Online archiv

Setkání dítěte se žárlivostí je velká životní zkušenost, zkouška, kterou musí projít. Jako rodiče nemůžeme žárlivosti zabránit, můžeme však dětem pomoci v jejím zvládnutí.V rodině, kde nikdo nemá své přesně určené místo, se může snadno rozbujet žárlivost. A to jak mezi sourozenci, tak i mezi rodiči nebo mezi dítětem a jedním z rodičů.

Moderní strategií tvůrců reklam je využívání základní lidské potřeby bezpečí a jistoty. Vhodnými obrazy, hudbou a slovy nám předestírají hotový ráj na zemi. K jeho získání bychom měli učinit jediné - koupit produkt.

Od rodičů a učitelů slýcháváme příběhy, které formují naše postoje k historickým osobnostem. S historickou pravdou tyto příběhy nemají moc společného, ale formují naše národní uvědomění a identitu. To můžeme vidět na"vítězství"nikdy nežijícího Járy Cimrmana v televizní soutěži o Největšího Čecha.

Ženské časopisy se předhánějí v líčení toho, jak by měl vypadat ideální orgasmus. Jak ale ženy skutečně tento okamžik prožívají? S trochou nadsázky se dá říci, že vždy trochu jinak.Jsem v bezpečném prostředí? Jak vypadám? Je třeba se stylizovat, nebo se mohu chovat spontánně? Tyto otázky jsou ovlivněné tím, jak vnímáme vlastní tělo. Pokud jsou naše zážitky spojené s naším tělem negativní, může býtvelmi těžké se prožitku plně oddat, ztratit kontrolu, a tak dosáhnout orgasmu.

Diety drží téměř každá žena, tomu nemůžeme nijak zabránit, říká lékařka Hana Papežová. Může se ale stát, že hladovění poruší jemné mechanismy regulace tělesné hmotnosti a žena se bude po zbytek života potýkat s nadváhou.

