacítohoto pojmu (či spíše představy) vnucuje představu, že do této dovednosti patří i umět jít na věc od lesa, vychytrale nebo"mlžit", abychom použili právě v politice oblíbeného slova. Tuto konotaci lze od politiky jentěžko odmyslit. A infantilismus je, jak víme, nezralé prožívání, a tím i chování, někdy návrat či přesmyk k dětskému emočnímu a kognitivnímu způsobu - tedy nezralost, nevyspělost při rozumu v normě. S infantilitou se snoubínestálost, inkonsistence, zvýšená sugestibilita a impulzivní puzení i údiv nad tím, že druhý člověk nevnímá svět tak, jak má, tj. jako já. Zajisté by studium infantility bylo ledabylé, kdyby opomnělo zabývat se jí v tak masovémvýskytu, jaký je v politice. Co je tedy na politice nezralé? Vyčleňme si několik znaků této politické infantility.(1)Infantilní percepce - Ulpívá na podružném, podléhá dojmům, sudidlem objektivity je mé vidění, můj názor. Na politické scéně se to infantilismy jen hemží, některé jsou tak umně tutlané, že vypadají zrale. Hodně seslibuje, sliby vznikají téměř spontánně, budoucnost ukáže, čas dá na slib zapomenout. Tvrdí-li naučný slovník, že politika je umění, nikoli věda, má zajisté pravdu.Vnímání problémů a nouzí politikem a občanem není totéž. Některé politické strany se vyznačují monolitickou názorovou shodou, až to bolí; poslušnost straně se vyplácí. Nemusíme nikterak analyzovat politické výroky, aby bylo nadslunce jasné, že emoce je politikovi víc než racio. Vždy vidí společnost průzorem stranické potřeby.(2)Infantilní rozum - Myšlení úspěšného politika je charakterizováno vývojově infantilními přístupy, třebaže v nepolitických situacích může rozum politika fungovat normálně. Myšlení je difúzní, asociativní a přací (wishfulthinking), ulpívavé a monotematické až aglutinující. Je-li to politicky taktické, srší optimismem, opatrně posouvaným do budoucna. Bývá černobílé, neodstíněné a využívá i apokalyptického myšlení s prezentací pohrom, kdyby snadobčan na politiku nedal; toho využívali totalitní vůdci - nepřítel je vždy černý, vždy zloduch.(3)Infantilní emotivita - Politik hodný tohoto jména musí být emotivní, jeho emoce jsou ergotropní s nízkou adaptabilitou, jejich valence zásadně černobílá. Jako typicky dětské city tíhnou ke kreativní změně podlemomentální situace. Jejich zdroje tkví zásadně v"já"politika a dokonce mnohdy v jeho nevědomí.(4)Rozpor mezi formou a obsahem - Formulace má být vždy, jak pracovní náplň politika přikazuje, sofistikovaná, už forma musí sugerovat, že jde vždy o velkou věc. Dovednost vyjádřit banalitu tak, jako by šlo o zásadní věc,je vyvinutá u politiků až nadměrně. Projev vždy obsahuje i rádoby odborné termíny (cizí, pokud možno nejednoznačné výrazy) a také opakování téhož v různých travestiích má svou důležitost. Politik je vybaven schopností mluvit,ostatně dobře ví, na co už dávno přišla sociální psychologie, že záleží na tom, jak to říká, a ne co říká. Od anglické politické tradice si někteří politici osvojili neskrblit špetkou humoru. A dbají na svůj vzhled, na kravaty,účes, na oblečení. Stylizace toho mála, co za slovy stojí, vychází z přesvědčení, jakoby posluchači byli rovněž nezralí, a od lidí, co dovedou vzít rozum do hrsti, se právem odhlíží. Počet slov a módních slovních obratů vyváříchudičkou informační výpověď. Když si na něco zvykneme, už to ani nedokážeme reflektovat. Jeden můj dětský klient uvažoval, čím by jednou chtěl být."Chtěl bych být politikem, ale asi nebudu.""A proč?""Víte, já nemám dost slov, neumím dlouho mluvit o ničem."Tím vystihl základní dovednost praktické politiky.Nezapomínejme, že politici jsou samouky, praktická politika se nepřednáší na žádné fakultě. Čím je samouk zkušenější, tím více ztrácí smysl pro logiku.

Označuje důležitou životní křižovatku, která se stává častým námětem denního snění"jaké by to bylo, kdybych se býval zachoval jinak"; nejčastěji je tento bod vnímán jako promarněná příležitost. Pojmenování komplexubylo inspirováno povídkou W. Saroyana Dávná noc, ve které hrdina vzpomíná na to, jak před lety cestoval autobusem napříč Amerikou. Během několikadenní cesty se seznámil s dívkou, svedla je k sobě náhoda ... ani předtím anipotom tak intenzivní kontakt s druhým člověkem nezažil. Dotyčná však musela (?) vystoupit v městě Topeka a on musel (?) jet dál.Existuje pět hlavních důvodů, proč k takovýmto situacím, eventuálně reakcím dochází:*nešťastná náhoda, prostě jsem měli při výběru možností smůlu;*podvědomá tendence vyhýbat se realizaci svých snů/přání, v pozadí obava, že realizace ve skutečnosti štěstí nepřinese, funkce situace je být snem, poskytnout látku pro"deštivé dny";*psychologická sebeobrana, snění tohoto druhu vzniká ve chvíli, kdy jsme nespokojeni s tím, jak žijeme; protože si odmítáme připustit, že je to naší neschopností, svádíme to na okolnosti, nejtrapnější je svalovat vinu nasvět, o něco přijatelnější je vysvětlit to jednou či dvěma nešťastnými okolnostmi;*podobné situace vznikají za mimořádných okolností, za"válečného stavu", je v nich implicitně obsaženo, že mohou trvat jen krátce;*sebedestruktivní složka v nás samých, která ovlivňuje náš výběr, hlas démona, který se živí naším žalem.Lidé se dají rozlišit podle toho, jakou důvěru mají ke svým rozhodnutím, ke své intuici, jak moc si věří. Proces rozhodování provází úzkost, ta by však po volbě měla zmizet, kdo se vrací, nebo byť jen ohlédne, zkamení jakoLotova žena. Snaha nechat všechny možnosti otevřené končí tím, že nám je čas sám uzavře.Zajímavá je úvaha o tom, zda životní cesta je v principu determinovaná a pouze jednou za"několik let"se objeví možnost volby, mezera, dveře, ona křižovatka, či zda je možné prakticky v jakékoli situaci změnitsměr. Podle toho, na jakou stranu se přikloníme, se pak odvíjí prožívání"topekových situací".