V posledních letech se v odborném tisku i v masmédiích začaly objevovat spekulace týkající se možného využití ibogainu v léčbě cravingu, tedy silného bažení po návykové látce. Autoři některých těchto spekulací dokonce začalikreslit obraz blížící se"revoluce"v léčbě závislostí. Z čeho tyto zprávy vycházejí a skutečně můžeme očekávat takto převratné změny?Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10) chápe craving jako velmi silnou, až nutkavou a obtížně zvladatelnou touhu užívat návykovou látku. Craving je velmi komplexním fenoménem. Jeho spouštěče mohou být rozmanité,převažujícím konceptem je jejich multifaktoriální podmíněnost. Zásadní roli mají situační faktory. S délkou abstinence klesá jak intenzita, tak frekvence a délka bažení. Ani dlouhodobá abstinence však zcela nevylučuje, ženemůže nastat silný a z pohledu abstinujícího také nebezpečný craving. Při léčbě uživatelů návykových látek je proto zvládání cravingu jedním ze zásadních témat. Nezvládnutý craving může způsobit nejen relaps, ale může vést ažk plné recidivě.Multifaktoriální podmíněnost vzniku a rozvoje cravingu s sebou přináší nutnost kombinovat různé terapeutické strategie v závislosti na tom, co klientovi vyhovuje a co u něj lépe"zabírá". Kromě nejrůznějšíchpsychoterapeutických technik a strategií se přirozeně v indikovaných případech užívá také farmakoterapie. Preference biologicky orientovaných terapeutů samozřejmě vedou ke zvýšenému zájmu právě o farmakoterapii. Tento zájembývá mj."sycen"vírou některých jednostranně orientovaných vědců, že se jim podaří objevit lék umožňující klasickou kauzální léčbu. A právě zde na úrodnou půdu dopadly některé poslední výsledky výzkumu účinků ibogianu.Někdy jsou však publikována dosti odvážná, až absurdní očekávání. Příkladem mohou být úvahy na téma vývoje očkovací látky proti závislosti, která by navždy vyřešila tento problém, apod. Masmédia a díky nim i širšíveřejnost podobné úvahy vnímají velmi"chytlavě". Sen o"té správné pilulce"není zdaleka bolestí pouze adiktologie, ale naopak se v něm zrcadlí mnohem obecnější a vážnější problém medicíny a psychologie vpodobě pasivně-naivního přístupu části veřejnosti k vlastnímu duševnímu a tělesnému zdraví.Co tedy moderní výzkum účinků ibogainu doposud přinesl? Studie provedené na zvířatech ukázaly, že ibogain dokáže podněcovat vytváření určitého mozkového proteinu, který ve vyšší koncentraci u myší způsoboval snižováníspotřeby alkoholu. Při podávání ibogainu byl prokázán statisticky významný rozdíl (ve srovnání se souborem bez podávání ibogainu) jak v případě pokračování konzumace alkoholu u myší, u kterých badatelé předtím vytvořilizávislost na této látce, tak v případě, kdy byl myším alkohol odejmut a poté s odstupem času nabídnut. Podobných výsledků bylo dosaženo také u jiných látek, např. opioidů. Znamená to, že ibogain má zřejmě velmi zajímavý léčebnýpotenciál a je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti bude možné vyvinout preparát, jenž by měl mj. významný anticravingový potenciál. Vedle toho si je ovšem třeba klást otázku, co lze reálně očekávat a co naopak patří do říšesnů. Obezřetnost je na místě, neboť si z nedávné minulosti lze vybavit nepřiměřená očekávání doprovázející zásadní objevy v oblasti endogenních cannabinoidů a jejich receptorů. Žádná revoluce se však nekonala. V čem spočívánedorozumění? Na jedné straně v medicíně i psychologii můžeme vidět úžasnou snahu o reflexi toho, že značná část našich duševních a tělesných problémů nemá jednoduchou kauzální příčinu. Určitá pokora je spojená se zjištěním, žemnohé potíže jsou kromě genetické výbavy ovlivněny různými spolupůsobícími sociálními a psychologickými faktory. Nerespektování těchto objevů je iracionálním popíráním složitého vývoje celé psychosomatické medicíny a v kontextuadiktologie pak popíráním toho, k čemu tento obor pracně dospěl. To, že dnes v adiktologii převažuje mezioborový přístup (a zřetelné je to od dokumentů WHO až po výuku na VŠ) a klasický medicínský model je považován zapřekonaný, kontrastuje se zatvrzelou urputností některých jednostranně orientovaných vědců v hledání"správné příčiny". V případě, že další výzkum účinků ibogainu skutečně přinese nový účinný preparát santicravingovým účinkem, bude to skvělé. Současně však díky tomu těžko dojde k"revoluci"v léčbě závislostí a zásadní část výsledku celé léčby nadále zůstane závislá na aktivním přístupu klienta a jeho vůli měnitsvůj život.

Podle Slovníku spisovného jazyka českého je humor"dobrá nálada, veselý rozmar se sklonem k žertování". Humor je tedy už podle definice vždy dobrý, jízlivá pichlavost (zlá ironie, sarkasmus) humorem není. Je-li humorpozitivním činitelem ladění, měl by být také ve středu zájmu psychologie, a tak tomu skutečně je. Bezesporným je tu především přínos Franklovy školy - na humorném pohledu na věc je, jak známo, založena paradoxní intence. Humorvždy souvisí s paradoxem. Paradoxní intence pomohla mnoha klientům, přesvědčil jsem se, že na ni zabírají i děti.Že humor přináší dobrou náladu a dobré spaní, to věděli už starověcí myslitelé, ví to i paměť národa. Muže-li být humor jedině dobrý, sžíravá ironie zraňuje a zarmucuje. Zato humor lidi sbližuje, posiluje vztahy, zklidňujea dodává radostné vyhlídky. Tomáš Morus, bystrý myslitel a statečný mučedník, prosí Boha o dar humoru. (1) Humor lze najít i v Bibli (o tom viz působivou studii J. P. Ondoka Bereme smích vážně? /Trinitas, 2000/). Ondok považujesmích, dobrý humor za jeden z existenciálů pobytu člověka ve světě, řečeno jazykem Heideggera. Podle B. Häringa by se měl umět vysmát každý sám sobě. Chesterton, který o humoru něco věděl, napsal:"Ti, kdo nacházejí vBibli přikázání, mohou tam najít i libovolné množství vtipů..., o Bohu se mluví bezstarostně. Bůh se směje a dobírá si lidi..."(Chesterton, Ortodoxie).Úsměv, smích, komično a humor jsou sourodé s hravou kreativitou a jsou povýtce lidské. Podle Murphyho zákonů je příroda tak trochu posměvačná a nastavuje vědci právě tu stránku, která je nejobtížněji pochopitelná. Mnozístředověcí myslitelé viděli v humoru ctnost, a právem. Významný francouzský myslitel a teolog G. Besiere dokonce zastává tezi, že bez humoru nemůže existovat láska, humor a schopnost milovat se navzájem podmiňují, neboť vjejich základu spočívá schopnost překračovat svůj malý svět i své do sebe zahleděné narcistické já. Smích strhává masky, vede myslit jinak, jinak jednat. (Je s podivem, kolik moderních teologů píše o potřebnosti humoru, Ondokbyl rovněž vynikajícím teologem; s odvahou přisuzují smích i Bohu.)Humor je tvořivý projev a váže se k umění, má výrazný katartický účinek. Katarze jako duševní očista, jako jakési vyprání duše od nánosu všednosti a ješitné vážnosti, je v psychoterapii nepostradatelná. (Svátečnost,vytrženost z konzumního mumraje je přímo atributem autentického bytí.) Humor nás povznáší"nad"a"za", poskytuje novou perspektivu, našim problémům dává skutečnou váhu.Lembke napsal aforismy o různých profesích a nezapomněl ani na psychology. Podle něho je psycholog ten, kdo to, co všichni tak dobře víme, poví tak, jako bychom to slyšeli poprvé. Tento postřeh je zajisté pravdivý, s tímnic nenaděláme; jasná formulace vždy staví do správného světla naše iluze. Humoru se tedy nemá vyhýbat ani praktický psycholog. Zmínili jsme se o Franklovi, jehož spisy jsou plné humoru, ale i naši významní terapeuti umějí shumorem pracovat (jmenujme namátkou Stanislava Kratochvíla nebo Vladimíra Smékala).Bere-li někdo humor odpovědně, je to Frankl. Z jeho školy se zrodila pozoruhodná metodika Lukasové, tzv. dereflexivní skupiny. Vyrostla zcela z Franklových paradoxů (Frankl dobře ví, že samo bytí je paradoxní). Místo abysi klienti ve skupině probírali své problémy a nouze, jsou vedeni k tomu, aby se rozpovídali o tom, co jim přineslo radost, co je potěšilo. Nejde vůbec o potlačování, ale o eliminaci pozitivním prožitkem. Když pak jsou poněkolika sezeních vyzváni, aby hovořili o svých vnitřních nouzích, debata se nerozvine - jejich problémy jsou jakoby ničím proti tomu, co jim přinášelo radost. A orientují se na to, jak se o svou radost s bližními rozdělit.Nebuďme tedy v příběhu psycholog - klient úzkoprsí, využívejme humoru, kdy se jen dá. V psychoterapii je k tomu nejedna příležitost. Jeden můj dětský pacient - klučina asi desetiletý - se mi svěřil:"Chodím k vámrád, bavím se tu, i když si mě někdy dobíráte, ale jako byste si mě nedobíral, a já si smím dobírat i vás..."Vystihl tu interaktivnost celého příběhu.Humor představuje významnou linii napříč humanistickými školami. Rozvíjejme ho, nebojme se ho, patří k člověku. Humor je katalyzátorem všeho směšného v nás, nanicovatého, co se staví do vznešené pózy, a tak patří i doinstrumentária psychologa.

Spolupráce patologických hráčů při léčbě má někdy krátkodobý charakter a řada z nich léčbu předčasně přeruší. Proto je žádoucí, aby lékaři a další pracovníci různých oborů (psychiatři, psychologové, pedagogové apod.) uměliprovádět krátkou intervenci pro problémy působené hazardní hrou.Je pravděpodobné, že terapeut nepoužije v rámci krátké intervence všechny dále uvedené postupy, ale vybere z nich třeba i jen jeden nebo dva s ohledem na časové možnosti a situaci.

"Když si báječnou ženskou vezme idiot, zbudou z toho jen oči pro pláč, co je tohle za život?"(skupina Traband)Takto si naše populární kultura hraje s tématem problémů v partnerských vztazích a vyznívá to trochu beznadějně. Mnoho párů se při vzniku problémů v soužití obrací na rodinné či párové poradenství o pomoc. Mojí otázkouvšak je, do jaké míry u nás páry mohou dostat přiměřenou podporu ve své tíživé situaci a do jaké míry jsou terapeuti zatíženi stereotypy, které mohou tyto klienty poškodit. V České republice existuje několik gender-senzitivníchterapeutů a terapeutek, kteří se snaží dekonstruovat ve své praxi stereotypní role přisuzované mužům a ženám a jsou citliví na různé formy diskriminace z hlediska genderu. Dále se snaží o reflexi mocenských nerovností vevztazích, které většinová péče o mentální zdraví či psychologické poradenství nezohledňují.V západních zemích je praxe rodinných terapeutů již od sedmdesátých let kritizována gender-senzitivními terapeutkami pro své často diskriminativní postupy či kvůli snaze o neutralitu, kdy není zajištěna ochrana slabšíhopartnera. Ze své bývalé progresivity se stala spíše konzervativní disciplínou, která konzervuje stereotypy ve společnosti. Příkladem může být obviňování matek za neúspěch dětí, kdy je na ženy často nahlíženo jako na ty, kteréjsou přímo zodpovědné za spokojenost celé rodiny. Ussher (1991) zastává radikální stanovisko, že díky rodinné terapii se nenávist k matkám stala téměř vědeckým faktem. Matky jsou například viněny za anorexii, delikvenci,schizofrenii svých dětí a často také za nezabránění zneužívání (Ussher 1991). Pražská gender-senzitivní terapeutka identifikovala skrytý sexismus v praxi rodinných terapeutů tvrzením:"Často se setkávám s tím, že serodinní terapeuti typicky neobracejí na muže v rodině. Ženy jsou stále těmi, kdo jsou nazírány jako zodpovědné za chod domácnosti, a muži jsou v rodině spíše vnímáni tak, že dohlížejí na správnou výchovu chlapců, protože bezjejich přispění jsou chlapci příliš zženštilí. Jednu dobu bylo bráno za velký úspěch, že se otcové vůbec začali účastnit terapie, a byli za to patřičně pozitivně hodnoceni."Terapeuti tedy nedostatečně reflektují přínosmužů a žen, muži jsou oceňováni jen za náznak zájmu řešit problém.Ussher (1991) tvrdí, že většina rodinných terapeutů často stvrzuje mužskou dominanci (především v rodině) a ignoruje sociální a ekonomické determinanty problémů v rodině. Dalším velkým tématem kritiky je nedostatečné aneprofesionální zacházení s násilím v rodině. Násilné akty jsou často nahlíženy jako důsledek interakcí v páru a stránka moci či přesily je nereflektována. Gender senzitivní terapeuti se snaží nahlížet genderové kategorie jakosociálně konstruované, a tudíž měnitelné.Neutralita je pro mnoho rodinných terapeutů pravděpodobně velmi důležitou součástí jejich praxe, v některých případech však nereflektování rozdílných mocenských pozic - což budu nazývat nepravou neutralitou - může býtvelmi poškozující. Terapeuti podle Wright (1995) často tuto nerovnost moci podporují tím, že nevhodně zacházejí s jistými tématy, například násilím v partnerství. Jsou však i jiné oblasti rodinného života, kde je zřejmánerovnost v moci, například ve finančních záležitostech, ve výchově dětí a péči o domácnost. Také terapie, která rutinně vyžaduje přítomnost obou partnerů, může být velmi poškozující.Další oblastí, ve které jsou většinoví rodinní terapeuti kritizováni, je nedostatečné rozpoznání post-traumatické stresové poruchy a specifického"syndromu týrané ženy". Syndrom týrané ženy je koncept, kterýzachycuje psychologický dopad společenských a ekonomických problémů, jimž čelí ženy, které zažily násilí. Gender-senzitivní terapeutky hovořily o mnohých klientkách, které za nimi přicházejí a jsou nešťastné, protože se cítízávislé na svém násilném partnerovi. V těchto případech je nutné probrat situaci a nevinit ženu za to, že není schopna odejít od partnera.Podle Wright (1995) bylo vždy problematické prosazovat gender jako primární proměnnou do párového soužití, je to však jedna z mála cest, jak efektivně reflektovat mocenskou dynamiku ve vztazích. Hlavním cílemgender-senzitivní rodinné terapie by mělo být"konstruování světů, které nevyčleňují muže ani ženy, ale posilují všechny zůčastněné"(Wright, 1995).

Noemův komplex je přání být posledním člověkem na světě (např. po katastrofě). V centru komplexu lze obvykle v různé míře identifikovat následující motivy:*zhnusení lidským světem,*pocit méněcennosti (zvláštní kategorií jsou handicapovaní lidé, kteří by v nové situaci ztratili své společenské stigma),*bažení po nikým neomezené moci (podle Canettiho je přání zůstat sám na světě nejhlubší fantazií všech despotických vládců, která logicky vyplývá z jejich paranoi - bezpeční mohou být pouze ve chvíli, kdy zůstanou sami),*potřeba pomsty,*potvrzení vlastní výjimečnosti,*potřeba vymanit se z chaosu, přání porozumět světu, touha po kontaktu s Bohem (to může být též motivem lidí, kteří pracují na polárních stanicích),*dekadentní slast z toho, být svědkem zániku.Každý asi zažil fragmenty tohoto"milionářského"pocitu ve chvíli, kdy se ocitl sám na místě, kde se obvykle vyskytuje větší počet lidí - např. v závodní jídelně, sále kina či tramvaji.Denní snění tohoto typu je svůdné, otevírají se v něm jinak neuskutečnitelné možnosti - od ryze infantilního snu navazujícího na fantazii"strávit noc zavřený v cukrárně"přes možnost návštěvy jinak nepřístupnýchbytů obdivovaných osob až např. po návštěvu Oválné pracovny v Bílém domě. Příbuzné (méně patologické, ale o to hůře uskutečnitelné) je přání být neviditelný.Fantazie má několik podvariant - ostatní zmizí (event. usnou) pouze na určitou dobu, dotyčný je posledním zástupcem svého pohlaví na světě (typicky mužská fantazie) apod.Téma je oblíbeno ve sci-fi literatuře. Ironickou (a poněkud misogynní) rovinu této situace popisuje Ray Bradbury ve své Marťanské kronice. Walter Gripp zůstane v jednom městečku na Marsu sám (ostatní obyvatelé odletělikvůli válečnému konfliktu zpátky na Zem). Po nějaké době zjistí (podle vyzvánění telefonu), že mimo něj ještě někdo zůstal. Po strastiplném pátrání nakonec dotyčnou ženu objeví, ta se však ukáže být natolik nemožnou, že od nípo krátké době prchá. Příběh končí takto:"Jel nepřetržitě tři dny a tři noci. Jednou se mu zdálo, že za sebou vidí nějaké auto. Studený pot mu vyrazil po celém těle a zamířil na jinou silnici, křížem krážem, přes osamělý martský svět, kolem mrtvýchměsteček, a jel a jel celý týden a ještě jeden den, dokud mezi sebou a Marlin Village neměl deset tisíc kilometrů. Pak zabočil do malého městečka Holtville Springs, kde bylo pár krámků, které mohl na noc rozsvítit, a párrestaurací, kde se mohl posadit a dát si něco k jídlu. A tam žije od té doby neustále, dva chladicí pulty má napěchované potravou na sto let, cigaret má na tisíce dní a spí v dobré posteli s měkkými matracemi. A když tu a tamjednou za dlouhá léta zazvoní telefon - nezvedne jej."